About: Bakumatsu

An Entity of Type: military conflict, from Named Graph: http://dbpedia.org, within Data Space: dbpedia.org

Bakumatsu (幕末, "End of the bakufu") was the final years of the Edo period when the Tokugawa shogunate ended. Between 1853 and 1867, Japan ended its isolationist foreign policy known as sakoku and changed from a feudal Tokugawa shogunate to the modern empire of the Meiji government. The major ideological-political divide during this period was between the pro-imperial nationalists called ishin shishi and the shogunate forces, which included the elite shinsengumi swordsmen.

Property Value
dbo:abstract
  • باكوماتسو 幕末 (حرفيا: نهاية نظام توكوغاوا شوغون) هي السنوات الأخيرة من فترة إيدو وفيها انتهى نظام توكوغاوا شوغون في اليابان، وقعت بها أحداث بارزة بين عام 1853 إلى 1867 وفيها أنهت اليابان سياسة العزلة الدولية المعروفة باسم ساكوكو، وانتقلت من سيطرة إقطاع الشوغون إلى سيطرة حكومة ميجي. الانقسام الفكري/السياسي الكبير الذي حدث في هذه الفترة كان بين الإمبرياليين الأوليين إيشين شيشي (الوطنيون القوميون) وقوات نظام الشوغون بمن فيهم نخبة مقاتلي فرقة شينسنغومي (الفيلق المختار الجديد)، القوتان السابقتان كانتا أبرز القوى المتصارعة، لكن وجدت قوى أخرى استغلت الفوضى في باكوماتسو للمصلحة الشخصية. (ar)
  • Es denomina bakumatsu (幕末) al lapse que comprèn els darrers anys del període Edo, corresponents a la fi del shogunat Tokugawa de la història del Japó. Aquesta etapa està delimitada pels grans esdeveniments que van tenir lloc entre els anys 1853 i 1867, quan el Japó va acabar la seva política d'aïllament coneguda com a sakoku, i es va produir la transició del feudalisme sota el comandament de la figura del shogun, començant el període Meiji. La major divisió politicoideològica durant aquest període va ser entre els Ishin Shishi, un incipient nacionalisme antioccidental que va créixer entre els Tozama-dàimios («senyors externs») i el govern del shogun, incloent-hi el cos d'elit Shinsengumi, que es va produir després de l'arribada del Comodor Matthew Perry a costes japoneses. Finalment, els clans i es rebel·larien contra el règim Tokugawa, que tot i comptant amb nombroses forces, va veure com un nombre creixent dels seus antics vassalls s'unien a la revolta. El punt decisiu del bakumatsu va ser la guerra Boshin i la batalla de Toba-Fushimi, quan les forces del shogun van ser finalment derrotades pels partidaris de l'emperador. (ca)
  • Bakumacu (japonsky 幕末, volně přeloženo „konec šógunátu“) je v rámci dějin Japonska označení zhruba pro závěrečnou fázi období Edo v letech 1853–1869, přesněji od vylodění amerických „válečných lodí“ pod vedením komodora Mathewa Perryho a tím ukončení izolace Japonska do konce občanské války Bošin. V této válce císař Meidži porazil šógunát Tokugawa a následně v rámci reforem Meidži přebudoval Japonsko na stát evropského typu. Nucené zrušení japonského izolacionismu bylo důsledkem americké invaze. Formálně mělo podobu podpisu řady nerovných smluv umožňujícím cizincům otevřít v Japonsku své konzuláty a začít obchodovat. První byla uzavřena Kanagawská smlouva se Spojenými státy americkými v březnu 1854, smlouvy s dalšími mocnostmi následovaly v druhé polovině padesátých let. Součástí smluv se navíc stala i nízká cla. Nucené otevření obchodu rozvrátilo mocenskou stabilitu japonského státu už tím, že šlo o výrazný krok, ke kterému měly různé části japonské společnosti výrazně odlišné postoje. Z hlediska nacionalistů jejichž vliv začal stoupat, nehájil šógunát dostatečně zájmy Japonska, a vůdčí figuru odporu vůči cizincům našli v císaři. Šógunát byl navíc oslabený tím, že šógun vládnoucí v letech 1853–1858 byl špatného zdraví a celkově poměrně slabý. Když v roce 1858 ve věku 34 let zemřel bezdětný, vypukly navíc boje o nástupnictví i mezi zastánci šógunátu a v nich došlo i k čistkám, které šógunát dále oslabily. Takto oslabený šógunát už si nebyl schopen jednoduše sjednat autoritu v separatistickým provinciích, zejména v Čóšú a Sacumě. Tou dobou se začínalo hroutit i hospodářství, které nebylo připraveno na otevřený obchod se zahraničím. Část obyvatel bohatla, ale část chudla a rostla její nespokojenost. Zhroutil se monetární systém, který počítal s pevným kurzem mezi zlatem a stříbrem 5:1, zatímco celosvětově se kurz pohyboval v oblasti 15:1 – zahraniční obchodníci začali zlato masivně vykupovat. Cizinci přinesli i nemoci, zejména choleru, na kterou umřely tisíce obyvatel. Navíc aktivně přispívali nestabilitě svými rozhodnutími, komu poskytnou moderní zbraně, i přímými vojenskými intervencemi. Úplně na začátku období navíc stabilitu společnosti načala série zemětřesení, při kterých rovněž zemřely tisíce obyvatel. Poslední šógun Jošinobu Tokugawa si byl vědom neudržitelnosti situace a koncem roku 1867 sám odstoupil a předal moc císaři, přičemž doufal, že tím pro svou stranu získá přízeň a bude se moci částečně podílet na moci i v novém režimu. Jeho nepřátelé ale vyvinuli snahu bývalé odpůrce zničit a tak ještě vypukla krátká válka Bošin, ve které císařství rozhodně zvítězilo. (cs)
  • Με τον όρο Άνοιγμα της Ιαπωνίας (幕末, μπακουμάτσου) αναφέρεται η περίοδος της Ιαπωνικής ιστορίας, κατά την οποία η Ιαπωνία άνοιξε τα εμπορικά της σύνορα με όλον τον κόσμο, τελειώνοντας την μακρόχρονη πολιτική του Σακόκου (鎖国, κυριολεκτικά: κλειστή χώρα). Αυτή η διαδικασία έγινε στα τελευταία χρόνια της και μετέτρεψε την Ιαπωνία από μια παλαιού τύπου φεουδαρχική χώρα σε μια μοντέρνα εμπορική υπερδύναμη. Το Άνοιγμα της Ιαπωνίας ήταν ένας από τους παράγοντες που συνετέλεσαν στον εκσυγχρονισμό της Ιαπωνίας. (el)
  • Bakumatsu (jap. 幕末) bedeutet übersetzt „Ende des Bakufu“ und den letzten Abschnitt der Tokugawa- bzw. Edo-Zeit. Diese Periode der japanischen Geschichte reicht von der Ankunft der „schwarzen Schiffe“ (kurofune) von Matthew Perry 1853 und seiner Kanonenbootpolitik bis zur Rückgabe der Herrschaft vom Shōgun an den Tennō 1867. Es war gleichzeitig die Zeit der Öffnung Japans und des Endes der Isolationspolitik und eine Zeit innerer Unruhen, geprägt von der zunehmenden Unzufriedenheit unter den Samurai über die Politik des Shōgunats, wechselnde Allianzen im Kampf um die Macht einhergehend mit einer Welle von Nationalismus und Fremdenfeindlichkeit auf der einen und Interesse für die westliche Moderne andererseits. Auslöser für den Zusammenbruch des bakufu war die unter Androhung von Gewalt erzwungene Öffnung des Landes mit sogenannten ungleichen Verträgen durch die USA 1854 und andere Westmächte 1858 bis 1860. In diesen Verträgen wurden den westlichen Mächten weitgehende Rechte zugestanden, die von Handelsfragen (Öffnung der Häfen, niedrige Zölle) über die Eröffnung von Konsulaten bis hin zu Exterritorialität von Staatsangehörigen der Vertragsmächte reichte. Unter dem Vorwand, dass das bakufu bei der Unterzeichnung der Verträge den Tennō nicht ausreichend konsultiert habe, wurde es von seinen politischen Gegnern unter dem Slogan sonnō jōi („Ehret den Kaiser – vertreibt die Barbaren!“) angegriffen. Insbesondere in den frühen 1860er Jahren kam es durch diese fremdenfeindliche Parole zu zahlreichen Morden an Ausländern. Das bakufu reagierte unter der Hand von Tairō Ii Naosuke mit scharfen Gegenmaßnahmen wie den Ansei-Säuberungen. Nach der Ermordung Iis 1860 fehlte dem bakufu jedoch die lenkende Hand und es geriet zunehmend in die Defensive. Die abtrünnigen Provinzen – allen voran Chōshū, Satsuma (das zunächst noch unter dem Slogan die Vereinigung von Kaiserhaus und bakufu gefordert hatte), Tosa und – widersetzten sich zunehmend den Anordnungen des bakufu und bauten unter Mithilfe der einstigen Feinde England und Frankreich (die USA waren in den Wirren des eigenen Bürgerkrieges auf die Innenpolitik konzentriert) moderne Armeen auf. Diese waren schon bald den Truppen des bakufu überlegen, wie die zeigte. 1867 gab der Shōgun schließlich die Macht an den Kaiser zurück, und mit der Thronbesteigung des jungen Kaisers Mutsuhito unter der Regierungsdevise Meiji trat Japan in ein neues Zeitalter ein. Lediglich wenige Getreue des bakufu versuchten noch einmal, im Boshin-Krieg Widerstand zu leisten, unterlagen jedoch in kurzer Zeit. Die Ursachen für den Zusammenbruch des bakufu sind jedoch weit komplexer als die einfache Ankunft der militärisch überlegenen Westmächte und liegen zu einem großen Teil in den gesellschafts- und wirtschaftspolitischen Problemen der Edo-Zeit. (de)
  • Bakumatsu (幕末, "End of the bakufu") was the final years of the Edo period when the Tokugawa shogunate ended. Between 1853 and 1867, Japan ended its isolationist foreign policy known as sakoku and changed from a feudal Tokugawa shogunate to the modern empire of the Meiji government. The major ideological-political divide during this period was between the pro-imperial nationalists called ishin shishi and the shogunate forces, which included the elite shinsengumi swordsmen. Although these two groups were the most visible powers, many other factions attempted to use the chaos of bakumatsu to seize personal power. Furthermore, there were two other main driving forces for dissent: first, growing resentment on the part of the tozama daimyō (or outside lords), and second, growing anti-Western sentiment following the arrival of Matthew C. Perry. The first related to those lords whose predecessors had fought against Tokugawa forces at the Battle of Sekigahara in 1600, after which they had been permanently excluded from all powerful positions within the shogunate. The second was to be expressed in the phrase sonnō jōi, or "revere the Emperor, expel the barbarians". The turning point of the Bakumatsu was during the Boshin War and the Battle of Toba–Fushimi when pro-shogunate forces were defeated. (en)
  • Bakumacu (幕末 "Fino de la epoko bakufu"?) referencas al la finaj jaroj de la Epoko de Edo kiam la Tokugava ŝogunlando finis. Inter 1853 kaj 1867, Japanio finigis izoligan eksterlandan politikon konata kiel sakoku kaj ŝanĝis el feŭdisma Tokugava ŝogunlando al la moderna imperio de la Meiĵi-registaro. La ĉefa ideologi-politika divido dum tiu periodo estis inter la pro-imperia naciisma organizaĵo nome iŝin ŝiŝi kaj la fortoj de la ŝogunlando, kiuj inkludis la elitajn glavistojn "ŝinsengumi". Kvankam tiuj du grupoj estis la plej videblaj povoj, multaj aliaj frakcioj klopodis uzi la kaoson de la epoko Bakumacu por akiri personan povon. Krome, estis du aliaj drivofortoj: unue, kreskanta malkonsento de la parto de tozama daimyō (aŭ for-senjoroj), kaj due, kreskanta sento kontraŭ-Okcidento post la alveno de la usona komandanto Matthew C. Perry, nome Sakoku. La unuaj menciitoj estis senjoroj kies prauloj estis luktintaj kontraŭ la Tokugavaj fortoj en la Batalo de Sekigahara en 1600 kaj ekde tiam estis ekskluditaj permanente el ajna povposteno ene de la ŝogunlando. La dua estis esprimita per la frazo sonnō jōi, aŭ "adoru la imperiestron, forpelu la barbarojn". La mejloŝtona momento de Bakumacu okazis dum la Boŝina milito kaj la kiam pro-ŝogunaj fortoj estis venkitaj. (eo)
  • Se denomina Bakumatsu (幕末 Shogunato Tokugawa Tardío?) a los sucesos que comprenden los últimos años del periodo Edo de la historia de Japón, cuando el shogunato Tokugawa llegaba a su fin. Esta etapa está delimitada por los grandes acontecimientos ocurridos entre los años de 1853 y 1867, cuando Japón terminó su política de aislamiento conocida como sakoku, y se produjo la transición del feudalismo bajo el mando de la figura del Shogun, comenzando el período Meiji.​ La mayor división político-ideológica durante este período fue entre los ishin shishi, un incipiente nacionalismo antioccidental que creció entre los Tozama-daimio («señores externos») y el gobierno del Shogun, incluyendo el cuerpo de élite Shinsengumi, que se produjo tras la llegada del Comodoro Matthew Perry a costas japonesas. Finalmente, los clanes de Satsuma y de Chōshū se rebelarían contra el régimen Tokugawa, que aun contando con numerosas fuerzas, vio cómo un número creciente de sus antiguos vasallos se unían a la rebelión. El punto decisivo del Bakumatsu fue la guerra boshin y la batalla de Toba-Fushimi, cuando las fuerzas del Shogun fueron finalmente derrotadas por los partidarios del emperador.​ (es)
  • Bakumatsu (幕末) adalah salah satu pembagian periode dalam sejarah Jepang yang merujuk kepada tahun-tahun terakhir zaman Edo menjelang runtuhnya Keshogunan Tokugawa. Periode ini dimulai dari peristiwa kedatangan Kapal Hitam (1853) hingga Perang Boshin (1869). Dalam periode Bakumatsu terjadi peristiwa bersejarah berakhirnya kebijakan isolasi yang disebut sakoku dan masa transisi dari pemerintahan feodal Keshogunan Tokugawa ke Pemerintah Meiji. Walaupun tidak ada definisi yang pasti, awal periode Bakumatsu atau akhir Keshogunan Tokugawa biasanya merujuk kepada tahun kedatangan Kapal Hitam Angkatan Laut Amerika Serikat yang dipimpin Komodor Matthew C. Perry (1853) hingga keshogunan kehilangan kendali atas Jepang, dan shogun Tokugawa Yoshinobu mengembalikan kekuasaan kepada kaisar pada tahun 1867. Pada tahun berikutnya (1868), Kaisar Meiji naik tahta dan memulai era modernisasi yang disebut zaman Meiji. Secara garis besar ada dua faksi besar, faksi nasionalis yang pro-kekaisaran dan faksi keshogunan yang didukung kelompok samurai elit Shinsengumi. Walaupun demikian, masih ada faksi lain juga memanfaatkan tahun-tahun terakhir Keshogunan Tokugawa untuk mencari keuntungan politik. Dua kekuatan besar yang mendorong runtuhnya Keshogunan Tokugawa adalah kalangan daimyo yang tidak puas dengan Keshogunan Tokugawa dan sentimen anti-Barat yang muncul setelah kedatangan Komodor Perry. Kalangan tozama daimyo tersisih dari kekuasaan pemerintahan setelah dikalahkan dalam Pertempuran Sekigahara tahun 1600. Sentimen anti-Barat diungkap dalam slogan politik "Sonnō jōi" ("dukung kaisar, usir orang barbar"). Titik akhir Bakumatsu adalah Perang Boshin dan Pertempuran Toba-Fushimi yang berakhir dengan kekalahan pasukan pendukung keshogunan. (in)
  • La fin du shogunat Tokugawa ou Bakumatsu (幕末) est la période de 1853 à 1868 durant laquelle le Japon mit fin à sa politique isolationniste, le sakoku, et modernisa le système féodal du shogunat pour donner naissance au gouvernement Meiji. Cette période marque ainsi la fin de l'époque d'Edo et précède l'ère Meiji. Les principales factions idéologiques et politiques en présence étaient d'une part, les tenants pro-impérialistes Ishin Shishi (nationalistes patriotes), et d'autre part les forces shogunales. Si ces deux groupes étaient les plus puissants, de nombreuses autres factions tentèrent de profiter du chaos de cette époque pour s'emparer du pouvoir. De plus, deux autres courants accentuèrent les dissensions : d'abord le mécontentement croissant des tozama daimyō (les seigneurs exilés), soutenu par une partie de la classe des kuge autour de l'empereur, ensuite le sentiment anti-occidental grandissant face à l'arrivée du commodore Perry et aux traités inégaux. Le premier venait des seigneurs ayant combattu contre les forces de Tokugawa à Sekigahara (vers l'an 1600) et qui avaient ensuite été exilés définitivement loin des positions décisives pendant le shogunat. Le second s'exprime par la devise Sonnō jōi (« révérer l'empereur, expulser les barbares »). Le moment décisif du bakumatsu eut lieu pendant la guerre de Boshin à la bataille de Toba-Fushimi, où les forces du shogunat furent vaincues. (fr)
  • 막말(일본어: 幕末 바쿠마쓰[*]) 시대란 일본 역사에서 에도 막부 말기를 가리킨다. 일반적으로 1853년 6월 3일 흑선 내항에서 메이지 정부군이 1868년 5월 3일 에도성에 무혈 입성하여 막부가 붕괴할 때까지 15년 간을 가리킨다. (ko)
  • 幕末(ばくまつ)は、日本の歴史のうち、江戸幕府が政権を握っていた時代(江戸時代)の末期を指す。本記事においては、黒船来航(1853年)から戊辰戦争(1868年)までの時代を主に扱う。 (ja)
  • Con il termine Bakumatsu (幕末? lett. "fine del bakufu") s'indica nella storiografia giapponese il periodo relativo agli ultimi anni di vita del duecentenario shogunato Tokugawa, ed in senso più lato la fine dello stesso sistema feudale e stratocratico facente capo agli shōgun, che segnò dunque il passaggio dal periodo Edo (1603-1868) al periodo Meiji (1868-1912), il quale aprì una lunga fase d'incessante modernizzazione e, in parte, occidentalizzazione del Paese. Si caratterizza per una serie brusca e turbolentissima d'eventi accaduti tra il 1853, quando la centenaria politica isolazionista nazionale conosciuta come sakoku venne repentinamente e coattamente interrotta, ed il 1867, quando la corte imperiale - forte anche del sostegno occidentale - decise di restaurare la propria autorità regia sull'intero Paese (il cosiddetto Rinnovamento Meiji), portandovi di conseguenza alla guerra civile. La maggior divisione e contrapposizione politica ed ideologica di questo periodo fu perciò quella tra i lealisti dell'Imperatore e nazionalisti (志士?), riuniti dietro il motto neoconfuciano del sonnō jōi (尊皇攘夷, "riverire il tennō, espellere i barbari"), e le forze dello shogunato, che includevano l'unità di polizia chiamata shinsengumi. Nel caos del Bakumatsu molte altre fazioni tentarono di guadagnare rilevanza. Tra i fattori che sicuramente aggravarono lo scontro e portarono alla caduta dei Tokugawa vanno annoverati i risentimenti dei tozama daimyō, feudatari che avevano combattuto contro le forze dei Tokugawa nella Battaglia di Sekigahara del 1600 e che, con la vittoria dei Tokugawa, erano stati poi esclusi permanentemente da tutte le posizioni di potere in seno allo shogunato per oltre 250 anni. (it)
  • Bakumatsu (幕末, Bakumatsu) foi o período que abrange os últimos anos do período Edo, que corresponde ao final do Xogunato Tokugawa na história do Japão. Esta fase é caracterizada por grandes eventos ocorridos entre 1853 e 1867, quando o Japão terminou a sua política de isolamento conhecida como sakoku, e houve a transição do feudalismo sob o comando da figura do xogum iniciando o período Meiji. A principal divisão política e ideológica durante este período foi entre os , pró-imperialista (patriotas nacionalistas), um nacionalismo emergente anti-ocidental, que cresceu entre os Tozama daimyo (senhores de fora) e as forças do xogunato, incluindo a elite Shinsengumi, que ocorreu após chegada do Comodoro Matthew Perry à costa japonesa. Embora esses dois grupos fossem os poderes mais visíveis, muitas outras facções tentaram usar o caos do Bakumatsu para tomar o poder pessoal. Além disso, havia outras duas principais forças motrizes para a dissidência: o ressentimento, a primeira crescente por parte dos tozama daimyo (ou senhores de fora), e o segundo, o crescente sentimento anti-ocidental após a chegada de Matthew C. Perry. O primeiro se refere aos senhores que tinham lutado contra as forças de Tokugawa, na Batalha de Sekigahara (em 1600) e foram daquele ponto em diante excluídos permanentemente de todas as posições de poder dentro do xogunato. O segundo era expresso na frase Sonnō jōi ou "reverenciar o Imperador, expulsar os bárbaros". Finalmente, os clãs dos Domínios de Satsuma e Choxu se rebelaram contra o regime de Tokugawa, que mesmo com uma grande força, viu um aumento do número de seus ex-vassalos que se juntaram aos rebeldes. O ponto de viragem do Bakumatsu foram a Guerra Boshin e a batalha de Toba-Fushimi, quando as forças do xogum foram finalmente derrotadas pelos partidários do imperador (pt)
  • Бакумацу (яп. 幕末, буквально «кінець сьогунату») — бунтівний час в історії Японії, завершальна частина епохи Едо, що охоплює період з 1853 до 1869 рік: від прибуття у країну «чорних кораблів» американського комодора Меттью Перрі до кінця громадянської війни Босін. Підсумком бакумацу стала реставрація Мейдзі: скасування сьогунату Токугава і перехід влади до імператора. (uk)
  • Бакумацу (яп. 幕末, буквально «конец сёгуната») — смутное время в истории Японии, завершающая часть эпохи Эдо, охватывающее период с 1853 по 1869 год: от прибытия в страну «чёрных кораблей» американского коммодора Мэттью Перри до конца гражданской войны Босин. Итогом бакумацу стала реставрация Мэйдзи: упразднение сёгуната Токугава и переход власти к императору. Период бакумацу характеризовался всплеском националистических и ксенофобских настроений, в то же время сочетавшихся с большим интересом к европейским наукам и технологиям. Именно в это время Япония вынужденно прекратила политику самоизоляции и подписала несколько неравноправных договоров с западными державами, первой из которых в 1854 году стали США. Иностранцы приобрели в Японии широкие права: открытие морских портов для торговли, низкие таможенные пошлины, право на экстерриториальность своих консульств. Всё это вызвало глубокое недовольство части населения, которая отказалась от поддержки сёгуна и начала возлагать надежды на императора, который, по мнению недовольных, должен был изгнать европейских «варваров» с японской земли. Противники сёгуна, объединившиеся под лозунгом Сонно Дзёи («Да здравствует Император, долой варваров!»), были ответственны за многочисленные убийства иностранцев, особенно в начале 1860-х годов. Сразу после заключения второго японо-американского договора, который ещё больше ущемлял права Японии, в стране сформировалась оппозиция правящему режиму, которая своими активными действиями немало способствовала падению дома Токугава. Для подавления крестьянских восстаний были отправлены лучшие полицейские силы правительства, но это уже не могло восстановить стабильность. За резкие антиправительственные заявления около сотни лидеров движения были арестованы и казнены по приказу главного чиновника сёгуната, Ии Наосукэ, который был ответственен за заключение договоров с иностранными державами. Среди казнённых были известные на всю Японию мыслители — глава княжества Мито Токугава Нариаки и учёный Ёсида Сёин. Эти действия получили название «репрессии Ансэй». Затем правительство Токугава решило изменить тактику — были заключены соглашения с группой высшей придворной бюрократии в Киото. Это объединение составило группировку кабугатта, которая, с одной стороны, стремилась укрепить авторитет сёгуната, а с другой — стремилась изгнать «варваров». Внешне сохранялось дружелюбное отношение к иностранцам, необходимое до тех пор, пока тайные действия правительства не помогут собрать достаточное количество сил, необходимое, чтобы дать отпор оккупантам. Лозунг «Почитание императора, изгнание варваров» привлёк симпатии народа к политике сёгуната, но крупных землевладельцев, наконец-то получивших возможность вернуть себе исконные права, он уже не смог убедить. В 1860 году Ии Наосукэ был убит недовольными самураями. Это убийство нанесло сильный удар по престижу сёгуната, а антиправительственная оппозиция получила новый приток сил. В 1862 году крупный феодал Симадзу во главе своих войск вошёл в Киото с намерением продемонстрировать императору верноподданнические чувства, а потом двинулся на Эдо. Силы оказались слишком неравными и сёгунат вынужден был отступить. Отношение сёгуната к требованиям иностранцев не устраивало никого из японского населения: по всей Японии начались стихийные и организованные выступления против представителей Запада. В 1862 году в княжестве Сацума самураи убили англичанина, в июне 1863 года c укреплений Симоносэки в княжестве Тёсю были обстреляны иностранные суда. Правительство оказалось меж двух огней: с одной стороны — растущее негодование японцев, с другой — гнев западных держав. 4-5 сентября 1864 года объединённый флот Англии, США, Франции и Нидерландов подверг сокрушительной бомбардировке оплот оппозиционных сил город Тёсю. Но затем в иноземном стане произошёл раскол: Великобритания поддерживала мятежников, а Франция продолжала верить в необходимость восстановления власти сёгунов Токугава. Влияние руководителей оппозиции Ито Хиробуми и Такасуги Синсаку, образованных дворян, побывавших за границей и настаивавших на необходимости модернизации японской экономики и социальной структуры по западным образцам, продолжало усиливаться. Антисёгунатская коалиция, включающая в себя все большее количество провинций, опиралась на финансовую помощь многих банков Японии. 1860-е годы стали временем нарастания общего политического кризиса — движение оппозиции сочеталось с непрекращающимися крестьянскими и городскими бунтами. Движение против сёгуна носило и религиозную окраску: многие священнослужители поддерживали бунтарей, толкуя многочисленные знамения в их пользу. В 1864 году между правителями княжества Тёсю, которые были лидерами антиправительственной оппозиции в Японии, шли дебаты о захвате Киото. Во время инцидента 30 сентября прошлого года их выгнали оттуда силы умеренной партии, защищавшие сёгунат. Однако в 1864 году союз этих сил раскололся, поэтому большинство правительственных чиновников Тёсю, возглавляемое , настаивала на немедленном возвращении в столицу. Меньшинство под руководством Такасуги Синсаку и Кидо Такаёси предлагало занять выжидательную позицию и не спешить с захватом Киото. Но 20 августа 1864 года, не дожидаясь прибытия основных сил из Тёсю-хана, части авангарда, расположенные возле Императорского дворца, квартала Сакаи и посёлка , начали столкновения с сёгунатским гарнизоном столицы. На помощь последнему прибыли отряды Сацума-хана, Айдзу-хана, Кувана-хана и . Части под командованием Курусимы пробились к воротам Хамагури Императорского дворца, но были остановлены защитниками. В бою Курусима погиб, а Кусака и Маки покончили с собой. Использование огнестрельного оружия обеими сторонами вызвало в городе большой пожар, в котором сгорело более 28 тысяч зданий. Инцидент возле ворот Хамагури послужил поводом для организации сёгунатом первой карательной экспедиции в княжество Тёсю. Последнее не смогло противостоять правительственным силам и капитулировало. Организаторы похода на Киото и офицеры, которые принимали в нём участие, были казнены. В 1865 году в Тёсю произошёл переворот. Представитель радикальных реформаторов Такасуги Синсаку поднял войска в Симоносеки и захватил власть. Такасуги принял на службу незнатного, но талантливого организатора Омуру Масудзиро. Последний начал закупать новейшее вооружение и корабли, обновил тактику ведения боя и всячески подготовился к противостоянию с японским правительством. Сёгун Токугава Иэмоти начал вторую карательную экспедицию в княжество Тёсю, но его смерть в 1866 году прекратила конфликт. Обострение внутриполитических конфликтов заставило иностранцев выдвинуть новые требования японскому правительству, которые сёгун принял безоговорочно. Это стало последней каплей, переполнившей чашу терпения антисёгунатских сил. Группировка южных княжеств двинула войска к Киото. Смерть императора Комэя, на авторитете которого держался договор императора и сёгуна, разрушила обязательства императорского двора перед слабеющим сёгунатом. Противники Токугава выдвинули требование вернуть власть законному правителю — малолетнему преемнику Комэя, Муцухито. Кэйки, последний правитель рода Токугава, видя решительность глав оппозиции и военную силу противника, в 1867 году согласился с предъявленными требованиями. Но формальный отказ от власти был простым прикрытием. Сохранив власть в Центральной и Северной Японии, Кэйки думал таким образом выиграть время, необходимое для концентрации достаточного количества сил, чтобы дать отпор войскам противников. Однако в боях с антисёгунатской коалицией при Тоба и Фусими в окрестностях Киото в январе 1868 года он потерпел поражение и бежал в свою резиденцию, которую тоже был вынужден сдать под напором преследователей. Окончательно господство дома Токугава было сломлено лишь в длительной гражданской войне, охватившей большую часть территории страны. (ru)
  • 幕末,即江户幕府末年,是指日本历史上德川幕府统治时代(江户时代)的末期。一般意义上的“幕末”时期始于1853年黑船来航,终于1869年戊辰战争结束。 (zh)
dbo:thumbnail
dbo:wikiPageExternalLink
dbo:wikiPageID
  • 199742 (xsd:integer)
dbo:wikiPageLength
  • 45669 (xsd:nonNegativeInteger)
dbo:wikiPageRevisionID
  • 1122138715 (xsd:integer)
dbo:wikiPageWikiLink
dbp:wikiPageUsesTemplate
dcterms:subject
rdf:type
rdfs:comment
  • باكوماتسو 幕末 (حرفيا: نهاية نظام توكوغاوا شوغون) هي السنوات الأخيرة من فترة إيدو وفيها انتهى نظام توكوغاوا شوغون في اليابان، وقعت بها أحداث بارزة بين عام 1853 إلى 1867 وفيها أنهت اليابان سياسة العزلة الدولية المعروفة باسم ساكوكو، وانتقلت من سيطرة إقطاع الشوغون إلى سيطرة حكومة ميجي. الانقسام الفكري/السياسي الكبير الذي حدث في هذه الفترة كان بين الإمبرياليين الأوليين إيشين شيشي (الوطنيون القوميون) وقوات نظام الشوغون بمن فيهم نخبة مقاتلي فرقة شينسنغومي (الفيلق المختار الجديد)، القوتان السابقتان كانتا أبرز القوى المتصارعة، لكن وجدت قوى أخرى استغلت الفوضى في باكوماتسو للمصلحة الشخصية. (ar)
  • Με τον όρο Άνοιγμα της Ιαπωνίας (幕末, μπακουμάτσου) αναφέρεται η περίοδος της Ιαπωνικής ιστορίας, κατά την οποία η Ιαπωνία άνοιξε τα εμπορικά της σύνορα με όλον τον κόσμο, τελειώνοντας την μακρόχρονη πολιτική του Σακόκου (鎖国, κυριολεκτικά: κλειστή χώρα). Αυτή η διαδικασία έγινε στα τελευταία χρόνια της και μετέτρεψε την Ιαπωνία από μια παλαιού τύπου φεουδαρχική χώρα σε μια μοντέρνα εμπορική υπερδύναμη. Το Άνοιγμα της Ιαπωνίας ήταν ένας από τους παράγοντες που συνετέλεσαν στον εκσυγχρονισμό της Ιαπωνίας. (el)
  • 막말(일본어: 幕末 바쿠마쓰[*]) 시대란 일본 역사에서 에도 막부 말기를 가리킨다. 일반적으로 1853년 6월 3일 흑선 내항에서 메이지 정부군이 1868년 5월 3일 에도성에 무혈 입성하여 막부가 붕괴할 때까지 15년 간을 가리킨다. (ko)
  • 幕末(ばくまつ)は、日本の歴史のうち、江戸幕府が政権を握っていた時代(江戸時代)の末期を指す。本記事においては、黒船来航(1853年)から戊辰戦争(1868年)までの時代を主に扱う。 (ja)
  • Бакумацу (яп. 幕末, буквально «кінець сьогунату») — бунтівний час в історії Японії, завершальна частина епохи Едо, що охоплює період з 1853 до 1869 рік: від прибуття у країну «чорних кораблів» американського комодора Меттью Перрі до кінця громадянської війни Босін. Підсумком бакумацу стала реставрація Мейдзі: скасування сьогунату Токугава і перехід влади до імператора. (uk)
  • 幕末,即江户幕府末年,是指日本历史上德川幕府统治时代(江户时代)的末期。一般意义上的“幕末”时期始于1853年黑船来航,终于1869年戊辰战争结束。 (zh)
  • Es denomina bakumatsu (幕末) al lapse que comprèn els darrers anys del període Edo, corresponents a la fi del shogunat Tokugawa de la història del Japó. Aquesta etapa està delimitada pels grans esdeveniments que van tenir lloc entre els anys 1853 i 1867, quan el Japó va acabar la seva política d'aïllament coneguda com a sakoku, i es va produir la transició del feudalisme sota el comandament de la figura del shogun, començant el període Meiji. (ca)
  • Bakumacu (japonsky 幕末, volně přeloženo „konec šógunátu“) je v rámci dějin Japonska označení zhruba pro závěrečnou fázi období Edo v letech 1853–1869, přesněji od vylodění amerických „válečných lodí“ pod vedením komodora Mathewa Perryho a tím ukončení izolace Japonska do konce občanské války Bošin. V této válce císař Meidži porazil šógunát Tokugawa a následně v rámci reforem Meidži přebudoval Japonsko na stát evropského typu. (cs)
  • Bakumatsu (幕末, "End of the bakufu") was the final years of the Edo period when the Tokugawa shogunate ended. Between 1853 and 1867, Japan ended its isolationist foreign policy known as sakoku and changed from a feudal Tokugawa shogunate to the modern empire of the Meiji government. The major ideological-political divide during this period was between the pro-imperial nationalists called ishin shishi and the shogunate forces, which included the elite shinsengumi swordsmen. (en)
  • Bakumatsu (jap. 幕末) bedeutet übersetzt „Ende des Bakufu“ und den letzten Abschnitt der Tokugawa- bzw. Edo-Zeit. Diese Periode der japanischen Geschichte reicht von der Ankunft der „schwarzen Schiffe“ (kurofune) von Matthew Perry 1853 und seiner Kanonenbootpolitik bis zur Rückgabe der Herrschaft vom Shōgun an den Tennō 1867. Die Ursachen für den Zusammenbruch des bakufu sind jedoch weit komplexer als die einfache Ankunft der militärisch überlegenen Westmächte und liegen zu einem großen Teil in den gesellschafts- und wirtschaftspolitischen Problemen der Edo-Zeit. (de)
  • Bakumacu (幕末 "Fino de la epoko bakufu"?) referencas al la finaj jaroj de la Epoko de Edo kiam la Tokugava ŝogunlando finis. Inter 1853 kaj 1867, Japanio finigis izoligan eksterlandan politikon konata kiel sakoku kaj ŝanĝis el feŭdisma Tokugava ŝogunlando al la moderna imperio de la Meiĵi-registaro. La ĉefa ideologi-politika divido dum tiu periodo estis inter la pro-imperia naciisma organizaĵo nome iŝin ŝiŝi kaj la fortoj de la ŝogunlando, kiuj inkludis la elitajn glavistojn "ŝinsengumi". (eo)
  • Se denomina Bakumatsu (幕末 Shogunato Tokugawa Tardío?) a los sucesos que comprenden los últimos años del periodo Edo de la historia de Japón, cuando el shogunato Tokugawa llegaba a su fin. Esta etapa está delimitada por los grandes acontecimientos ocurridos entre los años de 1853 y 1867, cuando Japón terminó su política de aislamiento conocida como sakoku, y se produjo la transición del feudalismo bajo el mando de la figura del Shogun, comenzando el período Meiji.​ (es)
  • Bakumatsu (幕末) adalah salah satu pembagian periode dalam sejarah Jepang yang merujuk kepada tahun-tahun terakhir zaman Edo menjelang runtuhnya Keshogunan Tokugawa. Periode ini dimulai dari peristiwa kedatangan Kapal Hitam (1853) hingga Perang Boshin (1869). Dalam periode Bakumatsu terjadi peristiwa bersejarah berakhirnya kebijakan isolasi yang disebut sakoku dan masa transisi dari pemerintahan feodal Keshogunan Tokugawa ke Pemerintah Meiji. (in)
  • Con il termine Bakumatsu (幕末? lett. "fine del bakufu") s'indica nella storiografia giapponese il periodo relativo agli ultimi anni di vita del duecentenario shogunato Tokugawa, ed in senso più lato la fine dello stesso sistema feudale e stratocratico facente capo agli shōgun, che segnò dunque il passaggio dal periodo Edo (1603-1868) al periodo Meiji (1868-1912), il quale aprì una lunga fase d'incessante modernizzazione e, in parte, occidentalizzazione del Paese. (it)
  • La fin du shogunat Tokugawa ou Bakumatsu (幕末) est la période de 1853 à 1868 durant laquelle le Japon mit fin à sa politique isolationniste, le sakoku, et modernisa le système féodal du shogunat pour donner naissance au gouvernement Meiji. Cette période marque ainsi la fin de l'époque d'Edo et précède l'ère Meiji. Les principales factions idéologiques et politiques en présence étaient d'une part, les tenants pro-impérialistes Ishin Shishi (nationalistes patriotes), et d'autre part les forces shogunales. Si ces deux groupes étaient les plus puissants, de nombreuses autres factions tentèrent de profiter du chaos de cette époque pour s'emparer du pouvoir. (fr)
  • Bakumatsu (幕末, Bakumatsu) foi o período que abrange os últimos anos do período Edo, que corresponde ao final do Xogunato Tokugawa na história do Japão. Esta fase é caracterizada por grandes eventos ocorridos entre 1853 e 1867, quando o Japão terminou a sua política de isolamento conhecida como sakoku, e houve a transição do feudalismo sob o comando da figura do xogum iniciando o período Meiji. Finalmente, os clãs dos Domínios de Satsuma e Choxu se rebelaram contra o regime de Tokugawa, que mesmo com uma grande força, viu um aumento do número de seus ex-vassalos que se juntaram aos rebeldes. (pt)
  • Бакумацу (яп. 幕末, буквально «конец сёгуната») — смутное время в истории Японии, завершающая часть эпохи Эдо, охватывающее период с 1853 по 1869 год: от прибытия в страну «чёрных кораблей» американского коммодора Мэттью Перри до конца гражданской войны Босин. Итогом бакумацу стала реставрация Мэйдзи: упразднение сёгуната Токугава и переход власти к императору. В 1860 году Ии Наосукэ был убит недовольными самураями. Это убийство нанесло сильный удар по престижу сёгуната, а антиправительственная оппозиция получила новый приток сил. (ru)
rdfs:label
  • Bakumatsu (en)
  • باكوماتسو (ar)
  • Bakumatsu (ca)
  • Bakumacu (cs)
  • Bakumatsu (de)
  • Μπακουμάτσου (el)
  • Bakumacu (eo)
  • Bakumatsu (es)
  • Bakumatsu (in)
  • Bakumatsu (fr)
  • Bakumatsu (it)
  • 막말 (ko)
  • 幕末 (ja)
  • Bakumatsu (pt)
  • Бакумацу (ru)
  • 幕末 (zh)
  • Бакумацу (uk)
rdfs:seeAlso
owl:sameAs
prov:wasDerivedFrom
foaf:depiction
foaf:isPrimaryTopicOf
is dbo:battle of
is dbo:isPartOfMilitaryConflict of
is dbo:successor of
is dbo:wikiPageRedirects of
is dbo:wikiPageWikiLink of
is dbp:battles of
is dbp:era of
is dbp:periodFounded of
is gold:hypernym of
is foaf:primaryTopic of
Powered by OpenLink Virtuoso    This material is Open Knowledge     W3C Semantic Web Technology     This material is Open Knowledge    Valid XHTML + RDFa
This content was extracted from Wikipedia and is licensed under the Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported License