About: Neoclassicism

An Entity of Type: music genre, from Named Graph: http://dbpedia.org, within Data Space: dbpedia.org

Neoclassicism (also spelled Neo-classicism) was a Western cultural movement in the decorative and visual arts, literature, theatre, music, and architecture that drew inspiration from the art and culture of classical antiquity. Neoclassicism was born in Rome largely thanks to the writings of Johann Joachim Winckelmann, at the time of the rediscovery of Pompeii and Herculaneum, but its popularity spread all over Europe as a generation of European art students finished their Grand Tour and returned from Italy to their home countries with newly rediscovered Greco-Roman ideals. The main Neoclassical movement coincided with the 18th-century Age of Enlightenment, and continued into the early 19th century, laterally competing with Romanticism. In architecture, the style continued throughout the 19

Property Value
dbo:abstract
  • ظهرت الحركة الكلاسيكية الحديثة أو النيوكلاسيكية (من اليونانية -νέος neos ، من اللاتينية classicus واللاحقة اليونانيّة -ισμός –ismos) في القرن الثامن عشر للتعبير عن الحركة بطريقة ازدرائيّة، والتي جاءت لتعكس المبادئ الفكريّة للحركة التنويريّة؛ حيث بدؤوا في منتصف القرن الثامن عشر بالإنتاج في الفلسفة، ومن ثم ترجمتها في جميع المجالات الثقافيّة، ومع ذلك فقد فقدت الحركة الكلاسيكيّة الحديثة بعضاً من أتباعها لصالح الحركة الرومانسيّة، وقد صادف حدوث ذلك سقوط نابليون بونابرت. في الفنون البصرية، الحركة الكلاسيكية الجديدة (Neoclassicism)، بدأت في 1765 م كرد فعل على زخرفة الباروك، وكرغبة في العودة إلى روعة الفن القديم، مغذاة من فكرة التنوير. المجالات التعبيرية التي اُستخدمت أكثر من قبل فنانين الكلاسيكية الجديدة هم النحت والعمارة. أهمية متزايدة في السنوات الأخيرة كانت تتعلق بالمشاكل الحضرية، ونمو المدن. «النيو كلاسيكين» اختاروا نماذج معينة ضمن المجموعة الكلاسيكية وتجاهلوا كل الآخرين.الكلاسيكيين الجدد 1765-1830م، وخاصة النحاتين كان هناك اهتمام الي مثالية النحت الإغريقي-الروماني (تركيبية-Eclecticism) وإلى تجاهل النحت اليوناني القديم. (ar)
  • تشير الكلاسيكية أو الاتباعية في الفنون إلى الفترة الكلاسيكية، الكلاسيكية القديمة في التقليد الغربي، بصفتها الإطار المعياري للذوق الذي سعى الكلاسيكيون إلى محاكاته. في شكلها الأكثر نقاءً، تُعتبر الكلاسيكية اتجاهاً جمالياً قائماً على المبادئ المترسخة في الثقافة والفن والأدب لدى الإغريق والرومان القدامى، بالإضافة إلى تركيز أصحابها على بساطة الشكل والاتساق ووضوح البنيان والمثالية والحركة المقيدة، وجذب المشاهد عن طريق جعل العمل صريحاً وجلياً. يسعى الفن الكلاسيكي لأخذ شكل رسمي ومقيد: مثلما لاحظ المؤرخ السير كينيث كلارك بخصوص تمثال ديسكوبولوس، فقال «إذا اعترضنا على وضعيته المقيدة وتعابيره، فنحن نعترض ببساطة على كلاسيكية الفن الكلاسيكي. التركيز العنيف أو التسارع المفاجئ لإيقاع الحركة قد يدمر خصال التوازن والكمال تلك، والتي أبقت العمل حتى قرننا هذا في موقع متميز ضمن قائمة الأعمال الصورية البصرية». تفرض الكلاسيكية، وفقاً لكلارك، مرجعية من الأشكال المثالية المقبولة على نطاق واسع، سواءً في المرجعية الأدبية الغربية التي كان يدرسها في كتابه العاري (1956)، أو كلاسيكيات الأدب الصيني أو الفن الصيني، حيث نجد أن إحياء الأساليب الكلاسيكية واحدٌ من السمات المتكررة. الكلاسيكية قوة غالباً ما كانت حاضرة في الثقافة الأوروبية خلال العصور ما بعد الوسطى، أو الثقافات الأخرى المتأثرة بالثقافة الأوروبية. لكن في المقابل، كانت بعض الفترات التاريخية أكثر ارتباطاً بالقيم الكلاسيكية من غيرها، تحديداً عصر التنوير، عندما كانت الكلاسيكية الجديدة حركة شديدة الأهمية في الفنون البصرية. (ar)
  • العمارة النيوكلاسيكية هي نمط معماري أنتجته الحركة الكلاسيكية الجديدة التي بدأت في منتصف القرن الثامن عشر في إيطاليا وفرنسا. في أنقى أشكاله، هو أسلوب مُشتق بشكل أساسي من عمارة العصور الكلاسيكية القديمة، ومبادئ فيتروفيو، وعمل المهندس الإيطالي أندريا بالاديو. كان تطوير علم الآثار حاسمًا في ظهور العمارة النيوكلاسيكية. سمحت مواقع التنقيب مثل تلك الموجودة في بومبي وهركولانيوم للمهندسين المعماريين بإنتاج تفسيرات متعمقة للهندسة المعمارية الكلاسيكية وتجميع أسلوبهم الفريد. في الشكل، تؤكد العمارة النيوكلاسيكية على الجدار بدلًا من الجلاء والقتمة وتحافظ على هويات منفصلة لكل جزء من أجزائه. يتجلى الأسلوب في تفاصيله كرد فعل ضد أسلوب عمارة الروكوكو للزخرفة الطبيعية، وفي صيغه المعمارية كنمو لبعض السمات الكلاسيكية للتقاليد المعمارية المتأخرة في العمارة الباروكية. لذلك، يتميز هذا النمط بالتماثل، والهندسة البسيطة، والمطالب الاجتماعية بدلًا من الزخرفة. العمارة النيوكلاسيكية لا تزال حتى اليوم، ولكن قد يتم تسميتها بالعمارة الكلاسيكية الجديدة للمباني المعاصرة. في أوروبا الوسطى والشرقية، يُشار عادةً إلى النمط باسم «الكلاسيكية»، في حين تُسمى أنماط الإحياء الأحدث للقرن التاسع عشر حتى اليوم باسم النمط النيوكلاسيكي. (ar)
  • Un classicisme és un moviment artístic caracteritzat per una mirada nostàlgica a l'antiguitat clàssica. Es considera que el primer classicisme és el Renaixement i és difícil concretar la totalitat dels classicismes, sovint són moviments d'una nació o regió d'àmbit reduït o transcorren en un espai de temps curt. En tot classicisme s'interpreten els filòsofs antics per posar en vigència valors morals perennes; s'estableixen unes normes inviolables i es persegueix un ideal per aconseguir una superioritat moral. (ca)
  • El Neoclassicisme és un estil artístic inspirat en l'art clàssic (el grecoromà) i desenvolupat durant el segle xviii i principis del xix, com a reacció a les exageracions del Barroc i el Rococó. S'adopta un llenguatge artístic clar i ordenat. A França, s'associarà els valors de l'antiga Roma amb els de la Il·lustració fonamentats en la raó. (ca)
  • L'arquitectura neoclàssica és un estil arquitectònic que va produir el moviment neoclàssic que va començar a mitjans segle xviii, per una reacció contra l'estil rococó d'ornamentació naturalista així com pel desenvolupament d'alguns trets classicistes nascuts en el barroc tardà. Així, el projecte de l'arquitecte Jacques Germain Soufflot per al Panteó de París (1764-1791) accentua les referències a l'arquitectura clàssica, portant al pla de l'arquitectura monumental el que era tendència en les arts decoratives amb l'anomenat estil Lluís XVI. Es va perllongar durant el segle xix, confluint a partir de llavors amb altres tendències, com la arquitectura historicista i el eclecticisme arquitectònic. Alguns historiadors denominen el període de l'arquitectura neoclàssica de la primera meitat del segle xix com classicisme romàntic, tot i el oxímoron (oposició de termes), atès que, a més de coincidir en el temps amb el romanticisme, estilísticament comparteix trets amb l'estètica romàntica, en afegir certa expressivitat i esperit exaltat a la senzillesa i claredat de les edificacions clàssiques grecoromanes. Els factors fonamentals que van influir en el sorgiment de l'arquitectura neoclàssica van ser els mateixos que van determinar el context polític, social i econòmic de l'època, en què s'inclouen destacadament la Revolució Industrial, la crisi de l'Antic Règim , la Il·lustració, l', la fundació de les acadèmies o el despotisme il·lustrat. La Revolució Industrial va modificar profundament el ritme de vida i va influir en nous avenços tècnic-constructius i en l'ocupació de nous materials. El concepte d'economia relacionat amb el funcionament dels propis edificis va canviar alguns esquemes d'organització espacial i tot de la relació entre vans i massissos. El enciclopedisme, l'esperit precursor de la Revolució francesa, va portar amb si una concepció romàntica de la Grècia Antiga. La Il·lustració sostenia que la infelicitat de l'home es devien a la ignorància i a la irracionalitat i per això l'únic camí a la felicitat era portar-li la llum de la raó per mitjà de l'educació. En l'arquitectura aquesta educació implicava el coneixement de les fonts antigues com ara Vitruvi, Palladio, Vignola; per la qual cosa es va fer ús dels repertoris formals de les arquitectures grega i romana. Es va buscar donar un caràcter més científic a les arts, de manera que els artistes van haver de ser tècnics més que inventors, i imitadors més que creadors. Aquest esperit científic va portar a considerar a l'art clàssic com un art progressista, perquè estava desproveït d'ornaments sense sentit i buscava la perfecció de les lleis immutables, sense dependre de les impressions subjectives i imperfectes de l'artista. Tot i que les primeres Acadèmies per a l'estudi de les arts van sorgir a Itàlia ja al segle xvi, les fundades en el segle xviii ja estaven matisades per la Il·lustració, el que els va donar un caràcter diferent. L'Acadèmia va servir com a transmissora de les idees contràries al barroc i en favor del neoclassicisme i els diversos tractats clàssics i renaixentistes de les Tres nobles arts, així com d'obres de caràcter tècnic i científic que racionalitzaven la seva pràctica i execució. En aquest moment l'art comença a patir les conseqüències d'una crítica lliure, fundada en els principis acadèmics. (ca)
  • Neoklasicismus či novoklasicismus je v architektuře a ve výtvarném umění třetí vlna klasicismu čili návratu ke klasické římské a řecké architektuře. Ve střední Evropě se objevuje od 60. let 19. století jako dekorativní sloh veřejných budov a pak i městských a v rozvolněné podobě se vracel i během 20. století. Také v malířství a v hudbě se umělci, kteří hledali nějaký nový a pevnější řád, označují jako „neoklasicistní“. (cs)
  • Klasicistní architektura (též architektura klasicismu) je architektonický styl používaný zhruba mezi roky 1750 a 1850, který v souladu s obecnější uměleckou tendencí klasicismu navazuje na ideály a formu antické řecké a římské architektury. Obdivuje racionalitu jejích postupů a asimiluje tradiční architektonické prvky při použití novověkých stavebních metod. Klade důraz na symetrii, geometrii a pravidelnost, stavby mívají rovné linie, trojúhelníkové štíty a sloupy podobné antickým. V dějinách architektury se tento styl objevil po pozdním baroku a rokoku. Doba rozkvětu klasicismu koresponduje s průmyslovou revolucí. V tomto období také začíná odpoutání architektury od problémů stavební praxe. K předchůdcům tohoto stylu patřil zejména Andrea Palladio a jím inspirovaná palladiánská architektura, která se rozšířila v Anglii a později po celém světě. Pravý klasicismus začal po polovině 18. století. Rozšířil se pak do všech západních zemí a ovlivnil architektonickou produkci také v Rusku, Spojených státech a Latinské Americe. Ačkoli se jedná o mezinárodní fenomén, v klasicistní architektuře byly různé proudy v závislosti na období a tradicích různých zemí. Proto je obtížné stanovit přesnou periodizaci tohoto slohu. Lze ho zařadit do širšího proudu založeného na studiu klasické architektury (počínajícího architekturou 16. století), který zůstal v módě po celou dobu 19. století (verze klasicismu vytvořená ve Francii na přelomu 18. a 19. století se označuje jako empír, v období od druhé poloviny 19. století se pak obvykle hovoří o neoklasicismu) a zanechal stopy v novější architektuře (různé monumentalistické tendence dvacátého století i takzvaná 21. století). (cs)
  • Kostel La Madeleine v PařížiKlasicistní portál s původními klasicistními dveřmi dochovaný v OlomouciTeatr Wielki ve Varšavě Klasicismus je umělecký směr, který se inspiruje především antickými vzory a zdůrazňuje střízlivý rozum, uměřenost a jasný, pravidelný řád. Vznikal ve 2. polovině 17. století ve Francii za panování Ludvíka XIV. a odtud se v průběhu 18. století rozšířil do celé Evropy. První fáze klasicismu se někdy také nazývá barokní klasicismus, protože se zde barokní prvky mísí s prvky klasicistními. Historicky se toto období řadí ještě do kultury baroka. Následující rokoko se od klasicismu do značné míry odvrací. Nový nástup klasicismu (také louis-seize či sloh Ludvíka XVI.) přinesl osvícenský absolutismus (josefinismus), kdy se klasicismus stal slohem osvícenských panovnických dvorů, a Velká francouzská revoluce, v níž se rozšířil také k bohatým měšťanům. Pro další vlnu klasicismu, již přinesl Napoleon Bonaparte a napoleonské války, se užívá označení empír (z franc. empire, císařství). Ve druhé polovině 19. století se klasicistní architektura stala slohem běžné městské výstavby a ve 20. století se několikrát vrátila jako výraz pevnosti a síly i jako sloh diktátorských a totalitních režimů. Pro toto období od poloviny 19. století se v českých zemích obvykle používá název neoklasicismus, který ovšem v anglické a francouzské literatuře často znamená totéž co klasicismus. (cs)
  • Ο κλασικισμός είναι ένα πολιτισμικό, αισθητικό και καλλιτεχνικό κίνημα της Γαλλίας, αλλά και ευρύτερα της Ευρώπης, του 17ου και 18ου αιώνα (από το 1660 εώς και το 1715). Γνώρισε μεγάλη άνθιση κατά τον 18ο αιώνα και εκφράστηκε σε όλες τις μορφές της τέχνης: την αρχιτεκτονική, τη μουσική, τη ζωγραφική και τη λογοτεχνία (κυρίως τη θεατρική). Αντικατέστησε το μπαρόκ και έδωσε τη θέση του στον ρομαντισμό, πριν γνωρίσει μία νέα άνθηση με τον νεοκλασικισμό. (el)
  • Klassizismus bezeichnet als kunstgeschichtliche Epoche den Zeitraum etwa zwischen 1770 und 1840. Der Klassizismus löste den Barock bzw. das Rokoko ab. Zum Klassizismus gehören die Stile Louis-seize (1760–1790), Directoire (1795–1803), Empire (1803–1815), Regency (ca. 1810–1820) und Biedermeier (1815–1848). Die Epoche wurde in der Malerei, Literatur und (teilweise) Musik außerdem von der Romantik begleitet und in der Architektur vom Historismus abgelöst. Für die Musik der Epoche (bis in die 1820er Jahre) ist etwas abweichend der Begriff Klassik bzw. Wiener Klassik üblich. Im Verhältnis zum Barock kann der Klassizismus als künstlerisches Gegenprogramm aufgefasst werden. Gegen Ende des 18. Jahrhunderts gelangte er nach einer ersten Phase der Koexistenz durch die anhaltenden Diskussionen über die ästhetischen Leitbilder des Barocks zur Vorherrschaft. Der Klassizismus in der Architektur basiert auf dem Formenkanon des griechischen Tempelbaus, lehnt sich teilweise aber auch an die italienische Frührenaissance an. Über die Epochenbezeichnung hinaus wird der Begriff Klassizismus auch schon für solche Renaissancebauten verwendet, die sich mehr an der griechischen Antike als an der römischen Kaiserzeit orientieren. Ein Beispiel eines ausgesprochen klassizistischen Renaissancebaus in Deutschland ist die Fassade des Augsburger Rathauses. Der Klassizismus hat sich von Europa aus global verbreitet und wird bis heute in Anlehnung an die klassizistische Epoche als sich universell einpassende und harmonische klassische Architektursprache verwendet. (de)
  • Η νεοκλασική αρχιτεκτονική είναι αρχιτεκτονικό στυλ που έχει τις ρίζες του στο νεοκλασικό κίνημα που ξεκίνησε στα μέσα του 18ου με αρχές 19ου αιώνα. Η ανάπτυξη της αρχαιολογίας ήταν κρίσιμη για την ανάδειξη της αρχιτεκτονικής αυτής. Οι ανασκαφικές τοποθεσίες όπως αυτές της Πομπηίας και του Ερκολάνου επέτρεψαν στους αρχιτέκτονες να κάνουν σε βάθος ερμηνείες της κλασικής αρχιτεκτονικής και να συνθέσουν το δικό τους μοναδικό στυλ. Στην πιο αγνή της μορφή έχει ένα ύφος προερχόμενο κυρίως από την αρχιτεκτονική της κλασικής Ελλάδας και Ρώμης, τις αρχές του Βιτρούβιου και του Ιταλού αρχιτέκτονα Αντρέα Παλάντιο. Η νεοκλασική αρχιτεκτονική χαρακτηρίζεται από το μεγαλείο της κλίμακας, την απλότητα των γεωμετρικών μορφών, την ελληνική - ειδικά τη δωρική - ή τη ρωμαϊκή λεπτομέρεια, τη δραματική χρήση των στηλών και μια προτίμηση για κενά τείχη. Η νέα προτίμηση για απλότητα αντιπροσωπεύει μια γενική αντίδραση στις υπερβολές του στυλ ροκοκό, αλλά και σε κάποια κλασικιστικά χαρακτηριστικά του ύστερου μπαρόκ. Ο νεοκλασικισμός άκμασε στις Ηνωμένες Πολιτείες και στην Ευρώπη, με παραδείγματα που εμφανίζονται σε σχεδόν όλες τις μεγάλες πόλεις. Η Αικατερίνη Β' της Ρωσίας μετέτρεψε την Αγία Πετρούπολη σε μια απαράμιλλη συλλογή νεοκλασικών κτιρίων τόσο προηγμένων όσο κάθε σύγχρονο γαλλικό και αγγλικό κτίριο. Μέχρι το 1800 σχεδόν όλη η νέα βρετανική αρχιτεκτονική αντανακλούσε το νεοκλασικό πνεύμα (βλ. Robert Adam, John Soane). Ο πιο τολμηρός καινοτόμος Γάλλος αρχιτέκτονας ήταν ο Claude-Nicolas Ledoux, ο οποίος διαδραμάτισε κεντρικό ρόλο στην εξέλιξη της νεοκλασικής αρχιτεκτονικής. Στις Ηνωμένες Πολιτείες ο νεοκλασικισμός συνέχισε να ανθίζει καθ' όλη τη διάρκεια του 19ου αιώνα, καθώς πολλοί αρχιτέκτονες έψαχναν να κάνουν την αναλογία μεταξύ της νέας χώρας και της αυτοκρατορικής Ρώμης κατά το σχεδιασμό μεγάλων κυβερνητικών κτιρίων. Το στυλ εξαπλώθηκε επίσης στην αποικιακή Λατινική Αμερική. (el)
  • Ο Νεοκλασικισμός (από τα Ελληνικά νέος και κλασικός) είναι το όνομα που δόθηκε σε δυτικά πολιτισμικά κινήματα των εικαστικών τεχνών, της λογοτεχνίας, του θεάτρου, της μουσικής και της αρχιτεκτονικής, τα οποία αντλούν έμπνευση από της κλασική τέχνη και τον πολιτισμό της αρχαίας Ελλάδας ή της αρχαίας Ρώμης. Το κύριο ρεύμα του νεοκλασικισμού συνέπεσε με τον 18ο αι. και επεκτάθηκε στις αρχές του 19ου αι. ως ανταγωνιστικό ιδίωμα του ρομαντισμού. Σε ό,τι αφορά στην αρχιτεκτονική, το στιλ επιβίωσε έως τον 20ό αιώνα. (el)
  • Novklasikismo estas stila tendenco en la historio de arto, kiu historieme baziĝas sur klasikaj modeloj de antikvaj Romio kaj Grekio. La nocio havas malsamajn signifojn en diversaj lingvoj kaj kulturaj regionoj kaj pro tio facile konfuzas. (eo)
  • Klasikismo estas la kultura tendenco preferi atingojn, inkluzive de la artaj formoj de esprimo, de antikvo, t.e. unue kaj ĉefe antikva Grekio kaj antikva Romo. Tia tendenco aperis en diversaj tempoj en la historio de la okcidenta kulturo. Elstaraj manifestiĝoj de tiu tendenco troveblas en renesanca arto en Italio kaj en novklasikismo dum la 19-a jarcento. La naskiĝo de la esprimo en literaturaj kaj artaj debatoj en la 19-a jarcento. En tiuj tagoj, kontraŭuloj de modernismo kaj precipe kontraŭuloj de romantikismo predikis pli proksiman ligon al la klasikaj ĉefverkoj de Grekio kaj Romo, kaj tial estis nomitaj "klasikistoj". Similaj debatoj okazis kaj antaŭe kaj poste. Estas ofte identigi klasikismajn tendencojn kaj movadojn en malsamaj periodoj, de a.K. ĝis la nuntempo, foje en ĝenerala kultura kunteksto preter la mallarĝaj sferoj de la diversaj artoj. Hodiaŭ la esprimo klasikismo estas uzita en larĝa signifo, foje kun aldono de "naiva", kontraste al dogma, ortodoksa, doktrina, aŭ raciisma klasikismo. La esprimo rilatas ne nur al la gloraj tagoj de Grekio kaj Romo, sed al iu ajn kulturo, periodo, fluo, aŭ eĉ ununura artisto, kiuj estas konsideritaj "klasikaj" kaj servas kiel modelo de inspiro, se ne imitado. En la praktiko, Klasikismo en arta historio estas stila epoko, kiun karakterizis la imitado de la klasikaj stiloj de antikva Grekio kaj la Romia Regno, aparte farado de statuoj kaj arkitekturo de antikvaj temploj. La tempa difino de tiu-ĉi epoko ne facilas. Ekzemple la arkitekturon de Andrea Palladio, kiu vivis de 1508 ĝis 1580, estas nomata klasikisma, sed ankaŭ la arto de Francio, Nederlando kaj Anglio dum la 17a jarcento. Fakte ekde la epoko Renesanco (kiu mem estas interpreto de la antikva greka kaj romia arto) ekzistis klasikisma inklino, kiu ankaŭ influis la stilon Baroko (ekzemplo por tio estas la skulptado de Georg Raphael Donner. Speciale en Anglio kaj Francio iuspeca klasikisma gusto (france Goût classique) dominas la tutan 17an kaj 18an jarcenton. Baze tamen la termino 'Klasikismo' difinas epokon de la tuta arta historio inter la malfrua 18a ĝis frua 19a jarcento (pli-malpli inter 1770 kaj 1830), kiu strebis revivigi la grekan klasikan epokon. En Germanlingvio ĝia spirita iniciatinto estis Johann Joachim Winckelmann. En Francio la klasikisma epoko komenciĝas dum la regado de reĝo Louis XV.. Dum transira periodo inter 1750 kaj 1760 kaj elementoj rokokaj kaj formoj klasikismaj uziĝis. La frua klasikismo en Francio nomiĝis goût grec, la fazo post 1770 - dum la regado de reĝo Louis XVI. - nomiĝis goût étrusque. (eo)
  • Novklasika arkitekturo estas arkitektura stilo kaj periodo, kiu devenas de novklasikismo kaj aperis ekde la dua duono de la 18-a jarcento. Tiu stilo, posteulo de baroko kaj rokoko, uzis multajn grekajn-romiajn elementojn, ekzemple kolonoj, harmoniaj proporcioj aŭ portikoj. La arkitekturo novklasika akiris influon pro la malkovroj ĉe Pompejo kaj Herculaneum, kaj rapide fariĝis politika ilo. Novklasicismo estis anstataŭigita de romantikismo kaj novgotiko je la 19-a jarcento. Novklasika arkitekturo estas vere tutmonda : ekzemplojn de konstruaĵoj oni povas trovi en Nordameriko, Rusio aŭ kompreneble Eŭropo. (eo)
  • El término neoclasicismo (del griego νέος néos 'nuevo' y del latín classĭcus 'primera categoría')​ surgió en el siglo XVIII para denominar al movimiento estético que venía a reflejar en las artes los principios intelectuales de la Ilustración, que desde mediados del siglo XVIII se venían produciendo en la filosofía y que consecuentemente se habían transmitido a todos los ámbitos de la cultura. Aunque, coincidiendo con la decadencia de Napoleón Bonaparte, el Neoclasicismo fue perdiendo adeptos en favor del Romanticismo. (es)
  • La arquitectura neoclásica es un estilo arquitectónico occidental que produjo el movimiento neoclásico que comenzó a mediados del siglo XVIII, por una reacción contra el estilo barroco de ornamentación naturalista así como por el resultado de algunos rasgos clasicistas nacidos en el barroco tardío. Se prolongó durante el siglo XIX, coincidiendo luego con otras tendencias, como la arquitectura historicista y el eclecticismo arquitectónico. Algunos historiadores llaman clasicismo romántico a la producción neoclásica de la primera mitad del siglo XIX, jugando con el oxímoron (oposición de términos), ya que además de coincidir con el romanticismo, estilísticamente compartía rasgos con la estética romántica, al añadir cierta expresividad y espíritu exaltado a la sencillez y claridad de las edificaciones clásicas grecorromanas.​ Los factores fundamentales que influyeron en el surgir de la arquitectura neoclásica fueron los mismos que determinaron el contexto político, social y económico de la época, en la que destacan la Revolución Industrial, la crisis del Antiguo Régimen, la Ilustración, el enciclopedismo, la fundación de las Academias o el despotismo ilustrado. La Revolución Industrial modificó profundamente la forma y el ritmo de vida en las ciudades y propició nuevos adelantos técnico-constructivos y el empleo de nuevos materiales. Se buscaba dar un carácter más científico a las artes, por lo que los artistas debían ser técnicos más que inventores, e imitadores más que creadores. Ese espíritu científico llevó a considerar al arte clásico como un arte progresista, desprovisto de adornos sin sentido y que anhelaba la perfección de las leyes inmutables, sin depender de las impresiones subjetivas e imperfectas del artista. Esa nueva orientación hizo que se rechazara la última arquitectura barroca y se volvieran los ojos hacia el pasado a la búsqueda de un modelo arquitectónico de validez universal. Nacieron movimientos de crítica que propugnaban la necesidad de la funcionalidad y la supresión del ornato en los edificios. Francesco Milizia (1725-1798) en Principi di Architettura Civile (1781) extendió desde Italia las concepciones rigoristas a toda Europa. Mientras, en Francia, el abate Marc-Antoine Laugier (1713-1769) propugnabaa en sus obras Essai sur l'Architecture (1752) y Observations sur l'Architecture (1765) la necesidad de crear un edificio en el que todas las partes tuvieran una función esencial y práctica, y en el que los órdenes arquitectónicos fueran elementos constructivos y no solo decorativos, todo ello para hacer una arquitectura verdadera: la construida con lógica. El concepto de economía relacionado con el funcionamiento de los propios edificios cambió algunos esquemas de organización espacial y hasta la propia relación entre vanos y macizos. La Ilustración sostenía que la infelicidad del hombre se debía a la ignorancia y a la irracionalidad y por eso el camino a la felicidad era llevar la luz de la razón por medio de la educación. Aunque las primeras Academias para el estudio de las artes habían surgido en Italia ya en el siglo XVI, las fundadas en el siglo XVIII ya eran ilustradas y sirvieron como transmisoras de ideas contrarias al barroco y a favor del neoclasicismo y los diversos tratados clásicos y renacentistas de las Tres nobles artes, así como de aquellas obras de carácter técnico y científico que racionalizaban su práctica y ejecución. En ese momento el arte comienza a sufrir las consecuencias de una crítica libre, fundada en los principios éticos. La arquitectura podía ser analizada como una rama del arte social y moral y L'Encyclopédie le atribuyó la capacidad de influir en el pensamiento y en las costumbres de los hombres. Proliferaron así las construcciones que mejoraban la vida humana como hospitales, bibliotecas, museos, teatros, parques, etc., eso sí, pensadas con carácter monumental. Los arquitectos del siglo XVIII pasaron a rechazar la religiosidad intensa de la estética anterior y la exageración lujuriante del barroco, buscando una síntesis espacial y formal más racional y objetiva, pero aún no tenían una idea clara de cómo aplicar las nuevas tecnologías constructivas y estructurales en una nueva arquitectura. El neoclasicismo no pretendió, de hecho, un estilo nuevo diferente del arte clásico renacentista y fue más una reinterpretación del repertorio formal clásico y menos una experimentación de esas formas, teniendo como gran diferencia la aplicación de las nuevas tecnologías: en este periodo, antiguos materiales como la piedra y la madera pasaron a ser sustituidos gradualmente por el hormigón, y más adelante por el hormigón armado y el metal. El enciclopedismo, el espíritu precursor de la Revolución francesa, trajo también consigo una concepción romántica de la Grecia Antigua. En la arquitectura la formación requerida implicaba el conocimiento de las fuentes antiguas tales como Vitrubio, Palladio, Vignola; por lo que se hizo uso de los repertorios formales de las arquitecturas griega y romana (e incluso de Egipto y Asia Menor). Todos los arquitectos partían de unos supuestos comunes: la racionalidad en las construcciones y la vuelta al pasado. Aunque los enfoques diferían. Los modelos greco-romanos dieron lugar a una arquitectura monumental que reproducía frecuentemente el templo clásico para darle un nuevo sentido en la sociedad civil. El perfil de los Propileos de Atenas sirvió al alemán Carl Gotthard Langhans para diseñar su puerta de Brandeburgo en Berlín (1789-1791),​ un tipo muy repetido como atestigua la entrada al Downing College de Cambridge (1806) obra del inglés William Wilkins o la posterior Gliptoteca de Múnich de Leo von Klenze.​ También el inglés (1713-1788), un arquitecto arqueólogo al que se ha llamado el Ateniense, en su monumento a en Staffordshire, reprodujo el monumento corágico de Lisícrates en Atenas. Los hermanos Adam difundieron por toda Inglaterra un modelo decorativo para interiores con temas sacados de la arqueología; una de sus obras más representativas es Osterley Park, con una notable estancia etrusca y un clásico hall de entrada (1775-1780). Italia prefirió recrear sus modelos antiguos ya bien avanzado el siglo XVIII y en los comienzos del siglo XIX. El modelo del Panteón de Agripa en Roma se repite en un gran número de templos, como el de la Gran Madre de Dio en Turín y San Francisco de Paula en Nápoles, ambos terminados en 1831, que reproducen el pórtico octóstilo y el volumen cilíndrico del Panteón. Otros arquitectos, los llamados utópicos, revolucionarios o visionarios, plantearon edificios basados en las formas geométricas. No despreciaron la herencia del pasado clásico y, aunque respetaron las normas de simetría y la monumentalidad, sus edificios fueron a veces el resultado de la combinación caprichosa de las formas geométricas. Étienne-Louis Boullée (1728-1799) y Claude-Nicolas Ledoux (1736-1806) encabezaron esta postura; entre la gran cantidad de proyectos no construidos merece la pena mencionarse el cenotafio para Isaac Newton, concebido por Boullée como una esfera, representación del modelo ideal, levantada sobre una base circular que había de cobijar el sarcófago del científico. Ledoux dejó edificios construidos, entre ellos una parte de la utópica ciudad industrial de las Salinas de Arc-et-Senans, de planta circular en el Franco Condado o el conjunto de en París. Entre ambos grupos aparece una tercera opción, la de la arquitectura pintoresca, a partir de la creación de jardines ingleses en el siglo XVIII, ordenados de forma natural lejos del geometrismo del jardín francés; se valora la combinación de la naturaleza con lo arquitectónico, la inclusión en el paisaje natural de edificios que remedan las construcciones chinas, indias o medievales. Ese juego de formas caprichosas y el aprovechamiento de la luz buscaban suscitar sensaciones en el espectador. Horace Walpole (1717-1797) construyó la Strawberry Hill House (1753-1756) en las afueras de Londres, una fantasía gótica de la que su autor dijo que le había inspirado para escribir El castillo de Otranto, una novela gótica, expresión del efecto inspirador de la arquitectura. También William Chambers (1723-1796) creó un conjunto pintoresco en los Jardines de Kew (Londres) (1757-1763) con la inclusión de una pagoda china que reflejaba su conocimiento de las arquitecturas orientales. El neoclasicismo también fue muy importante en la planificación de la ciudad, los antiguos romanos habían planificado un esquema consolidado de dirección urbana para la defensa y la comodidad civil pero el origen de este esquema se remonta a civilizaciones aún más antiguas. En su aspecto más básico, el sistema de calles de la cuadrícula, un foro central con todos los servicios de la ciudad, dos bulevares principales ligeramente más anchos y la calle diagonal eran características del diseño romano muy claro y ordenado. Las fachadas antiguas y los diseños de edificios estaban enfocados hacia estos patrones de diseño de ciudades y pretendían funcionar en proporción con la importancia de los edificios públicos. Muchos de estos patrones de planificación urbana encontraron su camino en las primeras ciudades planificadas modernas del siglo XVIII. Los clásicos ejemplos se ven reflejados en Karlsruhe y Washington, DC. Pero esto no quiere decir que todas las ciudades planificadas y los vecindarios están diseñados alrededor de los principios neoclásicos. Los modelos contrarios se pueden observar en los diseños modernistas ejemplificados por Brasilia, el movimiento de Garden City, levittowns y el nuevo urbanismo. * Palacio Bourbon (1722-1728) (hoy Asamblea Nacional), París * Fachada al patio de Somerset House (1776-1796), Londres * Puerta de Brandeburgo (1789-1791), de Carl Gotthard Langhans, Berlín * Museo del Prado (1785-1819) en Madrid, obra de Juan de Villanueva * Catedral de Kazán (1801-1811), de Andréi Voronijin, San Petersburgo (es)
  • Clasicismo es la denominación historiográfica de un movimiento cultural, estético e intelectual, inspirado en los patrones estéticos y filosóficos de la Antigüedad clásica (simplicidad, unidad, sobriedad -decorum-, racionalidad, armonía -equilibrio de las proporciones, concordia oppositorum-, mímesis -imitatio naturae-,​ "el hombre como medida de todas las cosas" -homo omnium rerum mensura est-), que se desarrolló de forma simultánea a los distintos estilos artísticos y movimientos literarios​ de la Edad Moderna. (es)
  • Arkitektura neoklasikoa XVIII. mendearen bigarren erditik XIX. mendearen lehen erdira arte, Neoklasizismo garaian, europar kulturak garatu zuen arkitektura estilo nagusia da. Greziar eta erromatar arkitekturan oinarritzen da gehien bat, hau da, Antzinateko arkitektura klasikoan. (eu)
  • Klasizismoa klasikotzat hartzen den garaiko ereduen imitazioan oinarrituriko arte-joera da. Sartaldeko kulturan K.a. V. eta IV. mendeetan, Atenasen bereziki garatu zen artea da klasikoa. Bestalde, klasizismoak oposizio estetikoa adierazi ohi du: klasizismoa erromantizismoaren aurka, klasizismoa abangoardiaren aurka, eta abar. (eu)
  • Neoklasizismoa XVIII. mendearen bigarren erdialdean eta XIX. mendearen hasieran Europan garatu zen mugimendu artistikoa izan zen. Barroko eta rokokoaren gehiegikerien aurkako erreakzioa izan zen, eta antzinate klasikoaren eta zibilizazio greko-erromatarraren oroimena izan zuen ardatz. Eredu klasikoak kopiatzen ziren, oso era zehatzean aztertuz. Printzipio nagusiaren muina, arrazoia sentimenduari gailentzean zetzan. Neoklasizismo izena XIX. mendean eman zitzaion higikunde honen balioa gutxiestearren, izaera inpersonala eta hotza egozten bitzioten. XVIII. mendean ordea, garai neoklasikoan ziardutenek Egiazko Estilo izena eman zioten Neoklasizismoari. Izan ere, Berpizkunde berri baten izaera eman nahi zioten, egia atenporalen baieztapen bezala. (eu)
  • Le classicisme français est un mouvement culturel, esthétique et artistique, défini après coup par les critiques du XIXe siècle, qui se développe en France et exerce une influence notable en Europe à la limite des XVIIe et XVIIIe siècle, de 1660 à 1725 environ. Il se définit par un ensemble de valeurs et de critères qui dessinent un idéal s'incarnant dans l’« honnête homme » et qui développent une esthétique fondée sur l'inspiration des Anciens. La centralisation monarchique, qui s'affirme dès 1630 sous l'autorité de Richelieu d'abord, puis de Mazarin et de Louis XIV, dépasse le cadre politique pour toucher le domaine culturel. Doctes et littérateurs regroupés dans diverses académies inventent alors une esthétique fondée sur des principes assez contraignants, en particulier les règles du théâtre classique, qui doivent permettre la production d'œuvres de goût inspirées des modèles de l'art antique et marquées par l'équilibre, la mesure et la vraisemblance. Le classicisme concerne la littérature du XVIIe siècle, en particulier le théâtre, la peinture ou l'architecture. La musique baroque française, contemporaine du courant classique, s'adresse au même public et partage des principes communs. (fr)
  • Le néo-classicisme est à la fois un mouvement artistique, et une période stylistique qui émerge vers 1750 dans l'Europe des Lumières, contemporain et consécutif de la vogue du Grand Tour. Son apogée se situe vers 1780 jusqu'à 1800 et le déclin de son influence s'amorce vers 1810 avec la concurrence du romantisme. Le mouvement, né à Rome au moment où l'on redécouvre Pompéi et Herculanum, se diffuse en Europe et aux États-Unis par l'intermédiaire des écrits de théoriciens dont le principal représentant est l'archéologue et historien d'art Johann Joachim Winckelmann. Celui-ci préconise un retour à la « vertu », à la simplicité et au goût de l'épure de l'antique après le baroque et surtout ce que les promoteurs du retour à l'antique considèrent comme les excès foisonnants et frivoles du rococo de la période précédente. Cette expression nouvelle d'un style ancien souhaite rallier tous les arts à ce qu'on appela alors « le vrai style ». Le néo-classicisme est caractérisé par la volonté d'un retour aux sources de l'art, que les théoriciens croyaient être d'origine antique, dans l'art grec, étrusque et romain. Il se diffuse d'abord en architecture avec un retour aux principes de Vitruve et l'imitation des monuments grecs et romains, ensuite en peinture, en sculpture, et dans les arts graphiques et les arts décoratifs. Les artistes les plus représentatifs de cette période, sont les architectes Robert Adam et le duo Percier et Fontaine, les peintres Anton Raphaël Mengs et Jacques-Louis David, et les sculpteurs Antonio Canova et Bertel Thorvaldsen. Ce mouvement est encouragé par les monarques sensibles à la philosophie des Lumières et à cette nouvelle esthétique, comme Catherine II en Russie, George III en Angleterre, ou Frédéric-Guillaume II de Prusse. Les nouvelles républiques issues des révolutions française et américaine en font le style officiel, car il représente symboliquement la démocratie de la Grèce antique et la République romaine. Napoléon Ier impose le néo-classicisme sévère du style Empire en prenant comme modèle l'Empire romain. En architecture et en décoration, plusieurs styles découlent du néo-classicisme, dont les principaux sont le style Adam, le style Directoire, le style Empire, le style fédéral et le biedermeier. (fr)
  • Neoclassicism (also spelled Neo-classicism) was a Western cultural movement in the decorative and visual arts, literature, theatre, music, and architecture that drew inspiration from the art and culture of classical antiquity. Neoclassicism was born in Rome largely thanks to the writings of Johann Joachim Winckelmann, at the time of the rediscovery of Pompeii and Herculaneum, but its popularity spread all over Europe as a generation of European art students finished their Grand Tour and returned from Italy to their home countries with newly rediscovered Greco-Roman ideals. The main Neoclassical movement coincided with the 18th-century Age of Enlightenment, and continued into the early 19th century, laterally competing with Romanticism. In architecture, the style continued throughout the 19th, 20th and up to the 21st century. European Neoclassicism in the visual arts began c. 1760 in opposition to the then-dominant Rococo style. Rococo architecture emphasizes grace, ornamentation and asymmetry; Neoclassical architecture is based on the principles of simplicity and symmetry, which were seen as virtues of the arts of Rome and Ancient Greece, and were more immediately drawn from 16th-century Renaissance Classicism. Each "neo"-classicism selects some models among the range of possible classics that are available to it, and ignores others. The Neoclassical writers and talkers, patrons and collectors, artists and sculptors of 1765–1830 paid homage to an idea of the generation of Phidias, but the sculpture examples they actually embraced were more likely to be Roman copies of Hellenistic sculptures. They ignored both Archaic Greek art and the works of Late Antiquity. The "Rococo" art of ancient Palmyra came as a revelation, through engravings in Wood's The Ruins of Palmyra. Even Greece was all-but-unvisited, a rough backwater of the Ottoman Empire, dangerous to explore, so Neoclassicists' appreciation of Greek architecture was mediated through drawings and engravings, which subtly smoothed and regularized, "corrected" and "restored" the monuments of Greece, not always consciously. The Empire style, a second phase of Neoclassicism in architecture and the decorative arts, had its cultural centre in Paris in the Napoleonic era. Especially in architecture, but also in other fields, Neoclassicism remained a force long after the early 19th century, with periodic waves of revivalism into the 20th and even the 21st centuries, especially in the United States and Russia. (en)
  • Sa cheol, gluaiseacht sa 20ú céad a rinne iarracht idéil is stíl na tréimhse clasaicí san 18ú céad a athbheochan. Ós é Bach a sholáthair an tsamhail is an t-idéal clasaiceach, is féidir a rá gur nuabharócachas a bhí i gceist. Ba é an frithrománsachas an príomhspreagadh. I measc na bpriomhléiritheoirí bhí Stravinsky i 1920-1930, Prokoviev is Hindemith. San ealaín is an ailtireacht, athbheochan a thosaigh timpeall 1750 is a lean go dtí déanach sa 19ú céad. Thosaigh sé sa Róimh mar fhrithghníomh i gcoinne formhaisiúchán barócach is rocócó baoth, agus scaip go tapa ar fud iarthar na hEorpa is tuaisceart Mheiriceá. Thug na tochailtí i bPoimpé, Ercolano is Paestrum spreagadh don ghluaiseacht. Chuir aiste údarásach Winckelmann ar shaontacht uasal is taibhse chiúin na healaíne Gréagaí i 1755, agus a leabhar cáiliúil ar stair na healaíne ársa i 1764, leis an ngluaiseacht. Sa phéintéireacht, is é an sampla is fearr ná obair chumasach dhrámata David, cosúil le Le Serment des Horaces (Mionn Chlann Horáit). Ach bhí taobh fuar tur leis freisin, mar atá i ndealbhóireacht Canova. San ailtireacht, mhol na léiritheoirí bealach oibre réasúnta, bunaithe ar an mbothán bunúsach agus prionsabail shoiléire struchtúrtha. Bhí foirm gheoiméadrach shimplí ag na foirgnimh nua-chlasaiceacha, maisiú teoranta, imlínte gan bhriseadh, cuma lom den chuid is mó, agus uaireanta buntomhais ollmhóra. I measc na bpríomhléiritheoirí bhí Étienne Louis Boullée is Claude Nicolas Ledoux sa bhFrainc, agus John Soane i Sasana. (ga)
  • Neoklasikisme (dari kata Yunani νέος nèos dan κλασσικός klassikòs classicus) adalah nama yang diberikan untuk Barat dalam dekoratif dan seni rupa visual, sastra, teater, musik, dan arsitektur yang menggambarkan inspirasi dari seni rupa "klasik" dan budaya Yunani Kuno atau Romawi Kuno. Neoklasikisme lahir di Roma pada pertengahan abad ke-18, namun ketenarannya menyebar ke seluruh Eropa, ketika generasi pelajar seni Eropa menyelesaikan mereka dan kembali dari Italia ke negara-negara asal mereka dengan gagasan Yunani-Romawi yang baru ditemukan kembali. Gerakan Neoklrasik utama terjadi pada Abad Pencerahan pada abad ke-18, dan berlanjut sampai awal abad ke-19, kemudian berkompetisi dengan Romantisisme. Dalam arsitektur, gaya tersebut berlanjut sepanjang abad ke-19, ke-20, dan ke-21. (in)
  • L'architecture néo-classique est un courant architectural procédant du néo-classicisme de la seconde moitié du XVIIIe siècle et du début du XIXe siècle. Succédant au classicisme, à l’architecture baroque et rococo, l'architecture néo-classique utilise les éléments gréco-romains (colonnes, fronton, proportions harmonieuses, portique) et se met au service du politique. La découverte et les fouilles des sites de Pompéi et Herculanum remirent au goût du jour les formes antiques. La vogue du romantisme remplaça l'architecture néo-classique avec des réalisations néo-gothiques dans le courant du XIXe siècle. (fr)
  • Arsitektur Neoklasik adalah sebuah gaya arsitektur yang dihasilkan oleh gerakan neoklasik yang dimulai pada pertengahan abad ke-18. Dalam bentuk termurninya, gaya arsitektur tersebut merupakan gaya yang secara prinsip berasal dari arsitektur zaman klasik, prinsip-prinsip Vitruvian, dan arsitektur arsitek Italia Andrea Palladio. (in)
  • Per architettura neoclassica si intende lo stile architettonico che, in linea con la più generale tendenza artistica del neoclassicismo, riprende ideali e apparato formale dell'architettura classica greca e romana e la razionalità nelle forme stesse, assimilando gli elementi architettonici tradizionali a elementi costruttivi. Nella storia dell'architettura, questo stile emerse successivamente al tardobarocco e al rococò, in anni in cui il Grand Tour segnava la formazione culturale di intere generazioni di nuovi artisti e di tutta la classe aristocratica e dell'alta borghesia. Il periodo di sviluppo di questo stile corrisponde a quello che gli storici dell'economia definiscono della rivoluzione industriale. Sempre in questo periodo comincia il distacco dell'architettura dai problemi della pratica costruttiva. Nonostante veri e propri stili precursori, come quello italiano di Andrea Palladio successivamente seguito dal palladianesimo, diffusosi poi in Inghilterra e in seguito in tutto il mondo che influì notevolmente sull'architettura neoclassica, il neoclassicismo vero e proprio cominciò dopo la metà del XVIII secolo, sviluppandosi quindi in tutti i paesi occidentali e non mancando di influenzare la produzione architettonica in Russia, negli Stati Uniti e nell'America Latina. Pur trattandosi di un fenomeno internazionale, l'architettura del neoclassicismo fu caratterizzata da correnti diverse a seconda del periodo e delle diverse tradizioni stabilitesi in precedenza nei vari paesi. A questo proposito è difficile stabilire una periodizzazione rigorosa: infatti, il Neoclassicismo, non solo può essere inserito in una corrente più ampia fondata sullo studio dell'architettura classica (già a partire dall'architettura cinquecentesca), ma restò in voga per tutto il XIX secolo, caratterizzandosi durante l'eclettismo e finendo per lasciare le sue tracce nell'architettura più recente (si vedano le varie tendenze monumentaliste novecentesche). (it)
  • 古典主義(こてんしゅぎ)は、ヨーロッパでギリシャ・ローマの古典古代を理想と考え、その時代の学芸・文化を模範として仰ぐ傾向のこと。均整・調和などがその理想とされる。文脈により異なった意味合いで使用される。ロマン主義の対概念。 * イタリアのルネサンスは古典古代を復興しようとする文化運動であった。これは各国に大きな影響を与えた。 * フランス17世紀は古典主義の時代と言われる。古代に範を取った演劇が盛んになり、コルネイユ、ラシーヌ、モリエールは古典劇の三大作家とも言われる。 * 劇的なバロック様式がヨーロッパ全土に波及した1600年代にあっても、フランス人には均衡と調和を求める傾向があった。この当時フランス人でありながらローマに住み着いたニコラ・プッサンやクロード・ロランらの作風を古典主義と呼ぶ。また当時のフランス全体にも共通する傾向で、ル・ナン兄弟やジョルジュ・ド・ラ・トゥールそしてフィリップ・ド・シャンパーニュやウスタシュ・ル・シュウールらの静謐で峻厳な作品を古典主義と看做すこともできる。 * フランス革命前後から、バロック美術に対して新古典主義美術が主張された。貴族的なバロックに対して、市民的な新古典主義といわれることもある。 * ドイツ文学は18世紀末、ゲーテ、シラーの二人によって頂点を極め、確立されたとされる。これを「ドイツ古典主義」あるいは「ワイマール・クラシック」と呼ぶ。 * 建築史では、ギリシア建築・ローマ建築を範とするルネサンス建築、新古典主義建築など、主にオーダーを用いる建築を古典主義の系譜と捉える。(対としてゴシック・リヴァイヴァル建築も参照) * 音楽では、ハイドン、モーツァルト、ベートーヴェンが古典派音楽(古典主義音楽)と言われる。音楽の場合、ギリシア・ローマの古典を復興しようという意識があった訳ではないが、ソナタ形式に見られるように、調和の取れた構成の形式美を重んじている。(クラシック音楽も参照) * クラシック・バレエがロシアで発達した。 (ja)
  • 新古典主義(しんこてんしゅぎ、英語:neoclassicism)は、18世紀中頃から19世紀初頭にかけて、西欧で建築・絵画・彫刻など美術分野で支配的となった芸術思潮を指す。それまでの装飾的・官能的なバロック、ロココの流行に対する反発を背景に、より確固とした荘重な様式を求めて古典古代、とりわけギリシアの芸術が模範とされた。18世紀後期にはこの様式を記述する為に用いられたのは「真の様式」であり、如何なる意味でも、偶有的であるとは看做されていなかったが、その一方で、流入する文化に対する反応や異国情緒の現れのような偏執は、「ロココのあの数々の局面の一つ」であったと評される。 音楽については第一次・第二次大戦間にストラヴィンスキーやフランスの「六人組」が中心になって採用した音楽全体のスタイルを指す。 (ja)
  • ( 경제학파에 대해서는 신고전파 경제학 문서를 참고하십시오.)( 서양음악에 대해서는 신고전주의 음악 문서를 참고하십시오.) 신고전주의(neo-classicism)는 18세기 말 프랑스를 중심으로 유럽에서 발전한 미술 사조다. 고대 그리스와 고대 로마 문화의 고전적 예술로부터 영감을 받은 장식, 시각예술, 문학, 연극, 음악, 건축을 이른다. 18세기 계몽주의와 비슷한 시기에 일어나 19세기 초까지 이어졌으며, 후에 낭만주의와 대립한다. 건축에서는 19세기, 20세기를 넘어 21세기까지 양식이 이어져 오고 있다. (ko)
  • 고전주의(Classicism)는 정형화된 형식을 특징으로 하는 중 하나이다. 이는 낭만주의와 가장 대비되는 것입니다 고전주의는 이탈리아에서 일어난 르네상스를 토대로 그 모습을 드러냈다. 비잔틴 제국이 저물면서 이슬람 문화와 더불어 엄청난 지적 유산이 유럽 내로 들어오게 된다. 이로 인해 일종의 지적 홍수를 겪게 된다. 고전주의를 통해 수학과 기하학이 미술의 영역에 상호 연관을 지니는 것으로 인지하게 됐으며 인문주의와 현실주의, 형태주의 등이 고대와 근대 문화 간을 오가며 발전하게 된다. 르네상스 시대의 고전주의는 16세기와 17세기에 거쳐 다른 감각을 토대로 계속 발전을 겪게 된다. 엄격한 규율이나 규칙, 미술과 음악에 대한 규격화된 양식을 지나치게 가꿨다는 인상을 주기도 한다. 루이 14세의 궁정은 고전주의의 산실로 여겨졌다. 당시에는 고전주의에 입각한 예술 양식이 모든 궁정을 지배했다고 해도 과언이 아니다. 오페라는 근대의 입장에서 볼 때 고대 그리스의 희극이나 연극을 노래와 춤으로 새롭게 조명함과 동시에 그리스의 양식을 좀 더 발전시킨 것에 해당한다고 볼 수도 있다. (ko)
  • 신고전주의 건축(新古典主義建築)은 18세기 후반에 계몽 사상과 혁명 정신을 배경으로 프랑스에서 흥한 건축 양식이다. 로코코 예술의 과도한 장식성과 경박함에 대한 반동으로 장엄함과 숭고한 아름다움을 갖춘 건축이 모색됐지만, 이윽고 19세기의 역사주의, 양식 악용 속에 매몰했다. (ko)
  • Il classicismo in campo artistico ed estetico è un atteggiamento culturale consistente nell'attribuire un valore esemplare ai modelli di arte dell'antichità classica. Indica la tendenza ad una concezione universale e immutabile della bellezza ideale, espressa tramite l'ordine, l'armonia, l'equilibrio, la proporzione di alcune opere a cui viene assegnato un ruolo normativo ed esemplare. Da questo punto di vista il classicismo è presente praticamente in ogni tempo ed in ogni cultura, parallelamente all'idea, anch'essa universale, di un'arte scevra da modelli, da regole e da una definizione del bello precostituiti. Talvolta è possibile che i sostenitori di un modello artistico piuttosto che dell'altro, cerchino di far coincidere la dicotomia fra classicismo e anticlassicismo con quella fra il "bello" ed il "brutto" artistico. Il termine "classicismo" si trova proposto in diversi periodi storici: * il classicismo in senso stretto, nato nell'ambiente umanistico del XV secolo, si impose nel Rinascimento italiano; * si diffuse nel Seicento in tutta Europa a cavallo tra Manierismo e Barocco; * rappresentò una corrente letteraria della fase pre-romantica (fine XVIII secolo); * sfociò nel movimento di contrapposizione al Romanticismo prendendo il nome di neoclassicismo tra il XVIII e il XIX secolo. (it)
  • 新古典主義建築(しんこてんしゅぎけんちく、英: Neoclassical Architecture)は、18世紀後期に、啓蒙思想や革命精神を背景として、フランスで興った建築様式。ロココ芸術の過剰な装飾性や軽薄さに対する反動として荘厳さや崇高美を備えた建築が模索されたが、やがて19世紀の歴史主義、様式濫用の中に埋没した。 たんなる古代の復興にとどまらず、当時の政治情況とも関連していた。ルイ15世の時代を中心に展開したロココ様式の官能性や通俗性に対し、論理的で厳粛な、啓蒙的性格をもつ様式におきかえようとする動きが広がっていった。その後、革命運動をへてフランスとアメリカに共和国が樹立されると、古代ギリシャや共和政時代の古代ローマ民主主義との結び付きから、新政府の指導者たちは公式の美術として新古典主義を採用した。しかしナポレオンがフランスで権力の座につくと、この様式はナポレオンの宣伝効果をあげるためのものに変質する。またロマン主義の台頭にともない、個人的な表現に対する好みが固定的な理想的価値観にもとづく美術にとってかわることになった。 新古典主義という名称は、その格式ばった様式に対する蔑称として19世紀に考案された呼び方である。また、ナチスやファシスト党において、国家的モニュメントに新古典主義が採用されたため、その歴史的意義について否定的な見方をされることもある。 しかし、18世紀にこの様式が勃興した当初は「真の様式」と呼ばれ、古代または始源に存在したとされる真理を再生・復興することを目的とした画期的な建築運動であった。美を具現する唯一の様式としてイギリス、ドイツ諸国に波及したという意味で一種の普遍性があり、その建築思想はモダニズム建築にも受け継がれている。 (ja)
  • Neoclassicistische architectuur is een architectuurstijl die, in lijn met de bredere kunststroming van het neoclassicisme, een terugkeer naar de idealen van de oude Griekse en Romeinse bouwkunst voorstond. Het neoclassicisme in de bouwkunst ontstond enerzijds als een reactie op de zwierige vormen van de barok- en rococo-architectuur, anderzijds als een voortzetting van de classiciserende tendensen in de bouwkunst van de tweede helft van de 18e eeuw (Lodewijk XVI-stijl). De stroming beleefde in Europa een hoogtepunt tussen ca. 1770 en 1840. In veel landen, ook buiten Europa, vond de stijl ook later in de 19e, en zelfs in de 20e eeuw nog navolging. Sommige architecten ontleenden hun klassieke beeldtaal op een indirecte manier aan voorbeelden uit de renaissance of het werk van de Italiaanse architect Andrea Palladio; deze varianten worden meestal aangeduid als neorenaissance en neopalladianisme. In Duitstalige landen (en in Oost-Europa) wordt meestal gesproken over Klassizismus, waar elders de term neoclassicisme wordt gebruikt. (nl)
  • Il Neoclassicismo è una tendenza culturale sviluppatasi poco dopo la metà del 1700 e continuato sino ai primi decenni del secolo successivo. Nato come reazione al tardo barocco e al rococò e ispiratosi all'arte antica, in particolar modo quella greco-romana, fu variamente caratterizzato, ma ben riconoscibile nelle varie arti, nella letteratura, in campo teatrale, musicale e nell'architettura. La sua teorizzazione prese vita a Roma con gli scritti dell'archeologo e storico dell'arte Johann Joachim Winckelmann e del pittore e storico dell'arte Anton Raphael Mengs, mentre la costituzione di tale modello si ebbe soprattutto grazie alle scoperte e agli scavi delle antiche città di Ercolano e Pompei, alla formazione dell'archeologia come scienza e alla diffusione di pubblicazioni sulle antichità greche. Sotto il pontificato di Pio VI nella città eterna dominava quindi un'esaltazione classicista che si esprimeva in un gusto monumentale e fastoso con l'illusione «di un nuovo Rinascimento alla Roma dei papi e, nel contempo, a celare dietro una splendida facciata i problemi reali dello Stato, dall'arretratezza economica, al disordine amministrativo, al nepotismo, alla fame e alle piaghe popolari». Secondo Carlo Muscetta «Winkelman e Mengs, l'abate Zanotti e l'abate MIlizia furono i teorici di questo classicismo o piuttosto controclassicismo, archeologico e platonizzante, destinato ad edulcorare il neoclassicismo di contenuto illuministico e a ostacolare il progresso verso un'arte moderna». (it)
  • Het neoclassicisme was aan het eind van de 18e en het begin van de 19e eeuw een stroming in de kunst, waarin opnieuw de vermeende puurheid van de klassieken werd nagestreefd. Men richtte zich daarbij met name op de (bouw)kunst van de oude Grieken en Romeinen. Beroemde neoclassicistische kunstenaars zijn de Franse schilders Jacques Louis David en Jean Auguste Dominique Ingres, en de in Rome werkzame beeldhouwers Antonio Canova en Bertel Thorvaldsen. (nl)
  • Het classicisme is een beweging, die tussen ca. 1640 en 1720 een terugkeer naar de klassieke Griekse en Romeinse voorbeelden voorstond. De grote meesters van de renaissance dienden ook in hoge mate als voorbeeld voor de classicisten. Het classicisme behoort qua tijd tot de stijlperiode van de barok, hoewel het zich daar in zekere zin tegen afzet. (nl)
  • Klasycyzm (z łac. classicus „doskonały, pierwszorzędny, wzorowy, wyuczony”) – styl w muzyce, sztuce, literaturze oraz architekturze odwołujący się do kultury starożytnych Rzymian i Greków. Styl ten nawiązywał głównie do antyku. W Europie tzw. „powrót do źródeł” (klasycznych) pojawił się już w renesansie – jako odrodzenie kultury starożytnego Rzymu. Jako styl dominujący epoki wpływał na kształt innych nurtów kulturowych okresu jak manieryzm, barok, rokoko. Trwał do końca wieku XVIII, w niektórych krajach do lat 30. następnego stulecia, a nawet dłużej. Zmodyfikowany klasycyzm przeradzał się czasem w eklektyzm końca XIX wieku. Klasycyzm jako styl panował w epoce oświecenia. Najpełniejszy rozkwit klasycyzmu nastąpił w I poł. XVIII wieku. W dziedzinie literatury swoisty kres klasycyzmu przyniosła walka klasyków z romantykami. Zauroczenie klasyczną harmonią pojawiało się wielokrotnie, także w XX wieku, pod postacią neoklasycyzmu (w literaturze, w architekturze), a następnie wśród artystów awangardowych, np. u Picassa.Klasycyzm w Polsce bywa też zwany stylem stanisławowskim (od króla Stanisława Augusta Poniatowskiego). (pl)
  • Arquitetura neoclássica (AO 1945: arquitectura neoclássica) é o estilo arquitetónico que, em linha com a tendência artística universal do neoclassicismo, resulta da recuperação da gramática formal da Antiguidade Clássica grega e romana. Na história da arquitetura, este estilo surge após o barroco tardio e rococó, no período em que a tradição da Grand Tour foi um marco na educação cultural entre as gerações de novos artistas e de toda a classe aristocrática e alta burguesia. O período de desenvolvimento deste estilo coincide com aquele a que os historiadores da economia designam de Revolução Industrial. Observa-se, na área da arquitetura, que neste período começam a destacar-se os problemas da prática construtiva. Não obstante os estilos precursores propriamente ditos, como o de Andrea Palladio, posteriormente seguido pelo palladianismo, que se difunde em Inglaterra e em seguida por todo o mundo e que vem influenciar notavelmente a arquitetura neoclássica, o neoclassicismo propriamente dito teve início depois de meados do século XVIII até aos inícios do século XIX (aproximadamente entre 1755 e 1830), e difundiu-se por todos os países ocidentais, acabando por influenciar a produção arquitectónica da Rússia, Estados Unidos e América Latina. Embora se trate dum fenómeno internacional, a arquitetura neoclássica foi caracterizada por diferentes correntes conforme a época e as diferentes tradições estabelecidas anteriormente nos vários países. Neste sentido, torna-se difícil conceber uma periodização rigorosa: na verdade, o neoclassicismo não só se enquadra numa extensa corrente fundada sobre o estudo da arquitetura clássica (já a partir da arquitetura do século XVI), como se manteve em voga durante todo o século XIX, caracterizada no decorrer do eclectismo e, eventualmente, deixando os seus traços na arquitetura dela decorrente (ver, por exemplo, monumentalismo). (pt)
  • Klasycyzm – w architekturze styl wzorujący się na formach architektonicznych starożytnego Rzymu i Grecji. Rozwinął się w połowie XVIII wieku jako reakcja na formalny przepych architektury baroku i rokoko. (pl)
  • O neoclassicismo foi um movimento cultural nascido na Europa Ocidental em meados do século XVIII, que teve larga influência na arte e cultura de todo o ocidente até meados do século XIX. Teve como base os ideais do iluminismo e um renovado interesse pela cultura da Antiguidade Clássica, advogando os princípios da moderação, equilíbrio e idealismo como uma reação contra os excessos decorativistas e dramáticos do Barroco. (pt)
  • Em arte, classicismo refere-se à Idade Antiga, ou seja, à valorização da Antiguidade Clássica como padrão por excelência do sentido estético. A arte classicista procura a pureza formal, o equilíbrio, o rigor ou, segundo a nomenclatura proposta por Friedrich Nietzsche, pretende ser mais apolínea que dionisíaca. Alguns historiadores de arte, entre eles Giulio Carlo Argan, alegam que, na história da arte, concorrem duas grandes forças, constantes e antagônicas: uma delas é o espírito clássico; a outra, o romântico. As três grandes manifestações classicistas da Idade Moderna europeia são o renascimento, o humanismo e o neoclassicismo. A arte clássica, por conta de seu contexto histórico, é impulsionada por grande explosão de vida e confiança no ser humano. Por isso, essas manifestações artísticas são marcadas pela visão antropocêntrica, que evidenciará a beleza do corpo humano na pintura e na escultura. (pt)
  • Архитектура неоклассицизма — архитектурный стиль, созданный неоклассическим движением, которое началось в середине XVIII века. В своей чистой форме это стиль, в основном производный от античной архитектуры, Витрувианских принципов и работ итальянского архитектора Андреа Палладио. В зарубежной историографии термин «неоклассицизм» применяется к классическому направлению в архитектуре и искусстве последней трети XVIII — первой трети XIX века в отличие от классицизма XVII века, а также к последующим волнам обращения к классическим идеалам. В русскоязычной традиции стили этих эпох принято называть последовательно классицизмом XVIII века и александровским классицизмом или ампиром (соответственно в России и во Франции), а термин «неоклассицизм» относится лишь к направлению в архитектуре и изобразительном искусстве конца 1900—1910-х годов, а также 1920-х и 1930—1950-х годов (англоязычный аналог — Neoclassical Revival). В последнее время наблюдается тенденция перехода к международной терминологии. Оригинальную концепцию неоклассицизма XVIII века в отличие от классицизма XVI—XVII веков предложил французский историк и теоретик архитектуры Луи Откёр. (ru)
  • Классици́зм (фр. classicisme, нем. Klassizismus от лат. classicus — образцовый) — художественный стиль и эстетическое направление в европейской культуре XVII—XIX веков. Специалисты по истории и теории искусства разделяют понятия: классика, классический, классицизм как художественное направление и порождаемые этим направлением исторические и историко-региональные классицистические стили. Классицизм является мировоззрением, идеологией, отражающей естественное стремление человека к красоте, целостности, простоте и ясности содержания и формы. Чаще эти идеалы находили в искусстве античной классики, поэтому в обыденном сознании эстетика классицизма связана с обращением к античному наследию. На этой основе возникают различные эстетические концепции, художественные стили, течения и школы, складывается творчество отдельных мастеров. Художественные стили классицизма (здесь этот термин употребляется в родительном падеже) значительно различаются в зависимости от обстоятельств, места и времени их возникновения. Таковы римский классицизм начала XVI века, французский классицизм XVII века, неоклассицизм второй половины XVIII века, русский (екатерининский) классицизм того же периода, романтический классицизм начала XIX века, неоклассицизм в искусстве модерна рубежа XIX—XX веков, новый классицизм постмодерна XX—XXI веков. (ru)
  • Neoklasycyzm (neo- z gr. νέος nowy i klasycyzm z łac. classicus pierwszorzędny) – nurt w kulturze i sztuce zachodniej, cechujący się inspiracją sztuką antyczną. Wywodzi się z Rzymu, głównie dzięki notatkom Johanna Joachima Winckelmanna, w momencie odkrycia Pompei oraz Herkulaneum, jednak jego popularność szybko rozeszła się po całej Europie, gdy pokolenie młodych europejskich artystów zakończyło Grand Tour i powróciło z Włoch do własnych krajów z nowo odkrytymi ideałami antycznymi . (pl)
  • Nyantik eller nyklassicistisk arkitektur var den dominerande stilen inom västerländsk arkitektur mellan cirka 1750–1830 då nyklassicismen var det rådande idealet. Arkitekten Jacques-François Blondel blev år 1762 direktör för den franska konstakademien och han anammade den rörelse som ville återgå till antikens tankegångar och klassicismens proportionslära. Den nyantika perioden kan delas in i tre huvudfaser. Den första är revolutionsarkitekturen, som kom att dominera från den franska revolutionen fram till Napoleon I:s tillträde som kejsare. Den främste teoretikern inom revolutionsarkitekturen var Étienne-Louis Boullée, som producerade flera spektakulära projekt baserade på förenklade klassicistiska former med utgångspunkt i sarkofager, pyramider och torn istället för de antika tempeltyperna. Några av Boullées mest kända projekt är förslag till olika minnesmärken över den brittiske fysikern Isaac Newton, där det mest berömda består av en enorm sfär med hål i taket, för att skapa illusionen av en stjärnhimmel, på vilkens botten Newtons sarkofag skulle placeras. En annan betydelsefull arkitekt i Frankrike under denna tid var Claude Nicolas Ledoux. Revolutionsarkitekturen började så småningom göra intryck även utanför Frankrikes gränser. I Tyskland blev stilens främsta företrädare Friedrich Gilly och Friedrich Weinbrenner, medan en liknande arkitektur kom fram i England genom George Dance d.y. och i första hand John Soane. I Italien, där rokokon länge höll sig kvar, ledde Napoleons inflytande till att klassicismen anammades av de unga republikanerna. Där var det stora namnet Giovanni Battista Piranesi. Efter Napoleons kröning till kejsare minskade utrymmet för experimentell arkitektur. Napoleon ville istället återuppliva det romerska rikets arkitektur i en korrekt historisk tappning. Denna arkitektur kom att representera nyantikens andra inriktning: empiren. Här var den stora förebilden Pantheon i Rom och flera byggnader följde efter dess mönster. Bland annat ritade en av Napoleons gunstlingar, Pierre Francois Leonard Fontaine, en replik av det romerska templet genom ett försoningskapell i Paris, Chappelle Expiatoire. Pantheons motiv, med den kraftiga pelaruppburna portiken, varierades med rektangulära och kvadratiska grundplan. De ledande nordiska arkitekterna var vid denna tid den danske Christian Frederik Hansen och den tyske Carl Ludwig Engel, verksam i Helsingfors. Hansen hade genom sin slottskyrka till Christiansborg i Köpenhamn efterliknat Pantheon, särskilt i fasaden, som liksom Pantheon kan skrivas in i en cirkel om man sätter passarens spets på portikens gavelkrön, dock med en rektangulär grundplan. Engel påverkade starkt Helsingfors stadsbild med nya paradmiljöer i nyantik stil, särskilt påtagande blir detta vid Senatstorget. Den tredje riktningen inom nyantiken kom att bli de nygrekiska eller nyhellenistiska strömningarna. Dessa hade börjat visa sig redan vid 1700-talets mitt, då man började göra uppmätningar av flera grekiska och romerska tempel, men det hade inte resulterat i särskilt många reella byggnader, med Brandenburger Tor i Berlin som ett undantag. Särskilt på de brittiska öarna kom nyhellenismen efter napoleonkrigens slut att bli särskilt påtaglig, med British Museum i London av Robert Smirke som ett starkt exempel. Den stora huvudgestalten för den europeiska nyhellismen blev dock en tysk i form av Gillys elev Karl Friedrich Schinkel, som kom att bli en av 1800-talets mest betydelsefulla arkitekter. De byggnader han projekterade var alla starkt påverkade av de antika formspråken, ett exempel i mindre format är Neue Wache från 1816, men som "Oberbaurat" i Berlin fick Schinkel även mycket prestigefulla uppdrag som Großes Schauspielhaus (1818–1821) och Altes Museum (1823–1830). (sv)
  • Klassicism är en stilriktning och estetisk epok som efterbildar den grekiska och romerska klassiska konsten och litteraturen. Stilen präglas av klarhet, symmetri och harmoni. Inom konsten gjorde sig klassicismen tidigast gällande under den italienska renässansen och blev i Frankrike på 1600- och 1700-talen både ett komplement till och en reaktion mot barocken och rokokon. I vidare bemärkelse innebär klassicism alla konstinriktningar som söker vara kreativa inom ramen för ett etablerat estetiskt ramverk, snarare än att vara i grunden nyskapande. (sv)
  • Nyklassicism (ibland nyantik) var den mest betydelsefulla stilen inom konst och arkitektur i Europa och Nordamerika från cirka 1750. Stilen förblev populär fram till cirka 1820 i fråga om konst, medan den höll sig dominerade ända fram till och med 1880-talets byggboom i fråga om husbyggande. Från och med 1890-talet började stilen blandas upp med fantasifulla så kallade nystilar och nybarock för att sedermera nästan helt ersättas av art nouveau och jugend. Nyklassicismen, neoklassicism, inspirerades av grekisk-romerska former, känslolägen och ideal. Stilen var inte bara en reaktion mot rokokon utan hade också en politisk sida i Frankrike och Amerika, där anspelningarna på de "demokratiska" styrena i Grekland och i den romerska republiken sågs som stöd för de revolutionära regeringarna i Frankrike och Amerika. Nyklassicismen inspirerades av de arkeologiska fynden vid utgrävningarna i Pompeji och Herculaneum 1748 och av den tyske arkeologen Winckelmanns författarskap. I England hade skulptören John Flaxman, porslinsfabriken Wedgwoods "etruriska" servis och Adamstilen i heminredningen samtliga sitt ursprung i pånyttfödelsen av antikens klassiska motiv, ämnen och dekorutsmyckning. I Rom var skulptörerna Antonio Canova och Bertel Thorvaldsen nyklassicismens stora företrädare, och i Frankrike, där den kom att förknippas med revolutionen, Jacques-Louis David. (sv)
  • Неоклассици́зм (фр. Le style néoclassique, нем. Neoklassizismus) — художественное направление и один из доминирующих стилей в западноевропейском искусстве второй половины XVIII века. Близкое понятие — стиль Людовика XVI, связанный с куртуазной эстетикой придворного искусства в Париже и Версале времени правления французского короля Людовика XVI (1774—1792). Однако, в отличие от стиля Людовика XVI, движение неоклассицизма в искусстве возникло на более широких основаниях: идеологии Просвещения, связанной с развитием научной, философской и передовой общественной мысли, обусловленным идеями рационализма, свободомыслия, формирования новой демократической эстетики и научного изучения античности. Термин «неоклассический» стал общепринятым только в середине XIX века, ранее его именовали «истинным стилем» (итал. vero stile), «реформированным» (фр. réformé) или, в Англии: «возрождением», «возрождением классицизма» (англ. Revival, Renaissance Classicism). Во Франции неоклассический стиль вначале рассматривали как возврат к более строгому и благородному стилю Людовика XIV после господства легкомысленного рококо эпохи правления Людовика XV. В западноевропейской историографии термин «неоклассицизм» иногда применяют и в более широком значении, охватывающем классическое направление в искусстве второй половины XVIII — первой трети XIX века, включая ампир и неоромантические течения, вплоть до начала периода историзма в 1830-х годах, а также неоклассическое течение в искусстве авангарда 1920-х годов (Neoclassical Revival). Оригинальную концепцию источников неоклассицизма во Франции XVIII века в отличие от классицизма XVI—XVII веков предложил французский историк и теоретик архитектуры Луи Откёр. (ru)
  • Архітекту́ра неокласици́зму — архітектурний стиль, створений неокласичним рухом, в останній третині XIX і XX століть. Представникам притаманне звернення до традицій мистецтва античності, мистецтва епохи Відродження або класицизму. (uk)
  • 新古典主義(義大利語:Neoclassicismo,匈牙利語:Neoklasszicizmus),是西方世界在19世紀對古代希臘羅馬的藝術產生的復古和改造運動,在視覺藝術、文學、戲劇、音樂和建築方面均有卓越表現,上接洛可可風、下啟新藝術風格。 新古典主義興起於18世紀的意大利羅馬,並迅速在西方世界擴展的藝術運動,影响了装饰艺术、建筑、绘画、文学、戏剧和音乐等众多领域,以美國、英國、匈牙利、德國和意大利最為興盛。它起源於對上兩代複雜藝術“巴洛克”和“洛可可”的反思,想重振古希臘、古羅馬的幾何圖形藝術,以簡單明了、一望便知的中立風格為主。新古典主義藝術的特点为在主体结构中不作任何装饰,卻要在角落中竭盡所能的用裝飾填滿空間,但不會陷入“過度複雜”或“過度簡單”的兩極,是一種強調繁簡平衡的藝術理念。信奉新古典主義的藝術家經常主動從希臘、羅馬、埃及和波斯(伊朗)等靠近歐洲的古代藝術中汲取靈感,雖然他們會模仿古代藝術,但知曉自己模仿的內容為何,並在此基礎上進行歐化改造。 (zh)
  • 新古典主义建筑(英語:Neoclassical architecture),又稱古典復興主義(英語:Classical revivalism),是一种建筑风格,由开始于18世纪中叶的新古典主义运动而产生,作为对洛可可风格反构造装饰的反动,以及后期巴洛克中一些仿古典特征的副产物。其纯粹的形式,主要源自于古希腊建筑和意大利的帕拉第奥式建筑。 (zh)
  • Класици́зм (англ. classicism, від лат. classicus — зразковий) — напрям в європейському мистецтві, який уперше заявив про себе в культурі XVI ст. Найбільшого розквіту досягає у Франції (XVII ст.). Певною мірою притаманний мистецтву усіх країн Європи, у деяких зберігав свої позиції аж до першої чверті XIX ст. Для класицизму важливим був принцип свободи вибору — необмеженість власного, суб'єктивного трактування історичних форм. (uk)
  • Неокласици́зм (від грец. νέος — «молодий, новий» і «класицизм», новий класицизм) — стиль у світовому мистецтві (живописі, скульптурі, музиці, літературі) та архітектурі кінця 18 — початку 19 ст. Назву неокласицизм використовують для того, щоб відрізняти цей стиль від спорідненого з ним класицизму кінця 17 ст. Хронологічно неокласицизм слідує за рококо і є своєрідною реакцією на нього. У німецькій і російській літературі для позначення стилю кінця 18 століття зазвичай використовують термін класицизм або новий класицизм, а неокласицизмом називають «ретроспективний» стиль початку 20 століття. У Східній Європі неокласицизм називають класицизмом. Термін «неокласицизм» використовують у західній літературі[джерело?]. (uk)
  • 古典主義(英語:Classicism)在藝術上主要是指包含對古希臘及古羅馬的古典時代文化的高度認同。古典主義將古典時代的品味作為標準,並試圖模仿其風格。古典主義出現於中世紀後的歐洲,是啟蒙時代、理性時代以及部分現代主義思想所提倡的概念。 (zh)
dbo:thumbnail
dbo:wikiPageExternalLink
dbo:wikiPageID
  • 183280 (xsd:integer)
dbo:wikiPageLength
  • 81288 (xsd:nonNegativeInteger)
dbo:wikiPageRevisionID
  • 1122316987 (xsd:integer)
dbo:wikiPageWikiLink
dbp:footer
  • The Petit Trianon , 1764, by Ange-Jacques Gabriel (en)
dbp:image
  • West facade of Petit Trianon 002.JPG (en)
  • Salon de Compagnie - Petit Trianon .jpg (en)
  • The Petit Trianon .jpg (en)
dbp:perrow
  • 2 (xsd:integer)
dbp:totalWidth
  • 350 (xsd:integer)
dbp:wikiPageUsesTemplate
dcterms:subject
gold:hypernym
rdf:type
rdfs:comment
  • Un classicisme és un moviment artístic caracteritzat per una mirada nostàlgica a l'antiguitat clàssica. Es considera que el primer classicisme és el Renaixement i és difícil concretar la totalitat dels classicismes, sovint són moviments d'una nació o regió d'àmbit reduït o transcorren en un espai de temps curt. En tot classicisme s'interpreten els filòsofs antics per posar en vigència valors morals perennes; s'estableixen unes normes inviolables i es persegueix un ideal per aconseguir una superioritat moral. (ca)
  • El Neoclassicisme és un estil artístic inspirat en l'art clàssic (el grecoromà) i desenvolupat durant el segle xviii i principis del xix, com a reacció a les exageracions del Barroc i el Rococó. S'adopta un llenguatge artístic clar i ordenat. A França, s'associarà els valors de l'antiga Roma amb els de la Il·lustració fonamentats en la raó. (ca)
  • Neoklasicismus či novoklasicismus je v architektuře a ve výtvarném umění třetí vlna klasicismu čili návratu ke klasické římské a řecké architektuře. Ve střední Evropě se objevuje od 60. let 19. století jako dekorativní sloh veřejných budov a pak i městských a v rozvolněné podobě se vracel i během 20. století. Také v malířství a v hudbě se umělci, kteří hledali nějaký nový a pevnější řád, označují jako „neoklasicistní“. (cs)
  • Ο κλασικισμός είναι ένα πολιτισμικό, αισθητικό και καλλιτεχνικό κίνημα της Γαλλίας, αλλά και ευρύτερα της Ευρώπης, του 17ου και 18ου αιώνα (από το 1660 εώς και το 1715). Γνώρισε μεγάλη άνθιση κατά τον 18ο αιώνα και εκφράστηκε σε όλες τις μορφές της τέχνης: την αρχιτεκτονική, τη μουσική, τη ζωγραφική και τη λογοτεχνία (κυρίως τη θεατρική). Αντικατέστησε το μπαρόκ και έδωσε τη θέση του στον ρομαντισμό, πριν γνωρίσει μία νέα άνθηση με τον νεοκλασικισμό. (el)
  • Ο Νεοκλασικισμός (από τα Ελληνικά νέος και κλασικός) είναι το όνομα που δόθηκε σε δυτικά πολιτισμικά κινήματα των εικαστικών τεχνών, της λογοτεχνίας, του θεάτρου, της μουσικής και της αρχιτεκτονικής, τα οποία αντλούν έμπνευση από της κλασική τέχνη και τον πολιτισμό της αρχαίας Ελλάδας ή της αρχαίας Ρώμης. Το κύριο ρεύμα του νεοκλασικισμού συνέπεσε με τον 18ο αι. και επεκτάθηκε στις αρχές του 19ου αι. ως ανταγωνιστικό ιδίωμα του ρομαντισμού. Σε ό,τι αφορά στην αρχιτεκτονική, το στιλ επιβίωσε έως τον 20ό αιώνα. (el)
  • Novklasikismo estas stila tendenco en la historio de arto, kiu historieme baziĝas sur klasikaj modeloj de antikvaj Romio kaj Grekio. La nocio havas malsamajn signifojn en diversaj lingvoj kaj kulturaj regionoj kaj pro tio facile konfuzas. (eo)
  • El término neoclasicismo (del griego νέος néos 'nuevo' y del latín classĭcus 'primera categoría')​ surgió en el siglo XVIII para denominar al movimiento estético que venía a reflejar en las artes los principios intelectuales de la Ilustración, que desde mediados del siglo XVIII se venían produciendo en la filosofía y que consecuentemente se habían transmitido a todos los ámbitos de la cultura. Aunque, coincidiendo con la decadencia de Napoleón Bonaparte, el Neoclasicismo fue perdiendo adeptos en favor del Romanticismo. (es)
  • Clasicismo es la denominación historiográfica de un movimiento cultural, estético e intelectual, inspirado en los patrones estéticos y filosóficos de la Antigüedad clásica (simplicidad, unidad, sobriedad -decorum-, racionalidad, armonía -equilibrio de las proporciones, concordia oppositorum-, mímesis -imitatio naturae-,​ "el hombre como medida de todas las cosas" -homo omnium rerum mensura est-), que se desarrolló de forma simultánea a los distintos estilos artísticos y movimientos literarios​ de la Edad Moderna. (es)
  • Arkitektura neoklasikoa XVIII. mendearen bigarren erditik XIX. mendearen lehen erdira arte, Neoklasizismo garaian, europar kulturak garatu zuen arkitektura estilo nagusia da. Greziar eta erromatar arkitekturan oinarritzen da gehien bat, hau da, Antzinateko arkitektura klasikoan. (eu)
  • Klasizismoa klasikotzat hartzen den garaiko ereduen imitazioan oinarrituriko arte-joera da. Sartaldeko kulturan K.a. V. eta IV. mendeetan, Atenasen bereziki garatu zen artea da klasikoa. Bestalde, klasizismoak oposizio estetikoa adierazi ohi du: klasizismoa erromantizismoaren aurka, klasizismoa abangoardiaren aurka, eta abar. (eu)
  • Neoklasikisme (dari kata Yunani νέος nèos dan κλασσικός klassikòs classicus) adalah nama yang diberikan untuk Barat dalam dekoratif dan seni rupa visual, sastra, teater, musik, dan arsitektur yang menggambarkan inspirasi dari seni rupa "klasik" dan budaya Yunani Kuno atau Romawi Kuno. Neoklasikisme lahir di Roma pada pertengahan abad ke-18, namun ketenarannya menyebar ke seluruh Eropa, ketika generasi pelajar seni Eropa menyelesaikan mereka dan kembali dari Italia ke negara-negara asal mereka dengan gagasan Yunani-Romawi yang baru ditemukan kembali. Gerakan Neoklrasik utama terjadi pada Abad Pencerahan pada abad ke-18, dan berlanjut sampai awal abad ke-19, kemudian berkompetisi dengan Romantisisme. Dalam arsitektur, gaya tersebut berlanjut sepanjang abad ke-19, ke-20, dan ke-21. (in)
  • Arsitektur Neoklasik adalah sebuah gaya arsitektur yang dihasilkan oleh gerakan neoklasik yang dimulai pada pertengahan abad ke-18. Dalam bentuk termurninya, gaya arsitektur tersebut merupakan gaya yang secara prinsip berasal dari arsitektur zaman klasik, prinsip-prinsip Vitruvian, dan arsitektur arsitek Italia Andrea Palladio. (in)
  • 新古典主義(しんこてんしゅぎ、英語:neoclassicism)は、18世紀中頃から19世紀初頭にかけて、西欧で建築・絵画・彫刻など美術分野で支配的となった芸術思潮を指す。それまでの装飾的・官能的なバロック、ロココの流行に対する反発を背景に、より確固とした荘重な様式を求めて古典古代、とりわけギリシアの芸術が模範とされた。18世紀後期にはこの様式を記述する為に用いられたのは「真の様式」であり、如何なる意味でも、偶有的であるとは看做されていなかったが、その一方で、流入する文化に対する反応や異国情緒の現れのような偏執は、「ロココのあの数々の局面の一つ」であったと評される。 音楽については第一次・第二次大戦間にストラヴィンスキーやフランスの「六人組」が中心になって採用した音楽全体のスタイルを指す。 (ja)
  • ( 경제학파에 대해서는 신고전파 경제학 문서를 참고하십시오.)( 서양음악에 대해서는 신고전주의 음악 문서를 참고하십시오.) 신고전주의(neo-classicism)는 18세기 말 프랑스를 중심으로 유럽에서 발전한 미술 사조다. 고대 그리스와 고대 로마 문화의 고전적 예술로부터 영감을 받은 장식, 시각예술, 문학, 연극, 음악, 건축을 이른다. 18세기 계몽주의와 비슷한 시기에 일어나 19세기 초까지 이어졌으며, 후에 낭만주의와 대립한다. 건축에서는 19세기, 20세기를 넘어 21세기까지 양식이 이어져 오고 있다. (ko)
  • 고전주의(Classicism)는 정형화된 형식을 특징으로 하는 중 하나이다. 이는 낭만주의와 가장 대비되는 것입니다 고전주의는 이탈리아에서 일어난 르네상스를 토대로 그 모습을 드러냈다. 비잔틴 제국이 저물면서 이슬람 문화와 더불어 엄청난 지적 유산이 유럽 내로 들어오게 된다. 이로 인해 일종의 지적 홍수를 겪게 된다. 고전주의를 통해 수학과 기하학이 미술의 영역에 상호 연관을 지니는 것으로 인지하게 됐으며 인문주의와 현실주의, 형태주의 등이 고대와 근대 문화 간을 오가며 발전하게 된다. 르네상스 시대의 고전주의는 16세기와 17세기에 거쳐 다른 감각을 토대로 계속 발전을 겪게 된다. 엄격한 규율이나 규칙, 미술과 음악에 대한 규격화된 양식을 지나치게 가꿨다는 인상을 주기도 한다. 루이 14세의 궁정은 고전주의의 산실로 여겨졌다. 당시에는 고전주의에 입각한 예술 양식이 모든 궁정을 지배했다고 해도 과언이 아니다. 오페라는 근대의 입장에서 볼 때 고대 그리스의 희극이나 연극을 노래와 춤으로 새롭게 조명함과 동시에 그리스의 양식을 좀 더 발전시킨 것에 해당한다고 볼 수도 있다. (ko)
  • 신고전주의 건축(新古典主義建築)은 18세기 후반에 계몽 사상과 혁명 정신을 배경으로 프랑스에서 흥한 건축 양식이다. 로코코 예술의 과도한 장식성과 경박함에 대한 반동으로 장엄함과 숭고한 아름다움을 갖춘 건축이 모색됐지만, 이윽고 19세기의 역사주의, 양식 악용 속에 매몰했다. (ko)
  • Het neoclassicisme was aan het eind van de 18e en het begin van de 19e eeuw een stroming in de kunst, waarin opnieuw de vermeende puurheid van de klassieken werd nagestreefd. Men richtte zich daarbij met name op de (bouw)kunst van de oude Grieken en Romeinen. Beroemde neoclassicistische kunstenaars zijn de Franse schilders Jacques Louis David en Jean Auguste Dominique Ingres, en de in Rome werkzame beeldhouwers Antonio Canova en Bertel Thorvaldsen. (nl)
  • Het classicisme is een beweging, die tussen ca. 1640 en 1720 een terugkeer naar de klassieke Griekse en Romeinse voorbeelden voorstond. De grote meesters van de renaissance dienden ook in hoge mate als voorbeeld voor de classicisten. Het classicisme behoort qua tijd tot de stijlperiode van de barok, hoewel het zich daar in zekere zin tegen afzet. (nl)
  • Klasycyzm – w architekturze styl wzorujący się na formach architektonicznych starożytnego Rzymu i Grecji. Rozwinął się w połowie XVIII wieku jako reakcja na formalny przepych architektury baroku i rokoko. (pl)
  • O neoclassicismo foi um movimento cultural nascido na Europa Ocidental em meados do século XVIII, que teve larga influência na arte e cultura de todo o ocidente até meados do século XIX. Teve como base os ideais do iluminismo e um renovado interesse pela cultura da Antiguidade Clássica, advogando os princípios da moderação, equilíbrio e idealismo como uma reação contra os excessos decorativistas e dramáticos do Barroco. (pt)
  • Neoklasycyzm (neo- z gr. νέος nowy i klasycyzm z łac. classicus pierwszorzędny) – nurt w kulturze i sztuce zachodniej, cechujący się inspiracją sztuką antyczną. Wywodzi się z Rzymu, głównie dzięki notatkom Johanna Joachima Winckelmanna, w momencie odkrycia Pompei oraz Herkulaneum, jednak jego popularność szybko rozeszła się po całej Europie, gdy pokolenie młodych europejskich artystów zakończyło Grand Tour i powróciło z Włoch do własnych krajów z nowo odkrytymi ideałami antycznymi . (pl)
  • Klassicism är en stilriktning och estetisk epok som efterbildar den grekiska och romerska klassiska konsten och litteraturen. Stilen präglas av klarhet, symmetri och harmoni. Inom konsten gjorde sig klassicismen tidigast gällande under den italienska renässansen och blev i Frankrike på 1600- och 1700-talen både ett komplement till och en reaktion mot barocken och rokokon. I vidare bemärkelse innebär klassicism alla konstinriktningar som söker vara kreativa inom ramen för ett etablerat estetiskt ramverk, snarare än att vara i grunden nyskapande. (sv)
  • Архітекту́ра неокласици́зму — архітектурний стиль, створений неокласичним рухом, в останній третині XIX і XX століть. Представникам притаманне звернення до традицій мистецтва античності, мистецтва епохи Відродження або класицизму. (uk)
  • 新古典主義(義大利語:Neoclassicismo,匈牙利語:Neoklasszicizmus),是西方世界在19世紀對古代希臘羅馬的藝術產生的復古和改造運動,在視覺藝術、文學、戲劇、音樂和建築方面均有卓越表現,上接洛可可風、下啟新藝術風格。 新古典主義興起於18世紀的意大利羅馬,並迅速在西方世界擴展的藝術運動,影响了装饰艺术、建筑、绘画、文学、戏剧和音乐等众多领域,以美國、英國、匈牙利、德國和意大利最為興盛。它起源於對上兩代複雜藝術“巴洛克”和“洛可可”的反思,想重振古希臘、古羅馬的幾何圖形藝術,以簡單明了、一望便知的中立風格為主。新古典主義藝術的特点为在主体结构中不作任何装饰,卻要在角落中竭盡所能的用裝飾填滿空間,但不會陷入“過度複雜”或“過度簡單”的兩極,是一種強調繁簡平衡的藝術理念。信奉新古典主義的藝術家經常主動從希臘、羅馬、埃及和波斯(伊朗)等靠近歐洲的古代藝術中汲取靈感,雖然他們會模仿古代藝術,但知曉自己模仿的內容為何,並在此基礎上進行歐化改造。 (zh)
  • 新古典主义建筑(英語:Neoclassical architecture),又稱古典復興主義(英語:Classical revivalism),是一种建筑风格,由开始于18世纪中叶的新古典主义运动而产生,作为对洛可可风格反构造装饰的反动,以及后期巴洛克中一些仿古典特征的副产物。其纯粹的形式,主要源自于古希腊建筑和意大利的帕拉第奥式建筑。 (zh)
  • Класици́зм (англ. classicism, від лат. classicus — зразковий) — напрям в європейському мистецтві, який уперше заявив про себе в культурі XVI ст. Найбільшого розквіту досягає у Франції (XVII ст.). Певною мірою притаманний мистецтву усіх країн Європи, у деяких зберігав свої позиції аж до першої чверті XIX ст. Для класицизму важливим був принцип свободи вибору — необмеженість власного, суб'єктивного трактування історичних форм. (uk)
  • 古典主義(英語:Classicism)在藝術上主要是指包含對古希臘及古羅馬的古典時代文化的高度認同。古典主義將古典時代的品味作為標準,並試圖模仿其風格。古典主義出現於中世紀後的歐洲,是啟蒙時代、理性時代以及部分現代主義思想所提倡的概念。 (zh)
  • العمارة النيوكلاسيكية هي نمط معماري أنتجته الحركة الكلاسيكية الجديدة التي بدأت في منتصف القرن الثامن عشر في إيطاليا وفرنسا. في أنقى أشكاله، هو أسلوب مُشتق بشكل أساسي من عمارة العصور الكلاسيكية القديمة، ومبادئ فيتروفيو، وعمل المهندس الإيطالي أندريا بالاديو. كان تطوير علم الآثار حاسمًا في ظهور العمارة النيوكلاسيكية. سمحت مواقع التنقيب مثل تلك الموجودة في بومبي وهركولانيوم للمهندسين المعماريين بإنتاج تفسيرات متعمقة للهندسة المعمارية الكلاسيكية وتجميع أسلوبهم الفريد. (ar)
  • ظهرت الحركة الكلاسيكية الحديثة أو النيوكلاسيكية (من اليونانية -νέος neos ، من اللاتينية classicus واللاحقة اليونانيّة -ισμός –ismos) في القرن الثامن عشر للتعبير عن الحركة بطريقة ازدرائيّة، والتي جاءت لتعكس المبادئ الفكريّة للحركة التنويريّة؛ حيث بدؤوا في منتصف القرن الثامن عشر بالإنتاج في الفلسفة، ومن ثم ترجمتها في جميع المجالات الثقافيّة، ومع ذلك فقد فقدت الحركة الكلاسيكيّة الحديثة بعضاً من أتباعها لصالح الحركة الرومانسيّة، وقد صادف حدوث ذلك سقوط نابليون بونابرت. (ar)
  • تشير الكلاسيكية أو الاتباعية في الفنون إلى الفترة الكلاسيكية، الكلاسيكية القديمة في التقليد الغربي، بصفتها الإطار المعياري للذوق الذي سعى الكلاسيكيون إلى محاكاته. في شكلها الأكثر نقاءً، تُعتبر الكلاسيكية اتجاهاً جمالياً قائماً على المبادئ المترسخة في الثقافة والفن والأدب لدى الإغريق والرومان القدامى، بالإضافة إلى تركيز أصحابها على بساطة الشكل والاتساق ووضوح البنيان والمثالية والحركة المقيدة، وجذب المشاهد عن طريق جعل العمل صريحاً وجلياً. يسعى الفن الكلاسيكي لأخذ شكل رسمي ومقيد: مثلما لاحظ المؤرخ السير كينيث كلارك بخصوص تمثال ديسكوبولوس، فقال «إذا اعترضنا على وضعيته المقيدة وتعابيره، فنحن نعترض ببساطة على كلاسيكية الفن الكلاسيكي. التركيز العنيف أو التسارع المفاجئ لإيقاع الحركة قد يدمر خصال التوازن والكمال تلك، والتي أبقت العمل حتى قرننا هذا في موقع متميز ضمن قائمة الأعمال الصورية البصرية». ت (ar)
  • L'arquitectura neoclàssica és un estil arquitectònic que va produir el moviment neoclàssic que va començar a mitjans segle xviii, per una reacció contra l'estil rococó d'ornamentació naturalista així com pel desenvolupament d'alguns trets classicistes nascuts en el barroc tardà. Així, el projecte de l'arquitecte Jacques Germain Soufflot per al Panteó de París (1764-1791) accentua les referències a l'arquitectura clàssica, portant al pla de l'arquitectura monumental el que era tendència en les arts decoratives amb l'anomenat estil Lluís XVI. (ca)
  • Kostel La Madeleine v PařížiKlasicistní portál s původními klasicistními dveřmi dochovaný v OlomouciTeatr Wielki ve Varšavě Klasicismus je umělecký směr, který se inspiruje především antickými vzory a zdůrazňuje střízlivý rozum, uměřenost a jasný, pravidelný řád. Vznikal ve 2. polovině 17. století ve Francii za panování Ludvíka XIV. a odtud se v průběhu 18. století rozšířil do celé Evropy. První fáze klasicismu se někdy také nazývá barokní klasicismus, protože se zde barokní prvky mísí s prvky klasicistními. Historicky se toto období řadí ještě do kultury baroka. Následující rokoko se od klasicismu do značné míry odvrací. Nový nástup klasicismu (také louis-seize či sloh Ludvíka XVI.) přinesl osvícenský absolutismus (josefinismus), kdy se klasicismus stal slohem osvícenských panovnických dv (cs)
  • Klasicistní architektura (též architektura klasicismu) je architektonický styl používaný zhruba mezi roky 1750 a 1850, který v souladu s obecnější uměleckou tendencí klasicismu navazuje na ideály a formu antické řecké a římské architektury. Obdivuje racionalitu jejích postupů a asimiluje tradiční architektonické prvky při použití novověkých stavebních metod. Klade důraz na symetrii, geometrii a pravidelnost, stavby mívají rovné linie, trojúhelníkové štíty a sloupy podobné antickým. V dějinách architektury se tento styl objevil po pozdním baroku a rokoku. Doba rozkvětu klasicismu koresponduje s průmyslovou revolucí. V tomto období také začíná odpoutání architektury od problémů stavební praxe. (cs)
  • Η νεοκλασική αρχιτεκτονική είναι αρχιτεκτονικό στυλ που έχει τις ρίζες του στο νεοκλασικό κίνημα που ξεκίνησε στα μέσα του 18ου με αρχές 19ου αιώνα. Η ανάπτυξη της αρχαιολογίας ήταν κρίσιμη για την ανάδειξη της αρχιτεκτονικής αυτής. Οι ανασκαφικές τοποθεσίες όπως αυτές της Πομπηίας και του Ερκολάνου επέτρεψαν στους αρχιτέκτονες να κάνουν σε βάθος ερμηνείες της κλασικής αρχιτεκτονικής και να συνθέσουν το δικό τους μοναδικό στυλ. Στην πιο αγνή της μορφή έχει ένα ύφος προερχόμενο κυρίως από την αρχιτεκτονική της κλασικής Ελλάδας και Ρώμης, τις αρχές του Βιτρούβιου και του Ιταλού αρχιτέκτονα Αντρέα Παλάντιο. (el)
  • Klassizismus bezeichnet als kunstgeschichtliche Epoche den Zeitraum etwa zwischen 1770 und 1840. Der Klassizismus löste den Barock bzw. das Rokoko ab. Zum Klassizismus gehören die Stile Louis-seize (1760–1790), Directoire (1795–1803), Empire (1803–1815), Regency (ca. 1810–1820) und Biedermeier (1815–1848). Die Epoche wurde in der Malerei, Literatur und (teilweise) Musik außerdem von der Romantik begleitet und in der Architektur vom Historismus abgelöst. Für die Musik der Epoche (bis in die 1820er Jahre) ist etwas abweichend der Begriff Klassik bzw. Wiener Klassik üblich. Im Verhältnis zum Barock kann der Klassizismus als künstlerisches Gegenprogramm aufgefasst werden. Gegen Ende des 18. Jahrhunderts gelangte er nach einer ersten Phase der Koexistenz durch die anhaltenden Diskussionen über (de)
  • Novklasika arkitekturo estas arkitektura stilo kaj periodo, kiu devenas de novklasikismo kaj aperis ekde la dua duono de la 18-a jarcento. Tiu stilo, posteulo de baroko kaj rokoko, uzis multajn grekajn-romiajn elementojn, ekzemple kolonoj, harmoniaj proporcioj aŭ portikoj. La arkitekturo novklasika akiris influon pro la malkovroj ĉe Pompejo kaj Herculaneum, kaj rapide fariĝis politika ilo. Novklasicismo estis anstataŭigita de romantikismo kaj novgotiko je la 19-a jarcento. (eo)
  • Klasikismo estas la kultura tendenco preferi atingojn, inkluzive de la artaj formoj de esprimo, de antikvo, t.e. unue kaj ĉefe antikva Grekio kaj antikva Romo. Tia tendenco aperis en diversaj tempoj en la historio de la okcidenta kulturo. Elstaraj manifestiĝoj de tiu tendenco troveblas en renesanca arto en Italio kaj en novklasikismo dum la 19-a jarcento. (eo)
  • La arquitectura neoclásica es un estilo arquitectónico occidental que produjo el movimiento neoclásico que comenzó a mediados del siglo XVIII, por una reacción contra el estilo barroco de ornamentación naturalista así como por el resultado de algunos rasgos clasicistas nacidos en el barroco tardío. Se prolongó durante el siglo XIX, coincidiendo luego con otras tendencias, como la arquitectura historicista y el eclecticismo arquitectónico. Algunos historiadores llaman clasicismo romántico a la producción neoclásica de la primera mitad del siglo XIX, jugando con el oxímoron (oposición de términos), ya que además de coincidir con el romanticismo, estilísticamente compartía rasgos con la estética romántica, al añadir cierta expresividad y espíritu exaltado a la sencillez y claridad de las edif (es)
  • Neoklasizismoa XVIII. mendearen bigarren erdialdean eta XIX. mendearen hasieran Europan garatu zen mugimendu artistikoa izan zen. Barroko eta rokokoaren gehiegikerien aurkako erreakzioa izan zen, eta antzinate klasikoaren eta zibilizazio greko-erromatarraren oroimena izan zuen ardatz. Eredu klasikoak kopiatzen ziren, oso era zehatzean aztertuz. Printzipio nagusiaren muina, arrazoia sentimenduari gailentzean zetzan. (eu)
  • Le classicisme français est un mouvement culturel, esthétique et artistique, défini après coup par les critiques du XIXe siècle, qui se développe en France et exerce une influence notable en Europe à la limite des XVIIe et XVIIIe siècle, de 1660 à 1725 environ. Il se définit par un ensemble de valeurs et de critères qui dessinent un idéal s'incarnant dans l’« honnête homme » et qui développent une esthétique fondée sur l'inspiration des Anciens. (fr)
  • Le néo-classicisme est à la fois un mouvement artistique, et une période stylistique qui émerge vers 1750 dans l'Europe des Lumières, contemporain et consécutif de la vogue du Grand Tour. Son apogée se situe vers 1780 jusqu'à 1800 et le déclin de son influence s'amorce vers 1810 avec la concurrence du romantisme. Le mouvement, né à Rome au moment où l'on redécouvre Pompéi et Herculanum, se diffuse en Europe et aux États-Unis par l'intermédiaire des écrits de théoriciens dont le principal représentant est l'archéologue et historien d'art Johann Joachim Winckelmann. Celui-ci préconise un retour à la « vertu », à la simplicité et au goût de l'épure de l'antique après le baroque et surtout ce que les promoteurs du retour à l'antique considèrent comme les excès foisonnants et frivoles du rococo (fr)
  • Neoclassicism (also spelled Neo-classicism) was a Western cultural movement in the decorative and visual arts, literature, theatre, music, and architecture that drew inspiration from the art and culture of classical antiquity. Neoclassicism was born in Rome largely thanks to the writings of Johann Joachim Winckelmann, at the time of the rediscovery of Pompeii and Herculaneum, but its popularity spread all over Europe as a generation of European art students finished their Grand Tour and returned from Italy to their home countries with newly rediscovered Greco-Roman ideals. The main Neoclassical movement coincided with the 18th-century Age of Enlightenment, and continued into the early 19th century, laterally competing with Romanticism. In architecture, the style continued throughout the 19 (en)
  • Sa cheol, gluaiseacht sa 20ú céad a rinne iarracht idéil is stíl na tréimhse clasaicí san 18ú céad a athbheochan. Ós é Bach a sholáthair an tsamhail is an t-idéal clasaiceach, is féidir a rá gur nuabharócachas a bhí i gceist. Ba é an frithrománsachas an príomhspreagadh. I measc na bpriomhléiritheoirí bhí Stravinsky i 1920-1930, Prokoviev is Hindemith. San ealaín is an ailtireacht, athbheochan a thosaigh timpeall 1750 is a lean go dtí déanach sa 19ú céad. Thosaigh sé sa Róimh mar fhrithghníomh i gcoinne formhaisiúchán barócach is rocócó baoth, agus scaip go tapa ar fud iarthar na hEorpa is tuaisceart Mheiriceá. Thug na tochailtí i bPoimpé, Ercolano is Paestrum spreagadh don ghluaiseacht. Chuir aiste údarásach Winckelmann ar shaontacht uasal is taibhse chiúin na healaíne Gréagaí i 1755, agus (ga)
  • L'architecture néo-classique est un courant architectural procédant du néo-classicisme de la seconde moitié du XVIIIe siècle et du début du XIXe siècle. Succédant au classicisme, à l’architecture baroque et rococo, l'architecture néo-classique utilise les éléments gréco-romains (colonnes, fronton, proportions harmonieuses, portique) et se met au service du politique. La découverte et les fouilles des sites de Pompéi et Herculanum remirent au goût du jour les formes antiques. (fr)
  • Il classicismo in campo artistico ed estetico è un atteggiamento culturale consistente nell'attribuire un valore esemplare ai modelli di arte dell'antichità classica. Indica la tendenza ad una concezione universale e immutabile della bellezza ideale, espressa tramite l'ordine, l'armonia, l'equilibrio, la proporzione di alcune opere a cui viene assegnato un ruolo normativo ed esemplare. Il termine "classicismo" si trova proposto in diversi periodi storici: (it)
  • Per architettura neoclassica si intende lo stile architettonico che, in linea con la più generale tendenza artistica del neoclassicismo, riprende ideali e apparato formale dell'architettura classica greca e romana e la razionalità nelle forme stesse, assimilando gli elementi architettonici tradizionali a elementi costruttivi. Nella storia dell'architettura, questo stile emerse successivamente al tardobarocco e al rococò, in anni in cui il Grand Tour segnava la formazione culturale di intere generazioni di nuovi artisti e di tutta la classe aristocratica e dell'alta borghesia. (it)
  • 古典主義(こてんしゅぎ)は、ヨーロッパでギリシャ・ローマの古典古代を理想と考え、その時代の学芸・文化を模範として仰ぐ傾向のこと。均整・調和などがその理想とされる。文脈により異なった意味合いで使用される。ロマン主義の対概念。 * イタリアのルネサンスは古典古代を復興しようとする文化運動であった。これは各国に大きな影響を与えた。 * フランス17世紀は古典主義の時代と言われる。古代に範を取った演劇が盛んになり、コルネイユ、ラシーヌ、モリエールは古典劇の三大作家とも言われる。 * 劇的なバロック様式がヨーロッパ全土に波及した1600年代にあっても、フランス人には均衡と調和を求める傾向があった。この当時フランス人でありながらローマに住み着いたニコラ・プッサンやクロード・ロランらの作風を古典主義と呼ぶ。また当時のフランス全体にも共通する傾向で、ル・ナン兄弟やジョルジュ・ド・ラ・トゥールそしてフィリップ・ド・シャンパーニュやウスタシュ・ル・シュウールらの静謐で峻厳な作品を古典主義と看做すこともできる。 * フランス革命前後から、バロック美術に対して新古典主義美術が主張された。貴族的なバロックに対して、市民的な新古典主義といわれることもある。 * ドイツ文学は18世紀末、ゲーテ、シラーの二人によって頂点を極め、確立されたとされる。これを「ドイツ古典主義」あるいは「ワイマール・クラシック」と呼ぶ。 * 建築史では、ギリシア建築・ローマ建築を範とするルネサンス建築、新古典主義建築など、主にオーダーを用いる建築を古典主義の系譜と捉える。(対としてゴシック・リヴァイヴァル建築も参照) * 音楽では、ハイドン、モーツァルト、ベートーヴェンが古典派音楽(古典主義音楽)と言われる。音楽の場合、ギリシア・ローマの古典を復興しようという意識があった訳ではないが、ソナタ形式に見られるように、調 (ja)
  • Il Neoclassicismo è una tendenza culturale sviluppatasi poco dopo la metà del 1700 e continuato sino ai primi decenni del secolo successivo. Nato come reazione al tardo barocco e al rococò e ispiratosi all'arte antica, in particolar modo quella greco-romana, fu variamente caratterizzato, ma ben riconoscibile nelle varie arti, nella letteratura, in campo teatrale, musicale e nell'architettura. (it)
  • 新古典主義建築(しんこてんしゅぎけんちく、英: Neoclassical Architecture)は、18世紀後期に、啓蒙思想や革命精神を背景として、フランスで興った建築様式。ロココ芸術の過剰な装飾性や軽薄さに対する反動として荘厳さや崇高美を備えた建築が模索されたが、やがて19世紀の歴史主義、様式濫用の中に埋没した。 たんなる古代の復興にとどまらず、当時の政治情況とも関連していた。ルイ15世の時代を中心に展開したロココ様式の官能性や通俗性に対し、論理的で厳粛な、啓蒙的性格をもつ様式におきかえようとする動きが広がっていった。その後、革命運動をへてフランスとアメリカに共和国が樹立されると、古代ギリシャや共和政時代の古代ローマ民主主義との結び付きから、新政府の指導者たちは公式の美術として新古典主義を採用した。しかしナポレオンがフランスで権力の座につくと、この様式はナポレオンの宣伝効果をあげるためのものに変質する。またロマン主義の台頭にともない、個人的な表現に対する好みが固定的な理想的価値観にもとづく美術にとってかわることになった。 新古典主義という名称は、その格式ばった様式に対する蔑称として19世紀に考案された呼び方である。また、ナチスやファシスト党において、国家的モニュメントに新古典主義が採用されたため、その歴史的意義について否定的な見方をされることもある。 (ja)
  • Klasycyzm (z łac. classicus „doskonały, pierwszorzędny, wzorowy, wyuczony”) – styl w muzyce, sztuce, literaturze oraz architekturze odwołujący się do kultury starożytnych Rzymian i Greków. Styl ten nawiązywał głównie do antyku. W Europie tzw. „powrót do źródeł” (klasycznych) pojawił się już w renesansie – jako odrodzenie kultury starożytnego Rzymu. Jako styl dominujący epoki wpływał na kształt innych nurtów kulturowych okresu jak manieryzm, barok, rokoko. Trwał do końca wieku XVIII, w niektórych krajach do lat 30. następnego stulecia, a nawet dłużej. Zmodyfikowany klasycyzm przeradzał się czasem w eklektyzm końca XIX wieku. Klasycyzm jako styl panował w epoce oświecenia. Najpełniejszy rozkwit klasycyzmu nastąpił w I poł. XVIII wieku. W dziedzinie literatury swoisty kres klasycyzmu przynios (pl)
  • Neoclassicistische architectuur is een architectuurstijl die, in lijn met de bredere kunststroming van het neoclassicisme, een terugkeer naar de idealen van de oude Griekse en Romeinse bouwkunst voorstond. Het neoclassicisme in de bouwkunst ontstond enerzijds als een reactie op de zwierige vormen van de barok- en rococo-architectuur, anderzijds als een voortzetting van de classiciserende tendensen in de bouwkunst van de tweede helft van de 18e eeuw (Lodewijk XVI-stijl). De stroming beleefde in Europa een hoogtepunt tussen ca. 1770 en 1840. In veel landen, ook buiten Europa, vond de stijl ook later in de 19e, en zelfs in de 20e eeuw nog navolging. Sommige architecten ontleenden hun klassieke beeldtaal op een indirecte manier aan voorbeelden uit de renaissance of het werk van de Italiaanse a (nl)
  • Em arte, classicismo refere-se à Idade Antiga, ou seja, à valorização da Antiguidade Clássica como padrão por excelência do sentido estético. A arte classicista procura a pureza formal, o equilíbrio, o rigor ou, segundo a nomenclatura proposta por Friedrich Nietzsche, pretende ser mais apolínea que dionisíaca. (pt)
  • Arquitetura neoclássica (AO 1945: arquitectura neoclássica) é o estilo arquitetónico que, em linha com a tendência artística universal do neoclassicismo, resulta da recuperação da gramática formal da Antiguidade Clássica grega e romana. Na história da arquitetura, este estilo surge após o barroco tardio e rococó, no período em que a tradição da Grand Tour foi um marco na educação cultural entre as gerações de novos artistas e de toda a classe aristocrática e alta burguesia. O período de desenvolvimento deste estilo coincide com aquele a que os historiadores da economia designam de Revolução Industrial. Observa-se, na área da arquitetura, que neste período começam a destacar-se os problemas da prática construtiva. (pt)
  • Классици́зм (фр. classicisme, нем. Klassizismus от лат. classicus — образцовый) — художественный стиль и эстетическое направление в европейской культуре XVII—XIX веков. Специалисты по истории и теории искусства разделяют понятия: классика, классический, классицизм как художественное направление и порождаемые этим направлением исторические и историко-региональные классицистические стили. (ru)
  • Архитектура неоклассицизма — архитектурный стиль, созданный неоклассическим движением, которое началось в середине XVIII века. В своей чистой форме это стиль, в основном производный от античной архитектуры, Витрувианских принципов и работ итальянского архитектора Андреа Палладио. (ru)
  • Неоклассици́зм (фр. Le style néoclassique, нем. Neoklassizismus) — художественное направление и один из доминирующих стилей в западноевропейском искусстве второй половины XVIII века. Близкое понятие — стиль Людовика XVI, связанный с куртуазной эстетикой придворного искусства в Париже и Версале времени правления французского короля Людовика XVI (1774—1792). Однако, в отличие от стиля Людовика XVI, движение неоклассицизма в искусстве возникло на более широких основаниях: идеологии Просвещения, связанной с развитием научной, философской и передовой общественной мысли, обусловленным идеями рационализма, свободомыслия, формирования новой демократической эстетики и научного изучения античности. (ru)
  • Nyantik eller nyklassicistisk arkitektur var den dominerande stilen inom västerländsk arkitektur mellan cirka 1750–1830 då nyklassicismen var det rådande idealet. Arkitekten Jacques-François Blondel blev år 1762 direktör för den franska konstakademien och han anammade den rörelse som ville återgå till antikens tankegångar och klassicismens proportionslära. Den nyantika perioden kan delas in i tre huvudfaser. Den första är revolutionsarkitekturen, som kom att dominera från den franska revolutionen fram till Napoleon I:s tillträde som kejsare. Den främste teoretikern inom revolutionsarkitekturen var Étienne-Louis Boullée, som producerade flera spektakulära projekt baserade på förenklade klassicistiska former med utgångspunkt i sarkofager, pyramider och torn istället för de antika tempeltyper (sv)
  • Nyklassicism (ibland nyantik) var den mest betydelsefulla stilen inom konst och arkitektur i Europa och Nordamerika från cirka 1750. Stilen förblev populär fram till cirka 1820 i fråga om konst, medan den höll sig dominerade ända fram till och med 1880-talets byggboom i fråga om husbyggande. Från och med 1890-talet började stilen blandas upp med fantasifulla så kallade nystilar och nybarock för att sedermera nästan helt ersättas av art nouveau och jugend. (sv)
  • Неокласици́зм (від грец. νέος — «молодий, новий» і «класицизм», новий класицизм) — стиль у світовому мистецтві (живописі, скульптурі, музиці, літературі) та архітектурі кінця 18 — початку 19 ст. Назву неокласицизм використовують для того, щоб відрізняти цей стиль від спорідненого з ним класицизму кінця 17 ст. Хронологічно неокласицизм слідує за рококо і є своєрідною реакцією на нього. У німецькій і російській літературі для позначення стилю кінця 18 століття зазвичай використовують термін класицизм або новий класицизм, а неокласицизмом називають «ретроспективний» стиль початку 20 століття. (uk)
rdfs:label
  • Neoclassicism (en)
  • عمارة كلاسيكية جديدة (ar)
  • الحركة الكلاسيكية الحديثة (ar)
  • كلاسيكية (ar)
  • Classicisme (ca)
  • Neoclassicisme (ca)
  • Arquitectura neoclàssica (ca)
  • Klasicismus (cs)
  • Neoklasicismus (cs)
  • Klasicistní architektura (cs)
  • Klassizismus (de)
  • Νεοκλασική αρχιτεκτονική (el)
  • Νεοκλασικισμός (el)
  • Κλασικισμός (el)
  • Klasikismo (eo)
  • Novklasika arkitekturo (eo)
  • Novklasikismo (eo)
  • Neoclasicismo (es)
  • Arquitectura neoclásica (es)
  • Clasicismo (es)
  • Klasizismo (eu)
  • Arkitektura neoklasikoa (eu)
  • Neoklasizismo (eu)
  • Nua-Chlasaiceachas (ga)
  • Architecture néo-classique (fr)
  • Arsitektur Neoklasik (in)
  • Neoklasikisme (in)
  • Classicisme (fr)
  • Néo-classicisme (fr)
  • Architettura neoclassica (it)
  • Classicismo (arte) (it)
  • Neoclassicismo (it)
  • 新古典主義建築 (ja)
  • 新古典主義 (ja)
  • 고전주의 (ko)
  • 신고전주의 (ko)
  • 신고전주의 건축 (ko)
  • 古典主義 (ja)
  • Neoclassicistische architectuur (nl)
  • Classicisme (nl)
  • Neoklasycyzm (pl)
  • Neoclassicisme (nl)
  • Architektura klasycystyczna (pl)
  • Klasycyzm (pl)
  • Arquitetura neoclássica (pt)
  • Classicismo (pt)
  • Neoclassicismo (pt)
  • Архитектура неоклассицизма (ru)
  • Неоклассицизм (ru)
  • Nyklassicism (sv)
  • Классицизм (ru)
  • Klassicism (sv)
  • Nyantik (arkitektur) (sv)
  • Класицизм (uk)
  • 新古典主义建筑 (zh)
  • 新古典主義 (zh)
  • Неокласицизм (uk)
  • Архітектура неокласицизму (uk)
  • 古典主義 (zh)
rdfs:seeAlso
owl:sameAs
prov:wasDerivedFrom
foaf:depiction
foaf:isPrimaryTopicOf
is dbo:architecturalStyle of
is dbo:genre of
is dbo:knownFor of
is dbo:movement of
is dbo:occupation of
is dbo:wikiPageRedirects of
is dbo:wikiPageWikiLink of
is dbp:architecturalStyle of
is dbp:architecturalType of
is dbp:architecture of
is dbp:architectureStyle of
is dbp:genre of
is dbp:movement of
is dbp:period of
is dbp:style of
is dbp:telescope5Type of
is rdfs:seeAlso of
is foaf:primaryTopic of
Powered by OpenLink Virtuoso    This material is Open Knowledge     W3C Semantic Web Technology     This material is Open Knowledge    Valid XHTML + RDFa
This content was extracted from Wikipedia and is licensed under the Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported License