dbo:abstract
|
- Signorie (italsky signoria) byla častá forma výkonu moci v městských státech severní a střední Itálie mezi 13. a 15. stoletím. Jméno odkazuje na vládu pána (signore) v čele městské rady, často sestávající nikoli ze šlechticů, ale z místních patricijů. Signoria se obvykle také nazývala městská rada, který volila signora a jiné úředníky. Obce ve středověké severní a střední Itálii (kromě Papežského státu a Benátek) podléhaly od 10. století de iure Svaté říši římské. Jak však jednotlivé italské rody bohatly a získávaly vliv následkem rozvoje řemesel a obchodu, mnoho obcí začalo otevřeně usilovat o samostatnost. Císařem dosazený velmož často podlehl organizovanému měšťanstvu (popolo). Smrtí Fridricha II. roku 1250 začal rozpad císařské správy v Italském království. Zápas stran ghibellinů a guelfů, který začal již během vlády Štaufů, se zostřil. Popis ghibellinů jako císařské strany a guelfů jako strany proticísařské je správný jen částečně. Dokonce i guelfové ve Florencii se kolem roku 1300 rozpadli na dvě skupiny. Názvy guelfové a ghibellini byly často používány pouze jako značky různých politických skupin v jednom městě. Významnou roli hrály také sociální problémy, protože moc konzulárních rodin, které tradičně hrály důležitou roli, byla zpochybněna novými hráči z řad obchodníků. Ghibellini se obvykle rekrutovali z vrstev, které mohly profitovat z císařské vlády. To se týkalo například feudálních pánů zápasících s mocí měst nebo slabých měst, ohrožovaných expanzí sousedů. Dobová pojednání o státě od Danta Alighieriho, Monarchia a místy i dříve publikovaná práce Convivio, reagují na úpadek císařské moci a vyjadřují naději na její obnovu. Jedním z přímých důsledků byl nárůst politického násilí v některých obcích a boje mezi různými městy v císařské Itálii. Jako řešení této problematické situace se města opakovaně přikláněla k přenesení výkonné moci na signora a vytvářela nové postupy, jako je např. volební konkláve, umožňující úřady obsazovat nezávisle na vnějších vlivech a na vnitřních sporech mezi stranami. Ty mohly být obsazeny buď vůdci nejvýznamnější strany v obci, nebo respektovanými a pokud možno neutrálními osobnostmi obce, nebo kleriky, nebo také někým zvenčí. Protože Benátky nebyly součástí říše a jinak často zůstávaly neutrální vůči mocenským bojům uvnitř a mezi italskými obcemi, byli často jmenováni městskými vládci benátští šlechtici, k čemuž přispívala i pověst Benátek jako města s přesným a dobře fungujícím právním systémem. Očekávalo se nejenom, že signore obnoví mír a pořádek v komunitě, ale také smír upevní tím, že umožní účast „nováčků“ na politické moci. Ranou formu signorie zřídil roku 1236 ve Veroně, ale nezískal podporu ze samotného města. První formální právní ustavení městské signorie proběhlo až roku 1264, kdy ovládl Ferraru po předání moci slavnostním shromážděním, jež ovšem sám zorganizoval. Po smrti Fridricha II. vznikly signorie také ve Veroně, Mantově a Miláně, většinou vedené rody, které měly základnu jak v contado (okolním území), tak ve městě samotném. Formální ustavení signorie často nastalo obsazením důležitých úřadů podesty (podestà) nebo kapitána lidu (capitano del popolo) několikrát po sobě, nebo i doživotně. Aby získali silnější mocenskou legitimitu, noví vládci často usilovali o propůjčení vikariátu papežem nebo římsko-německým císařem. Především italské tažení Jindřicha VII. (1310-1313) umožnilo rozšíření signorie do dalších měst, protože Jindřich se často opíral o místní předáky, kteří měli bránit jeho zájmy. Známým příkladem jsou Viscontiové v Miláně. Další ghibellini pokračovali po smrti císaře v srpnu 1313 v boji proti guelfům a zřídili v následujícím období nová panství (například ve městě Lucca). Jindřichův vnuk Karel IV. mnohé z těchto vikářů během svého italského tažení potvrdil. V některých městech si signor zajistil faktickou dědičnost svého úřadu, takže tam došlo k vytvoření dynastií. Proto pak zanikaly nebo k bezvýznamnosti oslabovaly tradiční městské politické instituce. Vladař je nahradil vlastním administrativním aparátem a rozpustil také milici ve prospěch žoldnéřských armád, které mu byly loajální. K vytvoření stálé signorie však nedošlo zdaleka ve všech městech, jak ukazují Janov, Siena nebo Lucca. Také nebylo vyloučeno, aby obec získala moc zpět po vyhnání signora nebo vymření jeho dynastie. Do 15. století byla řada měst tak mocných, že se stala nezávislými malými státy. Ani říši, ani papežovi se nepodařilo tento vývoj zvrátit silou. Místo toho rozdávali výsady a šlechtické tituly, aby k sobě signorie připoutali. S velkým úspěchem však tuto strategii použil až Cesare Borgia. Mnoho měst se tak stalo dědičnými knížectvími. Ostatní byla spolknuta velkými státy, které v 15. století úspěšně expandovaly (Milánským vévodstvím, Benátskou republikou, Vévodstvím Florencie (později Toskánským vévodstvím), Neapolským královstvím a Papežským státem). (cs)
- La signoria (en plural, signorie) representa l'evolució institucional de moltes urbanes de la Itàlia central i des de finals del segle xiii. Aquesta institució es va desenvolupar a partir de la concessió de càrrecs de podestà o als caps de les famílies preeminents de la ciutat, amb poders excepcionals i sovint de durada vitalícia. D'aquesta manera, es responia a l'exigència d'un govern fort i estable que posés fi a la inestabilitat institucional endèmica i als conflictes polítics i socials violents, especialment entre el poble i els magnats. A més, les comunes medievals havien mantingut el comtat i les ciutats sotmeses a condicions de minoria jurídica i econòmica. El signore, un cop havia afirmat el seu poder en haver sabut explotar hàbilment la situació, governava després imparcialment. Els signori més rics i poderosos van poder aconseguir la facultat de designar el seu successor, fet que va donar lloc a dinasties de signori a través de la legitimació de l'emperador, que concedia el títol de duc (sovint a canvi d'una forta compensació per part dels signori). Les institucions comunals seguien funcionant, malgrat que sovint es limitaven a ratificar les decisions que prenia el signore. Les dinasties més destacades van ser la dels Mèdici, els Gonzaga i els Sforza, però també els Della Torre, Visconti, Montefeltro, Estensi, Della Scala i van tenir una importància notable en determinats moments. Nombrosos signori, especialment els més antics, van limitar el seu poder a una única ciutat, com en el cas d' a Piacenza (1290), a Pavia (1289), i a Bologna durant la primera meitat del segle xiv. Algunes signorie del nord d'Itàlia eren d'origen feudal, ja que es van constituir gràcies al poder d'un senyor feudal que es va poder imposar sobre les ciutats creades al seu feu, que per falta de força econòmica i política no s'hi podien oposar eficaçment. Les signorie dels marquesos de Montferrat i dels comtes de Savoia, que es van aconseguir imposar sobre un territori entre el Piemont i Savoia, eren d'aquest tipus. Durant un curt període al Vèneto s'hi imposà la signoria feudal d'Ezzelino da Romano. (ca)
- ترجع التسمية سنيورية إلى سنيوري أو السيد وتستخدم في هذا السياق تقريباً للدلالة على الحكومة أو سلطة الحكم أو السيادة بحكم الأمر الواقع التي وجدت في العديد من المدن الإيطالية خلال القرون الوسطى و عصر النهضة. (ar)
- Als Signoria (Signorie) wird in der historischen Forschung eine Form der Herrschaftsausübung bezeichnet, die in den Kommunen Ober- und Mittelitaliens zwischen dem 13. und 15. Jahrhundert weit verbreitet war. Signoria bezeichnet dabei die Regierung durch einen Herrn (signore) an der Spitze einer Versammlung von Entscheidungsträgern, die aber oftmals nicht dem Adel, sondern aus dem örtlichen Patriziat entstammte. Signoria nannte sich gewöhnlich auch die Ratsversammlung, die den signore und andere Beamte wählte. Dieser Artikel behandelt die allgemeine Form dieser Stadtregierung. Spezielle Formen der Signoria finden sich in der historischen Republik Venedig sowie der historischen Stadtregierung von Florenz (siehe Gonfaloniere). (de)
- La signoria (en plural, signorie) representa la evolución institucional de muchas comunas urbanas de la Italia centro-septentrional desde finales del siglo XIII. Esta institución se desarrolló a partir de la concesión de cargos de podestà o capitano del popolo a los jefes de las familias preeminentes de la ciudad, con poderes excepcionales y una duración a menudo vitalicia. De esta manera se respondía a la exigencia de un gobierno fuerte y estable que pusiera término a la endémica inestabilidad institucional y a los violentos conflictos políticos y sociales, sobre todo entre magnates y populares. Además, las comunas medievales habían mantenido el y las ciudades sometidas en condiciones de minoría jurídica y económica. "En la base de la transformación de la comuna en signoria está el impulso del contado, de las ciudades menores y de las facciones derrotadas y humilladas, que presionaban para que se llegara a un sistema de gobierno que pusiera a todos en condiciones de igualdad jurídica. Es así como en la vida de las ciudades termina por imponerse un hombre, generalmente noble, que de algún modo consigue la confianza de una parte relevante de la población". El signore, una vez afirmado su poder por haber sabido explotar hábilmente una determinada situación, gobierna luego con imparcialidad. Los signori más ricos y poderosos consiguieron obtener la facultad de designar su sucesor, dando inicio así a dinastías de signori a través de la legitimación del emperador, que concedía el título de duque (a menudo a cambio de una fuerte compensación por parte de los signori). Seguían funcionando las instituciones comunales, aunque a menudo se limitaban a ratificar las decisiones del signore. Las dinastías más importantes fueron las de los Médici, Gonzaga y Sforza, pero también las , Visconti, , , Della Scala y Malatesta tuvieron en determinados momentos una notable importancia. Algunas signorie del norte de Italia fueron de origen feudal, ya que se constituyeron gracias al poder de un gran señor feudal que consiguió imponerse sobre las ciudades creadas en su feudo, las cuales por su escasa fuerza económica y política no se le podían oponer eficazmente. Fueron de este tipo las signorie de los marqueses de Montferrato, y de los condes de Saboya, que consiguieron imponerse sobre un territorio entre Piamonte y Saboya. Durante un corto período de tiempo en el Véneto se impuso la signoria feudal de . (es)
- Signoria (pengucapan bahasa Italia: [siɲɲoˈriːa]; dari signore [siɲˈɲoːre], atau "lord"; sebuah kata benda abstrak yang berarti (secara kasar) "pemerintah; otoritas pemerintahan; kedaulatan de facto; bangsawan"; jamak: signorie) adalah otoritas pemerintahan di banyak selama periode Abad Pertengahan dan Renaisans. (in)
- La signoria représente l'évolution institutionnelle de beaucoup de communes de l'Italie autour du milieu du XVe siècle. (fr)
- A signoria (Italian pronunciation: [siɲɲoˈriːa]) was the governing authority in many of the Italian city states during the Medieval and Renaissance periods.The word signoria comes from signore [siɲˈɲoːre], or "lord"; an abstract noun meaning (roughly) "government; governing authority; de facto sovereignty; lordship"; plural: signorie. (en)
- 시뇨리아(이탈리아어: signoria [siɲɲoˈriːa][*])란 중근세 들의 통치당국, 참주정을 말한다. 이는 대개 공화정적 자치도시(코무네)와 대립적인 맥락에서 사용되었다. 하지만 당대 사람들은 시뇨리아 참주정은 자치도시가 법과 질서를 유지하는 데 실패했을 때 그 반작용으로서 발생하는 것이라고 보았고, 오늘날의 역사학자들의 해석도 크게 다르지 않다. 중세 도시국가는 무정부적 혼란에 빠지는 일이 적지 않았고, 그때마다 시민들은 질서를 바로세우고 항쟁하는 세력들을 무장해제시킬 수 있는 강력한 권위자의 통치를 원했다. 때론 혼란에 빠진 도시가 외부의 참주를 영입해오기도 했다. 예컨대 피사 공화국은 숙적 피렌체 공화국으로부터의 독립을 지키기 위해 프랑스 국왕 샤를 8세에게 시뇨리아를 제안했고, 시에나 역시 비슷한 맥락에서 체자레 보르지아에게 같은 제안을 했다. (ko)
- Een Signoria (Italiaans, nederlands : heerlijkheid) is een regeringsvorm in de middeleeuwse en renaissancistische Italiaanse stadstaten, die geleid werd door een signore (heer, of despoot) die de republikeinse instellingen met geweld of bij overeenkomst verving. Het was de kenmerkende regeringsvorm in Italië van het midden van de 13e eeuw tot het begin van de 16e eeuw. Er bestonden grote verschillen wat betreft de bestuursinstellingen van de verschillende signori. In gebieden die aan de heerschappij van één heer ontsnapten, verwijst de naam Signoria vaak naar het bestuursorgaan van de magistraten. Formeel gezien stonden de Signoria onder het gezag van de Rooms-Duitse keizer of koning. Het koninkrijk Italië, dat het noorden van Italië en Toscane omvatte, was een deel van het Heilige Roomse Rijk. (nl)
- La signoria cittadina rappresenta una forma di dominio che interessa molti comuni urbani dell'Italia centro-settentrionale dalla fine del XIII secolo. Firenze, Palazzo VecchioMantova, Palazzo Bonacolsi (it)
- シニョリーア(伊: signoria)は、イタリア語で支配、統治、主権などのことで、特に歴史上13世紀後半から15世紀頃のイタリア諸国に現れた、僭主が支配する政治体制を指す。紳士、主人、領主などを意味するシニョーレ(signore)の派生語である。 (ja)
- Signoria (od wł. signore – pan) – forma rządów w komunach miast środkowych i północnych Włoch popularna w średniowieczu i w okresie renesansu. Polegała ona na przejmowaniu władzy w miastach przez przedstawicieli bogatych rodów, gdyż często pojawiała się potrzeba silnego rządu, np. w obliczu zagrożenia. Prerogatywy przyznane albo przejęte przez możnowładcę były zazwyczaj dożywotnie, a często przechodziły na jego następców. (pl)
- A Signoria (em português, Senhoria) foi uma magistratura e uma forma de governo em vigor em muitas comunas italianas. Surgiu no fim do século XIII e se caracterizava pela concentração temporária de poderes excepcionais nas mãos de um único indivíduo, mas os motivos que levaram à sua criação não são claros. Pode ter sido entendida como uma maneira de facilitar o governo das comunas, que eram governadas por Conselhos coletivos que muitas vezes se polarizavam em duas facções rivais de poder equivalente, tornando o governo caótico, turbulento e ineficaz. Pode também ter sido uma evolução de outras funções de importância principal como a de podestà e Capitão do Povo (Capitano del Popolo). Contudo, essa magistratura podia impor leis e decretos, frequentemente entrava em conflito com os Conselhos, podendo anular suas deliberações, e não raro fazia sua autoridade valer através da violência, saindo do controle dos cidadãos. Alguns signori desejaram ampliar seus poderes para outras comunas, muitas vezes conseguindo, legitimados pelo Império, que lhes outorgava o título de vigários imperiais, e também passando a tornar vitalícia e depois hereditária esta função, sendo a origem de muitas dinastias governantes. Este processo está relacionado à formação do senhorialismo medieval, embora seja distinto em vários aspectos e específico da história da Itália. (pt)
- Signoria (sv. herrskap) var namnet på det styrande rådet i flera italienska städer under medeltiden, bland annat i Ferrara, Ravenna och Florens. (sv)
- Синьория (итал. signoria — господство власти):
* Орган городского самоуправления в итальянских городах-коммунах XIII—XIV веков (см. Приорат).
* Форма политического устройства ряда городов-государств Северной и Средней Италии второй половины XIII — середины XVI веков, при которой вся полнота гражданской и военной власти сосредоточивалась в руках синьора. Сначала устанавливалась пожизненная синьория, затем она становилась наследственной (например, Висконти в Милане, Медичи во Флоренции).Называют также тиранией. (ru)
- Сеньйорія (італ. signoria — панування влади) - 1.
* орган міського самоврядування в італійських містах-комунах XIII — XIV століть (Пріорат). 2.
* Форма політичного устрою ряду міст-держав Північної і Середньої Італії другої половини XIII — середини XVI століть, при якій вся повнота цивільної та військової влади зосереджувалася в руках сеньйора. Спочатку встановлювалася довічна диктатура, потім вона ставала спадковою (наприклад, Вісконті в Мілані, Медічі у Флоренції). Називають також тиранією. (uk)
|
rdfs:comment
|
- ترجع التسمية سنيورية إلى سنيوري أو السيد وتستخدم في هذا السياق تقريباً للدلالة على الحكومة أو سلطة الحكم أو السيادة بحكم الأمر الواقع التي وجدت في العديد من المدن الإيطالية خلال القرون الوسطى و عصر النهضة. (ar)
- Signoria (pengucapan bahasa Italia: [siɲɲoˈriːa]; dari signore [siɲˈɲoːre], atau "lord"; sebuah kata benda abstrak yang berarti (secara kasar) "pemerintah; otoritas pemerintahan; kedaulatan de facto; bangsawan"; jamak: signorie) adalah otoritas pemerintahan di banyak selama periode Abad Pertengahan dan Renaisans. (in)
- La signoria représente l'évolution institutionnelle de beaucoup de communes de l'Italie autour du milieu du XVe siècle. (fr)
- A signoria (Italian pronunciation: [siɲɲoˈriːa]) was the governing authority in many of the Italian city states during the Medieval and Renaissance periods.The word signoria comes from signore [siɲˈɲoːre], or "lord"; an abstract noun meaning (roughly) "government; governing authority; de facto sovereignty; lordship"; plural: signorie. (en)
- 시뇨리아(이탈리아어: signoria [siɲɲoˈriːa][*])란 중근세 들의 통치당국, 참주정을 말한다. 이는 대개 공화정적 자치도시(코무네)와 대립적인 맥락에서 사용되었다. 하지만 당대 사람들은 시뇨리아 참주정은 자치도시가 법과 질서를 유지하는 데 실패했을 때 그 반작용으로서 발생하는 것이라고 보았고, 오늘날의 역사학자들의 해석도 크게 다르지 않다. 중세 도시국가는 무정부적 혼란에 빠지는 일이 적지 않았고, 그때마다 시민들은 질서를 바로세우고 항쟁하는 세력들을 무장해제시킬 수 있는 강력한 권위자의 통치를 원했다. 때론 혼란에 빠진 도시가 외부의 참주를 영입해오기도 했다. 예컨대 피사 공화국은 숙적 피렌체 공화국으로부터의 독립을 지키기 위해 프랑스 국왕 샤를 8세에게 시뇨리아를 제안했고, 시에나 역시 비슷한 맥락에서 체자레 보르지아에게 같은 제안을 했다. (ko)
- La signoria cittadina rappresenta una forma di dominio che interessa molti comuni urbani dell'Italia centro-settentrionale dalla fine del XIII secolo. Firenze, Palazzo VecchioMantova, Palazzo Bonacolsi (it)
- シニョリーア(伊: signoria)は、イタリア語で支配、統治、主権などのことで、特に歴史上13世紀後半から15世紀頃のイタリア諸国に現れた、僭主が支配する政治体制を指す。紳士、主人、領主などを意味するシニョーレ(signore)の派生語である。 (ja)
- Signoria (od wł. signore – pan) – forma rządów w komunach miast środkowych i północnych Włoch popularna w średniowieczu i w okresie renesansu. Polegała ona na przejmowaniu władzy w miastach przez przedstawicieli bogatych rodów, gdyż często pojawiała się potrzeba silnego rządu, np. w obliczu zagrożenia. Prerogatywy przyznane albo przejęte przez możnowładcę były zazwyczaj dożywotnie, a często przechodziły na jego następców. (pl)
- Signoria (sv. herrskap) var namnet på det styrande rådet i flera italienska städer under medeltiden, bland annat i Ferrara, Ravenna och Florens. (sv)
- Синьория (итал. signoria — господство власти):
* Орган городского самоуправления в итальянских городах-коммунах XIII—XIV веков (см. Приорат).
* Форма политического устройства ряда городов-государств Северной и Средней Италии второй половины XIII — середины XVI веков, при которой вся полнота гражданской и военной власти сосредоточивалась в руках синьора. Сначала устанавливалась пожизненная синьория, затем она становилась наследственной (например, Висконти в Милане, Медичи во Флоренции).Называют также тиранией. (ru)
- Сеньйорія (італ. signoria — панування влади) - 1.
* орган міського самоврядування в італійських містах-комунах XIII — XIV століть (Пріорат). 2.
* Форма політичного устрою ряду міст-держав Північної і Середньої Італії другої половини XIII — середини XVI століть, при якій вся повнота цивільної та військової влади зосереджувалася в руках сеньйора. Спочатку встановлювалася довічна диктатура, потім вона ставала спадковою (наприклад, Вісконті в Мілані, Медічі у Флоренції). Називають також тиранією. (uk)
- La signoria (en plural, signorie) representa l'evolució institucional de moltes urbanes de la Itàlia central i des de finals del segle xiii. Aquesta institució es va desenvolupar a partir de la concessió de càrrecs de podestà o als caps de les famílies preeminents de la ciutat, amb poders excepcionals i sovint de durada vitalícia. D'aquesta manera, es responia a l'exigència d'un govern fort i estable que posés fi a la inestabilitat institucional endèmica i als conflictes polítics i socials violents, especialment entre el poble i els magnats. A més, les comunes medievals havien mantingut el comtat i les ciutats sotmeses a condicions de minoria jurídica i econòmica. El signore, un cop havia afirmat el seu poder en haver sabut explotar hàbilment la situació, governava després imparcialment. (ca)
- Signorie (italsky signoria) byla častá forma výkonu moci v městských státech severní a střední Itálie mezi 13. a 15. stoletím. Jméno odkazuje na vládu pána (signore) v čele městské rady, často sestávající nikoli ze šlechticů, ale z místních patricijů. Signoria se obvykle také nazývala městská rada, který volila signora a jiné úředníky. (cs)
- Als Signoria (Signorie) wird in der historischen Forschung eine Form der Herrschaftsausübung bezeichnet, die in den Kommunen Ober- und Mittelitaliens zwischen dem 13. und 15. Jahrhundert weit verbreitet war. Signoria bezeichnet dabei die Regierung durch einen Herrn (signore) an der Spitze einer Versammlung von Entscheidungsträgern, die aber oftmals nicht dem Adel, sondern aus dem örtlichen Patriziat entstammte. Signoria nannte sich gewöhnlich auch die Ratsversammlung, die den signore und andere Beamte wählte. (de)
- La signoria (en plural, signorie) representa la evolución institucional de muchas comunas urbanas de la Italia centro-septentrional desde finales del siglo XIII. Esta institución se desarrolló a partir de la concesión de cargos de podestà o capitano del popolo a los jefes de las familias preeminentes de la ciudad, con poderes excepcionales y una duración a menudo vitalicia. De esta manera se respondía a la exigencia de un gobierno fuerte y estable que pusiera término a la endémica inestabilidad institucional y a los violentos conflictos políticos y sociales, sobre todo entre magnates y populares. Además, las comunas medievales habían mantenido el y las ciudades sometidas en condiciones de minoría jurídica y económica. "En la base de la transformación de la comuna en signoria está el imp (es)
- Een Signoria (Italiaans, nederlands : heerlijkheid) is een regeringsvorm in de middeleeuwse en renaissancistische Italiaanse stadstaten, die geleid werd door een signore (heer, of despoot) die de republikeinse instellingen met geweld of bij overeenkomst verving. Het was de kenmerkende regeringsvorm in Italië van het midden van de 13e eeuw tot het begin van de 16e eeuw. Formeel gezien stonden de Signoria onder het gezag van de Rooms-Duitse keizer of koning. Het koninkrijk Italië, dat het noorden van Italië en Toscane omvatte, was een deel van het Heilige Roomse Rijk. (nl)
- A Signoria (em português, Senhoria) foi uma magistratura e uma forma de governo em vigor em muitas comunas italianas. Surgiu no fim do século XIII e se caracterizava pela concentração temporária de poderes excepcionais nas mãos de um único indivíduo, mas os motivos que levaram à sua criação não são claros. Pode ter sido entendida como uma maneira de facilitar o governo das comunas, que eram governadas por Conselhos coletivos que muitas vezes se polarizavam em duas facções rivais de poder equivalente, tornando o governo caótico, turbulento e ineficaz. Pode também ter sido uma evolução de outras funções de importância principal como a de podestà e Capitão do Povo (Capitano del Popolo). Contudo, essa magistratura podia impor leis e decretos, frequentemente entrava em conflito com os Conselhos (pt)
|