An Entity of Type: animal, from Named Graph: http://dbpedia.org, within Data Space: dbpedia.org

Enrico Berlinguer (Italian: [enˈriːko berliŋˈɡwɛr]; 25 May 1922 – 11 June 1984) was an Italian politician, considered the most popular leader of the Italian Communist Party (PCI), which he led as the national secretary from 1972 until his death during a tense period in Italy's history, marked by the Years of Lead and social conflicts such as the Hot Autumn of 1969–1970.

Property Value
dbo:abstract
  • Enrico Berlinguer (IPA [berliŋ'gwɛr]) (25 de maig de 1922 – 11 de juny de 1984) va ser un polític italià, secretari general del Partit Comunista Italià (PCI) des de 1972 fins a la seva mort. (ca)
  • Enrico Berlinguer ([berliŋ'gwɛr]) (25. května 1922 Sassari – 11. června 1984 Padova) byl italský politik, národní tajemník Komunistické strany Itálie (Partito Comunista Italiano) od roku 1972 až do své smrti. Prosazoval spíše umírněnou politiku („historický kompromis“ s křesťanskou demokracií) a v roce 1980 se po kritice sovětského vpádu do Afghánistánu definitivně rozešel s Moskvou. (cs)
  • إنريكو برلينغوير (بالإيطالية: Enrico Berlinguer)‏ سياسي إيطالي (25 مايو، 1922 – 11 يونيو، 1984). كان السكرتير الوطني للحزب الشيوعي الإيطالي منذ سنة 1972 حتى وفاته. (ar)
  • Ο Ενρίκο Μπερλινγκουέρ (Enrico Berlinguer, Σασσάρι της Σαρδηνίας, 25 Μαΐου 1922 - Πάδουα, 11 Ιουνίου 1984) ήταν Ιταλός πολιτικός, ηγέτης του Ιταλικού Κομμουνιστικού Κόμματος (Partito Comunista Italiano ή PCI) από το 1972, οπότε εκλέχθηκε γραμματέας από το 13ο συνέδριο στο Μιλάνο, μέχρι τον θάνατό του. Ήταν γόνος οικογένειας ευγενών καταλανικής καταγωγής. (el)
  • Enrico Berlinguer (IPA [berliŋ'gwɛr]) (* 25. Mai 1922 in Sassari, Sardinien; † 11. Juni 1984 in Padua) war ein italienischer Politiker. Er war von 1972 bis 1984 Generalsekretär der Kommunistischen Partei Italiens (Partito Comunista Italiano – PCI) und ein führender Vertreter des transnationalen Kommunismus, insbesondere des Eurokommunismus. (de)
  • ([Enriko Berlingŭer], Sassari, 25-a de majo 1922 – Padovo, 11-a de junio 1984) estis itala politikisto. Li estis elektita kiel ĝenerala sekretario de la Itala Komunista Partio ĝis 1984, kiam mortis. (eo)
  • Enrico Berlinguer (Italian: [enˈriːko berliŋˈɡwɛr]; 25 May 1922 – 11 June 1984) was an Italian politician, considered the most popular leader of the Italian Communist Party (PCI), which he led as the national secretary from 1972 until his death during a tense period in Italy's history, marked by the Years of Lead and social conflicts such as the Hot Autumn of 1969–1970. During his leadership, he distanced the party from the influence of the Communist Party of the Soviet Union and pursued a moderate line, repositioning the party within Italian politics and advocating accommodation and national unity. This strategy came to be termed Eurocommunism and he was seen as its main spokesperson. It came to be adopted by Western Europe's other significant communist parties, in Spain and later France; its significance as a political force was cemented by a 1977 meeting in Madrid between Berlinguer, Georges Marchais and Santiago Carrillo. Berlinguer himself described his "alternative" model of socialism, distinct from both the Soviet bloc and the capitalism practiced by Western countries during the Cold War, as the terza via or "third way", although his usage of the term has no relation to the more centrist Third Way practiced by subsequent Prime Ministers Romano Prodi and Matteo Renzi. Under Berlinguer, the PCI reached the height of its success, winning significant victories in the regional and local elections of 1975 and 34% of the vote in the 1976 general election, its highest share of the vote and number of seats. With these gains, he negotiated the Historic Compromise with the Christian Democrats, lending support to their government in exchange for consultation on policy decisions and social reforms. He took a firm stand against terrorism after the kidnapping and murder of Aldo Moro, and used the PCI's influence to steer Italian labour unions towards moderating wage demands to cope with the country's severe inflation rate after the 1973 oil crisis. However, these stands were not reciprocated with sufficient concessions from Giulio Andreotti's government, leading the PCI to leave the coalition in 1979. The combination of austerity advocacy, hard line against the Red Brigades and attempts at an accommodation with the DC affected the PCI's vote at the 1979 election and the Compromise was ultimately ended in 1980. The PCI remained in national opposition for the rest of Berlinguer's tenure, retaining a solid core of support at the 1979 and 1983 elections, but its main strength from that point would remain at the regional and local level. Berlinguer had an austere and modest but charismatic personality and despite the difficulties that confronted the PCI during the historic compromise, he remained a popular politician, respected for his principles, conviction and bold stands. He characterised the PCI as an honest party in Italy's corruption-ravaged politics, an image that preserved the party's reputation during the Mani pulite corruption scandals. He was characterised by Patrick McCarthy as "the last great communist leader in Western Europe" and remains identified with the causes of Eurocommunism, opposition to Soviet repression in Eastern Europe and democratic change in Italy. (en)
  • Enrico Berlinguer (Sassari, Sardinia, Italia, 1922ko maiatzaren 25a - Padua, Italia, 1984ko ekainaren 11) politikari italiarra izan zen. (eu)
  • Enrico Berlinguer (IPA [berliŋ'gwɛr]) (Sassari, Cerdeña, 25 de mayo de 1922-Padua, Véneto, 11 de junio de 1984) fue un político italiano. Considerado el líder más popular del Partido Comunista Italiano (PCI),​ que dirigió como su secretario nacional desde 1972 hasta su muerte durante un período de fuerte tensión de la historia de Italia, marcado por los años del plomo y los conflictos sociales como el otoño caliente de 1969-1970.​ Hizo que su partido se alejara de la influencia del Partido Comunista de la Unión Soviética y siguió una línea moderada, reposicionando al partido dentro de la política italiana y abogando por la unidad nacional.​​ Esta estrategia se denominó eurocomunismo y fue visto como su principal portavoz.​ Esta sería adoptada por los demás partidos comunistas significativos de Europa occidental, en España, Portugal y más tarde por Francia, cuya importancia como fuerza política consolidada se confirmó en 1977 en una reunión en Madrid entre Berlinguer, Georges Marchais y Santiago Carrillo.​ El propio Berlinguer describió su modelo «alternativo» de socialismo, distinto tanto del bloque soviético como del capitalismo practicado por los países occidentales durante la Guerra Fría, como la vía terza o «tercera vía»,​ aunque su uso del término no tiene relación con la «Tercera vía» más centrista practicada por los primeros ministros posteriores Romano Prodi y Matteo Renzi. Durante el liderazgo de Berlinguer, el PCI alcanzó su etapa de mayor éxito, obteniendo importantes victorias en las elecciones regionales y locales de 1975 y el 34% de los votos en las elecciones generales de 1976, su mayor porcentaje de votos y número de escaños.​​ Con estos logros, negoció el Compromiso Histórico con los Demócratas Cristianos, prestando apoyo a su gobierno a cambio de consultas sobre decisiones políticas​ y reformas sociales.​ Tomó una posición firme contra el terrorismo después del secuestro y asesinato de Aldo Moro y utilizó la influencia del PCI para guiar a los sindicatos italianos hacia la moderación de las demandas salariales para hacer frente a la severa tasa de inflación del país después de la crisis del petróleo de 1973.​​​ Sin embargo, estas concesiones no fueron correspondidas con suficientes contrapartidas del gobierno de Giulio Andreotti, lo que llevó al PCI a abandonar la coalición en 1979. La combinación de la defensa de la austeridad, la línea dura contra las Brigadas Rojas y los intentos de un acuerdo con el DC afectaron el voto del PCI en las elecciones de 1979 y el Compromiso finalmente se terminó en 1980.​ El PCI permaneció en la oposición nacional durante el resto del mandato de Berlinguer, conservando un sólido núcleo de apoyo en las elecciones de 1979 y 1983, aunque su principal fortaleza a partir de ese punto se mantendría a nivel regional y local.​ Berlinguer tenía una personalidad austera y modesta pero carismática,​ se consideraba ateo,​ y a pesar de las dificultades que encontró el PCI durante el compromiso histórico,​​ siguió siendo un político popular,​ respetado por sus principios, convicciones​ y posiciones audaces.​ Calificó al PCI como un partido honesto frente a la devastada política italiana, azotada por una corrupción endémica, una imagen que conservó la reputación del partido, ya disuelto, durante los escándalos de corrupción de Mani Pulite.​ Caracterizado por Patrick McCarthy como «el último gran líder comunista en Europa occidental»,​ permanece identificado con las causas del eurocomunismo, la oposición a la represión soviética en Europa del Este y el cambio democrático en Italia.​ (es)
  • Enrico Berlinguer (25 Mei 1922 – 11 Juni 1984) adalah seorang politikus Italia, dianggap sebagai pemimpin paling populer dari Partai Komunis Italia(PCI),, yang ia pimpin sebagai sekretaris nasional dari tahun 1972 sampai kematiannya selama periode menegangkan dalam sejarah Italia, ditandai dengan Tahun-tahun kepemimpinan dan sosial konflik seperti Musim Gugur Panas 1969–1970. Selama kepemimpinannya, dia menjauhkan partai dari pengaruh Partai Komunis Uni Soviet dan mengejar garis moderat, memposisikan ulang partai dalam politik Italia dan menganjurkan akomodasi dan persatuan nasional. (in)
  • Enrico Berlinguer (API [berliŋ'gwɛr]), né le 25 mai 1922 à Sassari, en Sardaigne, et mort le 11 juin 1984 à Padoue, en Vénétie, est un homme politique italien, secrétaire général du Parti communiste italien (PCI) de 1972 à sa mort. Il compte parmi les inspirateurs du courant eurocommuniste, lequel se distinguait par son indépendance vis-à-vis de l'Union soviétique, qu'il sut manifester dès les années 1970. (fr)
  • 엔리코 베를링구에르(이탈리아어: Enrico Berlinguer, 1922년 5월 15일~1984년 6월 11일)는 이탈리아의 정치인이다. 이탈리아 공산당 서기를 맡으면서 기독교민주당과 '역사적 타협'을 통해 공조하였다. (ko)
  • Enrico Berlinguer (AFI: /berliŋˈɡwɛr/, ; Sassari, 25 maggio 1922 – Padova, 11 giugno 1984) è stato un politico italiano, tra le figure più influenti e iconiche della cosiddetta Prima Repubblica. Attivo nell'antifascismo sardo, nel 1943 s'iscrisse al Partito Comunista. Nel dopoguerra fu tra i principali artefici della ricostituzione della sua organizzazione giovanile, la FGCI, che guidò fino al 1956. Nel 1962 entrò nella segreteria del PCI e divenne responsabile della sezione esteri. Eletto segretario generale del partito nel 1972, mantenne tale ruolo fino alla prematura scomparsa dodici anni dopo, a seguito di un ictus che lo colpì durante un comizio. Svolse un ruolo di grande importanza nel movimento comunista internazionale con l'avvio di un processo di distanziamento dall'Unione Sovietica e l'elaborazione di un modello alternativo che prese il nome di eurocomunismo. Nello scenario nazionale, teorizzò e tentò di realizzare, collaborando con Aldo Moro, il compromesso storico. È ricordato inoltre per aver sollevato la questione morale relativamente alle modalità di gestione del potere da parte dei partiti politici italiani. Fu un personaggio molto popolare, rispettato dagli avversari e amato dai propri militanti. Sull'onda emotiva della sua prematura scomparsa, il PCI alle elezioni europee del 1984 superò per la prima e unica volta la Democrazia Cristiana nei consensi. Sotto la sua segreteria, nel 1976 il PCI aveva già ottenuto il suo massimo risultato elettorale (34,4%), secondo partito alle spalle della DC. (it)
  • Enrico Berlinguer (IFA [berliŋ'gwɛr]?) (Sassari, 25 mei 1922 – Padua, 11 juni 1984) was een van de belangrijkste politici van het naoorlogse Italië. (nl)
  • エンリコ・ベルリングェル(Enrico Berlinguer [enˈriko berliŋˈɡwɛr] 発音を聞く、1922年5月25日 - 1984年6月11日)は、イタリアの政治家。イタリア共産党(Partito Comunista Italiano/PCI)第5代目書記長(共産党の書記長の要職)を歴任した。「ベルリンゲル」と表記されることもある。 (ja)
  • Enrico Berlinguer (MAF [berliŋ'gwɛr]) (ur. 25 maja 1922 w Sassari, zm. 11 czerwca 1984 w Padwie) – polityk włoski. Od 1972 do śmierci przywódca Włoskiej Partii Komunistycznej (WPK). W czasie II wojny światowej walczył w ruchu oporu. Do WPK wstąpił w 1943. W 1972 został wybrany na sekretarza generalnego WPK. Krytyk radzieckiej polityki, sprzeciwiał się interwencji ZSRR podczas praskiej wiosny oraz wojnie w Afganistanie. Był zwolennikiem samodzielności zachodnioeuropejskich partii w ruchu komunistycznym. Współtwórca eurokomunizmu i koncepcji włoskiego „historycznego kompromisu”, czyli współpracy komunistów z chadekami. W latach 1979–1984 był posłem do Parlamentu Europejskiego. (pl)
  • Enrico Berlinguer [berliŋ'gwɛr], född 25 maj 1922 i Sassari, Sardinien, död 11 juni 1984 i Padua, Veneto, var en framstående italiensk kommunistisk politiker. Han var generalsekreterare för Italienska kommunistpartiet (Partito Comunista Italiano, PCI) från 1972 till 1984. (sv)
  • Enrico Berlinguer (Sássari, Itália, 25 de maio de 1922 — Pádua, Itália, 11 de junho de 1984) foi um político italiano e secretário-geral do Partido Comunista Italiano (PCI) de 1972 até sua morte. (pt)
  • Энри́ко Берлингуэ́р (итал. (инф.); 25 мая 1922, Сассари — 11 июня 1984, Падуя) — итальянский политик, секретарь Итальянской коммунистической партии с 1972 года вплоть до своей кончины. При нём произошёл постепенный переход ИКП с позиций марксизма-ленинизма на позиции еврокоммунизма и мирного сосуществования с представителями иных политических взглядов. Нараставшее недоверие между ИКП и КПСС закончилось полным разрывом в 1980 году, когда Берлингуэр открыто осудил ввод советских войск в Афганистан. Берлингуэру не удалось достичь главной цели — формирования коммунистического правительства или хотя бы ввода коммунистов в правительство, но при нём резко возросло представительство коммунистов в местных органах власти Италии. (ru)
  • 恩里科·贝林格(Enrico Berlinguer;1922年5月25日-1984年6月11日),前義大利共產黨总书记。 (zh)
  • Енріко Берлінгуер (італ. Enrico Berlinguer; 25 травня 1922, Сассарі — 11 червня 1984, Падуя) — італійський політик, секретар Італійської комуністичної партії з 1972 до смерті. При ньому стався поступовий перехід ІКП з позицій марксизму-ленінізму на позиції «єврокомунізму» і мирного співіснування з представниками інших політичних поглядів. Недовіра, яка зростала між ІКП і КПРС, закінчилась повним розривом в 1980 р., коли Берлінгуер відкрито засудив введення радянських військ в Афганістан. Берлінгуеру не вдалося досягти головної мети — формування комуністичного уряду або хоча б введення комуністів в уряд, але при ньому різко зросла представництво комуністів у місцевих органах влади Італії. (uk)
dbo:birthDate
  • 1922-05-25 (xsd:date)
dbo:birthPlace
dbo:child
dbo:deathDate
  • 1984-06-11 (xsd:date)
dbo:deathPlace
dbo:party
dbo:signature
  • EnricoBerlinguerSign.svg
dbo:termPeriod
dbo:thumbnail
dbo:wikiPageID
  • 46652 (xsd:integer)
dbo:wikiPageLength
  • 34360 (xsd:nonNegativeInteger)
dbo:wikiPageRevisionID
  • 1113650116 (xsd:integer)
dbo:wikiPageWikiLink
dbp:1blankname
dbp:1namedata
dbp:birthDate
  • 1922-05-25 (xsd:date)
dbp:birthPlace
dbp:children
  • 4 (xsd:integer)
dbp:constituency
dbp:deathDate
  • 1984-06-11 (xsd:date)
dbp:deathPlace
  • Padua, Italy (en)
dbp:name
  • Enrico Berlinguer (en)
dbp:office
dbp:party
dbp:predecessor
dbp:signature
  • EnricoBerlinguerSign.svg (en)
dbp:successor
dbp:termEnd
  • 1956-03-14 (xsd:date)
  • 1984-06-11 (xsd:date)
dbp:termStart
  • 1949-04-12 (xsd:date)
  • 1968-06-05 (xsd:date)
  • 1972-03-17 (xsd:date)
dbp:title
dbp:wikiPageUsesTemplate
dbp:years
  • 1972 (xsd:integer)
dcterms:subject
gold:hypernym
schema:sameAs
rdf:type
rdfs:comment
  • Enrico Berlinguer (IPA [berliŋ'gwɛr]) (25 de maig de 1922 – 11 de juny de 1984) va ser un polític italià, secretari general del Partit Comunista Italià (PCI) des de 1972 fins a la seva mort. (ca)
  • Enrico Berlinguer ([berliŋ'gwɛr]) (25. května 1922 Sassari – 11. června 1984 Padova) byl italský politik, národní tajemník Komunistické strany Itálie (Partito Comunista Italiano) od roku 1972 až do své smrti. Prosazoval spíše umírněnou politiku („historický kompromis“ s křesťanskou demokracií) a v roce 1980 se po kritice sovětského vpádu do Afghánistánu definitivně rozešel s Moskvou. (cs)
  • إنريكو برلينغوير (بالإيطالية: Enrico Berlinguer)‏ سياسي إيطالي (25 مايو، 1922 – 11 يونيو، 1984). كان السكرتير الوطني للحزب الشيوعي الإيطالي منذ سنة 1972 حتى وفاته. (ar)
  • Ο Ενρίκο Μπερλινγκουέρ (Enrico Berlinguer, Σασσάρι της Σαρδηνίας, 25 Μαΐου 1922 - Πάδουα, 11 Ιουνίου 1984) ήταν Ιταλός πολιτικός, ηγέτης του Ιταλικού Κομμουνιστικού Κόμματος (Partito Comunista Italiano ή PCI) από το 1972, οπότε εκλέχθηκε γραμματέας από το 13ο συνέδριο στο Μιλάνο, μέχρι τον θάνατό του. Ήταν γόνος οικογένειας ευγενών καταλανικής καταγωγής. (el)
  • Enrico Berlinguer (IPA [berliŋ'gwɛr]) (* 25. Mai 1922 in Sassari, Sardinien; † 11. Juni 1984 in Padua) war ein italienischer Politiker. Er war von 1972 bis 1984 Generalsekretär der Kommunistischen Partei Italiens (Partito Comunista Italiano – PCI) und ein führender Vertreter des transnationalen Kommunismus, insbesondere des Eurokommunismus. (de)
  • ([Enriko Berlingŭer], Sassari, 25-a de majo 1922 – Padovo, 11-a de junio 1984) estis itala politikisto. Li estis elektita kiel ĝenerala sekretario de la Itala Komunista Partio ĝis 1984, kiam mortis. (eo)
  • Enrico Berlinguer (Sassari, Sardinia, Italia, 1922ko maiatzaren 25a - Padua, Italia, 1984ko ekainaren 11) politikari italiarra izan zen. (eu)
  • Enrico Berlinguer (25 Mei 1922 – 11 Juni 1984) adalah seorang politikus Italia, dianggap sebagai pemimpin paling populer dari Partai Komunis Italia(PCI),, yang ia pimpin sebagai sekretaris nasional dari tahun 1972 sampai kematiannya selama periode menegangkan dalam sejarah Italia, ditandai dengan Tahun-tahun kepemimpinan dan sosial konflik seperti Musim Gugur Panas 1969–1970. Selama kepemimpinannya, dia menjauhkan partai dari pengaruh Partai Komunis Uni Soviet dan mengejar garis moderat, memposisikan ulang partai dalam politik Italia dan menganjurkan akomodasi dan persatuan nasional. (in)
  • Enrico Berlinguer (API [berliŋ'gwɛr]), né le 25 mai 1922 à Sassari, en Sardaigne, et mort le 11 juin 1984 à Padoue, en Vénétie, est un homme politique italien, secrétaire général du Parti communiste italien (PCI) de 1972 à sa mort. Il compte parmi les inspirateurs du courant eurocommuniste, lequel se distinguait par son indépendance vis-à-vis de l'Union soviétique, qu'il sut manifester dès les années 1970. (fr)
  • 엔리코 베를링구에르(이탈리아어: Enrico Berlinguer, 1922년 5월 15일~1984년 6월 11일)는 이탈리아의 정치인이다. 이탈리아 공산당 서기를 맡으면서 기독교민주당과 '역사적 타협'을 통해 공조하였다. (ko)
  • Enrico Berlinguer (IFA [berliŋ'gwɛr]?) (Sassari, 25 mei 1922 – Padua, 11 juni 1984) was een van de belangrijkste politici van het naoorlogse Italië. (nl)
  • エンリコ・ベルリングェル(Enrico Berlinguer [enˈriko berliŋˈɡwɛr] 発音を聞く、1922年5月25日 - 1984年6月11日)は、イタリアの政治家。イタリア共産党(Partito Comunista Italiano/PCI)第5代目書記長(共産党の書記長の要職)を歴任した。「ベルリンゲル」と表記されることもある。 (ja)
  • Enrico Berlinguer [berliŋ'gwɛr], född 25 maj 1922 i Sassari, Sardinien, död 11 juni 1984 i Padua, Veneto, var en framstående italiensk kommunistisk politiker. Han var generalsekreterare för Italienska kommunistpartiet (Partito Comunista Italiano, PCI) från 1972 till 1984. (sv)
  • Enrico Berlinguer (Sássari, Itália, 25 de maio de 1922 — Pádua, Itália, 11 de junho de 1984) foi um político italiano e secretário-geral do Partido Comunista Italiano (PCI) de 1972 até sua morte. (pt)
  • Энри́ко Берлингуэ́р (итал. (инф.); 25 мая 1922, Сассари — 11 июня 1984, Падуя) — итальянский политик, секретарь Итальянской коммунистической партии с 1972 года вплоть до своей кончины. При нём произошёл постепенный переход ИКП с позиций марксизма-ленинизма на позиции еврокоммунизма и мирного сосуществования с представителями иных политических взглядов. Нараставшее недоверие между ИКП и КПСС закончилось полным разрывом в 1980 году, когда Берлингуэр открыто осудил ввод советских войск в Афганистан. Берлингуэру не удалось достичь главной цели — формирования коммунистического правительства или хотя бы ввода коммунистов в правительство, но при нём резко возросло представительство коммунистов в местных органах власти Италии. (ru)
  • 恩里科·贝林格(Enrico Berlinguer;1922年5月25日-1984年6月11日),前義大利共產黨总书记。 (zh)
  • Енріко Берлінгуер (італ. Enrico Berlinguer; 25 травня 1922, Сассарі — 11 червня 1984, Падуя) — італійський політик, секретар Італійської комуністичної партії з 1972 до смерті. При ньому стався поступовий перехід ІКП з позицій марксизму-ленінізму на позиції «єврокомунізму» і мирного співіснування з представниками інших політичних поглядів. Недовіра, яка зростала між ІКП і КПРС, закінчилась повним розривом в 1980 р., коли Берлінгуер відкрито засудив введення радянських військ в Афганістан. Берлінгуеру не вдалося досягти головної мети — формування комуністичного уряду або хоча б введення комуністів в уряд, але при ньому різко зросла представництво комуністів у місцевих органах влади Італії. (uk)
  • Enrico Berlinguer (Italian: [enˈriːko berliŋˈɡwɛr]; 25 May 1922 – 11 June 1984) was an Italian politician, considered the most popular leader of the Italian Communist Party (PCI), which he led as the national secretary from 1972 until his death during a tense period in Italy's history, marked by the Years of Lead and social conflicts such as the Hot Autumn of 1969–1970. (en)
  • Enrico Berlinguer (IPA [berliŋ'gwɛr]) (Sassari, Cerdeña, 25 de mayo de 1922-Padua, Véneto, 11 de junio de 1984) fue un político italiano. Considerado el líder más popular del Partido Comunista Italiano (PCI),​ que dirigió como su secretario nacional desde 1972 hasta su muerte durante un período de fuerte tensión de la historia de Italia, marcado por los años del plomo y los conflictos sociales como el otoño caliente de 1969-1970.​ Hizo que su partido se alejara de la influencia del Partido Comunista de la Unión Soviética y siguió una línea moderada, reposicionando al partido dentro de la política italiana y abogando por la unidad nacional.​​ Esta estrategia se denominó eurocomunismo y fue visto como su principal portavoz.​ Esta sería adoptada por los demás partidos comunistas significativo (es)
  • Enrico Berlinguer (AFI: /berliŋˈɡwɛr/, ; Sassari, 25 maggio 1922 – Padova, 11 giugno 1984) è stato un politico italiano, tra le figure più influenti e iconiche della cosiddetta Prima Repubblica. Attivo nell'antifascismo sardo, nel 1943 s'iscrisse al Partito Comunista. Nel dopoguerra fu tra i principali artefici della ricostituzione della sua organizzazione giovanile, la FGCI, che guidò fino al 1956. Nel 1962 entrò nella segreteria del PCI e divenne responsabile della sezione esteri. Eletto segretario generale del partito nel 1972, mantenne tale ruolo fino alla prematura scomparsa dodici anni dopo, a seguito di un ictus che lo colpì durante un comizio. (it)
  • Enrico Berlinguer (MAF [berliŋ'gwɛr]) (ur. 25 maja 1922 w Sassari, zm. 11 czerwca 1984 w Padwie) – polityk włoski. Od 1972 do śmierci przywódca Włoskiej Partii Komunistycznej (WPK). W czasie II wojny światowej walczył w ruchu oporu. Do WPK wstąpił w 1943. W 1972 został wybrany na sekretarza generalnego WPK. Krytyk radzieckiej polityki, sprzeciwiał się interwencji ZSRR podczas praskiej wiosny oraz wojnie w Afganistanie. Był zwolennikiem samodzielności zachodnioeuropejskich partii w ruchu komunistycznym. Współtwórca eurokomunizmu i koncepcji włoskiego „historycznego kompromisu”, czyli współpracy komunistów z chadekami. (pl)
rdfs:label
  • إنريكو برلينغوير (ar)
  • Enrico Berlinguer (ca)
  • Enrico Berlinguer (cs)
  • Enrico Berlinguer (en)
  • Enrico Berlinguer (de)
  • Ενρίκο Μπερλινγκουέρ (el)
  • Enrico Berlinguer (eo)
  • Enrico Berlinguer (es)
  • Enrico Berlinguer (eu)
  • Enrico Berlinguer (in)
  • Enrico Berlinguer (it)
  • Enrico Berlinguer (fr)
  • エンリコ・ベルリンゲル (ja)
  • 엔리코 베를링구에르 (ko)
  • Enrico Berlinguer (nl)
  • Enrico Berlinguer (pl)
  • Enrico Berlinguer (pt)
  • Берлингуэр, Энрико (ru)
  • Enrico Berlinguer (sv)
  • 恩里科·贝林格 (zh)
  • Енріко Берлінгуер (uk)
owl:sameAs
prov:wasDerivedFrom
foaf:depiction
foaf:isPrimaryTopicOf
foaf:name
  • Enrico Berlinguer (en)
is dbo:predecessor of
is dbo:secondLeader of
is dbo:successor of
is dbo:wikiPageDisambiguates of
is dbo:wikiPageWikiLink of
is dbp:after of
is dbp:before of
is dbp:caption of
is dbp:leader of
is dbp:predecessor of
is dbp:successor of
is foaf:primaryTopic of
Powered by OpenLink Virtuoso    This material is Open Knowledge     W3C Semantic Web Technology     This material is Open Knowledge    Valid XHTML + RDFa
This content was extracted from Wikipedia and is licensed under the Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported License