About: Akritai

An Entity of Type: SocialGroup107950920, from Named Graph: http://dbpedia.org, within Data Space: dbpedia.org

The Akritai (Greek: ἀκρίται, singular: Akritēs, ἀκρίτης) is a term used in the Byzantine Empire in the 9th–11th centuries to denote the frontier soldiers guarding the Empire's eastern border, facing the Muslim states of the Middle East. Their exploits, embellished, inspired the Byzantine "national epic" of Digenes Akritas and the cycle of the Acritic songs. Today, Greeks continue to call the inhabitants of Greece who live near the borders as "Akrites", as a remnant of the past.

Property Value
dbo:abstract
  • Akritai (řecky ἀκρίται, sg. ἀκρίτης, akrites) je termín používaný v byzantské říši v 9.–11. století, jímž se označovaly armádní jednotky a obyvatelstvo střežící východní hranice říše, čelící muslimským státům na Středním východě. Podobná pohraniční stráž, limitanei, byla činná v pozdní římské a raně . Jejich přikrášlené činy byly inspirací pro byzantský národní epos Digenis Akritas a cyklus . Jejich úlohu a taktiku popsal Nikeforos II. v díle . (cs)
  • Ακρίτες αποκαλούνταν από τους Βυζαντινούς οι φύλακες των συνόρων, που την εποχή εκείνη τα ονόμαζαν «άκρες». Οι ακρίτες αντικατέστησαν τους milites limitaneos (στρατός που φύλαγε τα σύνορα) των αυτοκρατορικών χρόνων της Ρώμης, τους οποίους οι Ρωμαίοι αυτοκράτορες είχαν εγκαταστήσει μονίμως για να προφυλάξουν τη χώρα από αιφνιδιασμούς και επιδρομές των βαρβάρων. Στους ακρίτες δωρίζονταν κτήματα για να τα καλλιεργούν και απαλλάσσονταν από τους φόρους, με μόνη υποχρέωση να φυλάσσουν τα σύνορα από τις επιδρομές των Αράβων και των απελατών (μεσαιωνικοί κλέφτες). Ήταν δηλαδή ένα είδος μόνιμων μισθοφόρων φρουρών και στρατιωτών. Τον αριθμό τους ελάττωσε ο Μέγας Κωνσταντίνος όταν εγκατέστησε πολλούς από αυτούς στις πόλεις. Την εποχή του αυτοκράτορα Ιουστινιανού το σώμα των ακριτών σχεδόν διαλύθηκε, αλλά όταν ξεκίνησαν οι επιδρομές των Αράβων την εποχή του αυτοκράτορα Ηρακλείου, το σώμα των ακριτών αναπτύχθηκε πάλι και διατηρήθηκε μέχρι τους χρόνους των εικονομάχων. Αργότερα, ο Μιχαήλ Παλαιολόγος διέλυσε ουσιαστικά τους ακρίτες όταν κατάργησε το αφορολόγητο και τους επέβαλε φόρους. Το αποτέλεσμα ήταν καταστροφικό, αφού πολλοί από τους ακρίτες αγανάκτησαν και πήγαν με τους Σελτζούκους Τούρκους, που την εποχή εκείνη είχαν ήδη αναπτυχθεί στις μικρασιατικές χώρες. Οι υπόλοιποι ακρίτες αφού δεν είχαν προσωπικό ενδιαφέρον για την τήρηση της ασφάλειας των συνόρων, τα παραμέλησαν με αποτέλεσμα αυτά να αφεθούν ανοιχτά στους Τούρκους και τον επεκτατισμό τους. Την εποχή της δόξας τους (7ος – 10ος αιώνας) οι ακρίτες αγωνίζονταν ακατάπαυστα εναντίον των Σαρακηνών . Η ζωή τους ήταν κατ’ εξοχήν πολεμική και επικίνδυνη, ιδιαίτερα στις παραμεθόριες περιοχές της Μικράς Ασίας και ειδικότερα στην Καππαδοκία. Αυτό συνετέλεσε στην ανάπτυξη πνεύματος ηρωικού (ανάλογο με αυτό της μεσαιωνικής Δύσης), στο οποίο και οφείλεται η γένεση και ανάπτυξη ποίησης κατ’ εξοχήν ηρωικής, της λεγόμενης «ακριτικής». Λείψανα τέτοια έχουμε μέχρι και σήμερα στα παραδοσιακά δημοτικά τραγούδια μας και ιδιαίτερα στο σωζόμενο σε χειρόγραφα μεσαιωνικό «έπος του Βασίλειου Διγενή Ακρίτα». Οι υπόλοιποι εξυμνούμενοι ήρωες ακρίτες όπως ο Ανδρόνικος, ο Αρμούρης, ο Βάρδας Φωκάς, ο Νικηφόρος, ο Πετροτράχηλος, ο Πορφύρης και άλλοι. Σήμερα οι Έλληνες συνεχίζουν να αποκαλούν «ακρίτες» τους κατοίκους της Ελλάδας που ζουν κοντά στα σύνορα, ως κατάλοιπο του παρελθόντος. (el)
  • The Akritai (Greek: ἀκρίται, singular: Akritēs, ἀκρίτης) is a term used in the Byzantine Empire in the 9th–11th centuries to denote the frontier soldiers guarding the Empire's eastern border, facing the Muslim states of the Middle East. Their exploits, embellished, inspired the Byzantine "national epic" of Digenes Akritas and the cycle of the Acritic songs. The term is derived from the Greek word akron/akra, meaning border; similar border guards, the limitanei, were employed in the late Roman and early Byzantine armies to guard the frontiers (limes). In official Byzantine use, the term is non-technical, and used in a descriptive manner, being generally applied to the defenders as well as the inhabitants of the eastern frontier zone, including their Muslim counterparts. The popular image of the Akritoi has been heavily influenced by their portrayal in the Acritic songs, and refers to the military troops stationed along the Empire's border. In reality, the Byzantine troops stationed along the edges of the Empire were a mixture of professional troops and local thematic militia, as well as irregular units that constituted the Akritai or Apelatai proper. These were light infantry recruited from Armenians and the native Byzantine population. By the late 10th century, the reconquest of much territory in the East meant that the latter were often ethnically and religiously mixed, a fact epitomized by the legendary Digenes Akritas: "digenes" means "of two races", i.e. "Roman" (Byzantine/Greek) and "Saracen". The Apelatai, whose role and tactics are described in Nikephoros II Phokas' De velitatione bellica, acted as raiders, scouts and border guards in the perennial border warfare between Byzantium and its eastern neighbors, characterized by skirmishes and raids. Aside from light infantry, the border forces were complemented by the light cavalry called trapezitai or tasinarioi. In case of a major Arab raid (razzia), they were supposed to raise the alarm, assist in the evacuation of the local population to the various strongholds, and shadow and harass the enemy force until reinforcements could arrive. Many of the Akritai were members of the separated Armenian church and most of them gave protection to heretics.Often, they were active as brigands as well – they were known as chonsarioi, from the Bulgarian for "thieves", in the Balkans, and in the epic of Digenes, the apelatai are brigands. Whether these men were also given military estates like the other thematic soldiers to cultivate or lived on rents from smallholdings while concentrating on their military duties is still a matter of debate. Their officers however were drawn from the local aristocracy. The Akritai declined in importance by the late 10th century, as the Byzantine conquests pushed the border eastwards, and its defense radically restructured, with smaller themata grouped in five large regional commands headed by a doux and a heavy presence of professional troops (tagmata). During the first half of the 11th century, the Byzantines faced little danger in the East, and allowed their military strength to weaken. As a result, they were unable to halt the quick advance of the Seljuk Turks in Asia Minor. The institution, in the form of a force raised by local inhabitants in exchange for land and tax exemptions, was re-established under Manuel I Komnenos (r. 1143–1180), when he reorganized the themes in the reconquered western portion of Asia Minor. It is also attested during the Empire of Nicaea, guarding the Anatolian frontier, especially around the Meander valley, against the incursions of Turkish nomads. Their attachment to the Laskarid dynasty however led them to revolt against the usurper emperor Michael VIII Palaiologos in 1262. After the revolt was suppressed, the akritai were then enrolled into the regular army, and their exemptions were annulled. As a result, within a generation, they had effectively ceased to exist, opening the way to the complete loss of the Byzantine possessions in Asia Minor during the first half of the 14th century. Today, Greeks continue to call the inhabitants of Greece who live near the borders as "Akrites", as a remnant of the past. (en)
  • Die Akriten (griech. Akritai) waren die Bewohner des byzantinisch-muslimischen Grenzgebiets (9.–13. Jahrhundert), die, zusammen mit den Themenarmeen, einen wichtigen Bestandteil der byzantinischen Grenzverteidigung darstellten. Oft werden die spätantiken limitanei als Vorläufer angesehen, doch dürfte dies nur teilweise richtig sein, auch wenn die Akriten durchaus teils Dienst in Garnisonen leisteten oder an Feldzügen teilnahmen. Die Akriten jedenfalls wurden für ihre militärischen Dienste von den teils drückenden Abgaben befreit und erhielten Land zugewiesen, was sicherlich ihren Willen, das Grenzgebiet zu verteidigen, zusätzlich förderte. Sie erlangten jedoch auch zeitweise eine halb-autonome Stellung gegenüber der Reichsregierung in Konstantinopel, die sie geschickt auszunutzen verstanden. Im 11. Jahrhundert begann der Niedergang der Akriten, die nun ebenfalls besteuert wurden, jedoch sind sie noch bis in die Palaiologenzeit nachweisbar. Die Auflösung der Akriten, auch der akuten Finanznot des byzantinischen Staates in dieser Zeit geschuldet, hatte jedoch fatale Auswirkungen auf die byzantinische Grenzverteidigung im westlichen Kleinasien und beschleunigte die Eroberung dieser wichtigen Region durch die Seldschuken. Eine wichtige Quelle stellt unter anderem das Epos Digenis Akritas dar, welches das Leben im Grenzgebiet, einschließlich der ständigen Grenzkämpfe und des Ehrenkodex der Akriten (aber auch den ihrer muslimischen Gegner), beschreibt. (de)
  • Los akritai o akritoi (ἀκρίται, en singular: ἀκρίτης, akritis) eran hombres de frontera griegos que guardaban los límites anatolios del Imperio romano de Oriente (durante el período llamado bizantino). A veces se castellaniza el término como «acritas». Esta lucha fronteriza se encuentra narrada, desde el punto de vista literario, en varios poemas épicos llamado ; la más conocida de ellas se llama Digenis Acritas. (es)
  • Les akrites ou akritoi ou akritai (au singulier : akritēs) étaient chargés de protéger les frontières anatoliennes de l'Empire byzantin. Leur nom est formé à partir du terme grec akra signifiant « frontière ». Les akrites étaient des Grecs vivant dans les provinces proches des frontières orientales de l'empire. Leur statut, soldats-paysans ou entretenus par des loyers qui leur étaient versés, est encore sujet de discussion entre les historiens. Si cette dernière hypothèse est la bonne, ils seraient alors assez proches des seigneurs féodaux occidentaux. Les akrites ont progressivement disparu pendant la période des Paléologues qui auraient préféré avoir recours à des mercenaires. Les akrites étaient très probablement des fantassins légers, armés d'arcs et de javelots. Ils étaient destinés à la défense de leur région principalement contre les raids de la cavalerie légère turque, les deux préférant les escarmouches et les embuscades. Ils sont parfois considérés comme les ancêtres des klephtes et armatoles. Une partie du répertoire du folklore grec appartient à la catégorie des , relatant des exploits guerriers, inspiré du héros Digénis Akritas. * Portail du monde byzantin * Portail de la Grèce (fr)
  • Gli acriti (lingua greca ἀκρίται, akrìtai; sing. akrìtēs, ἀκρίτης) erano soldati scelti dell'esercito bizantino, principalmente reparti di cavalleria leggera, posti a guardia delle frontiere anatoliche orientali dell'Impero bizantino. Il loro ruolo non era limitato alla mera sorveglianza territoriale, ma prevedeva altresì la messa in atto di scorrerie e incursioni nei territori islamici confinanti. I reparti degli acriti erano scaglionati lungo le frontiere orientali dell'Impero e, a causa della grande distanza che li separava, spesso si tenevano in comunicazione mediante segnali ottici. Le loro imprese ispirarono l'epopea nazionale bizantina (Le gesta di Digenis Acritas, XII secolo, cui fecero da controcanto da parte islamica e Dhu l-Himma). (it)
  • Akryci – rodzaj nieregularnych, samodzielnych (niewchodzących w struktury armii) wojsk bizantyjskich, działających od IX do XIII wieku, głównie na pogranicznych terenach w Azji Mniejszej i Armenii. Żołnierze ci słynęli z odwagi, szybkości działania, opanowania rzemiosła wojennego. Skutecznie powstrzymywali Arabów, lecz nie zawsze pozostawali lojalni wobec cesarza. (pl)
  • Ácritas (em grego: ἀκρίται; romaniz.: Akritai; singular: em grego: ἀκρίτης; romaniz.: akritēs) é um termo usado no Império Bizantino para denotar as unidades do exércitos que guarneciam a fronteira imperial oriental, enfrentando os estados muçulmanos do Oriente Médio; por extensão pode ser aplicado para denotar os habitantes imperiais que habitaram as proximidades da fronteira. Suas façanhas, embelezadas, inspiraram o "épico nacional" bizantino Digenis Acritas e o ciclo de . O termo é derivado da palavra grega akron/akra que significa fronteira; guardas das fronteiras similares, conhecidos como limítanes, foram empregados no período romano tardio e começo do período bizantino (até século VII) para defender as fronteiras (limes). Em uso bizantino o termo não é técnico, e era usado de forma descritiva, sendo geralmente aplicado aos defensores, bem como os habitantes da zona fronteiriça oriental, incluindo seus colegas muçulmanos. A imagem popular dos ácritas tem sido pesadamente influenciada pelo seu retrato nas canções acríticas, e refere-se às tropas militares estacionadas ao longo da fronteira do império. Na realidade, as tropas bizantinas, estacionadas ao longo das fronteiras eram uma mistura de tropas profissionais e milícias temáticas locais, bem como unidades irregulares que constituíam os ácritas ou apélatas (apelatai) adequado. Eles eram recrutados de infantaria leve armênia, búlgara e da população bizantina nativa. Pelo século X, a reconquista de muitos territórios no oriente significou que estes últimos eram ética e religiosamente mistos, um fato simbolizado pelo legendário Digenes Akritas: "digenes" significa "as duas raças", ou seja "romana" (bizantina/grega) e "sarracena". Os apélatas, cujo papel e táticas são descritas no De velitatione bellica de Nicéforo II Focas, atuaram como atacantes, batedores e guardas fronteiriços na guerra perene entre bizantinos e os vizinhos orientais, caracterizada por conflitos e invasões. Além da infantaria leve, as forças de fronteira foram complementadas por cavalaria leve chamada trapézitas (trapezitai) ou tasinários (tasinarioi). No caso de um ataque árabe principal (razia), eles deveriam dar o alarme, ajudar na evacuação da população para diferentes fortalezas, encobrir e assediar a força inimiga até reforços chegarem. Frequentemente, eles eram ativos com bandidos também - eles foram conhecidos como consários (chonsarioi), do búlgaro para "ladrões", no Bálcãs, e no épico de Digenes, os apélatas são bandidos. Se a estes homens também era dada propriedades militares como os outros soldados temáticos para cultivar ou viver das rendas dos minifúndios enquanto se concentravam em seus deveres militares ainda é uma questão de debate. Seus oficiais, contudo, eram retirados da aristocracia local. Os ácritas declinaram em importância pelo século X, pois as conquistas bizantinas empurraram as fronteiras para leste, e a defesa radicalmente foi restruturada, com pequenos temas agrupados em cinco grandes regiões (Edessa, Antioquia, Mesopotâmia, Vaspracânia e Cáldia) comandadas por um duque e uma presença pesada de tropas profissionais (tagmas). Durante a primeira metade do século XI, os bizantinos enfrentaram pouco perigo no oriente, o que permitiu que sua força militar enfraquecesse. Como resultado, eles não foram capazes de deter o rápido avanço dos turcos seljúcidas na Ásia Menor. A instituição, na forma de uma força criada por habitantes locais em troca de terras e isenções fiscais, foi restabelecida sob Manuel I Comneno (r. 1143–1180), quando ele reorganizou os temas na reconquista ocidental da Ásia Menor. É também atestado durante o Império de Niceia, guardando a fronteira anatólia, especialmente em torno do vale do Meandro, contra as incursões dos nômades turcos. Seu apego à dinastia dos Láscaris, contudo, levou os a revolta contra o imperador usurpador Miguel VIII Paleólogo (r. 1259–1282) em 1262. Após a revolta ser suprimida, os ácritas foram então inscritos para o exército regular, e suas isenções foram anuladas. Como resultado, dentro de uma geração, eles tinham efetivamente deixado de existir, abrindo caminho para a completa perda das possessões bizantina na Ásia Menor durante a primeira metade do século XIV. (pt)
  • Акриты (греч. ακρίτες) — особое сословие в Византийской империи, представлявшее собою организованные общины свободных крестьян-воинов, поселения которых располагались в окраинных районах Малой Азии. Их деяния вдохновили население Византии на создание поэмы «Дигенис Акрит» и цикла Акритских песен. Термин возник из греческого слова др.-греч. ᾰ̓́κρον/ἄκρα, означавшего границу, и был схож по смыслу с лимитанами, использовавшимися в поздней римской армии для охраны границы лимесов. В официальных византийских документах термин, используемый в описательной манере, обобщая всех защитников восточной пограничной зоны, включая мусульман. Образ акритов появился в большой степени под влиянием песен о них и был посвящён военным на границах империи. В действительности войска, размещённые вдоль границ Византии, были смесью профессиональных войск и местного ополчения, таких как акриты или апелаты (απελάτες). Акриты являлись легкой пехотой, набираемой из местного византийского населения. Апелаты под руководством Никифора II Фоки, действовали в качестве мародёров, разведчиков и пограничников в постоянных войнах Византии с её восточными соседями. Кроме лёгкой пехоты, силы пограничников были дополнены лёгкой кавалерией, названной трапезиты или тасинарии. В случае арабского набега (razzia) они поднимали тревогу, помогали в эвакуации местного населения в различные цитадели, а затем начинали набеги на противника до прибытия подкрепления. Офицеры акритов набирались из местной аристократии. Важность этого вида войск снизилась к концу десятого столетия, когда была радикально изменена структура защиты восточной границы, где было уменьшено количество фем, а войска были собраны в пять больших региональных команд, разделённых по тагмам. Во время первой половины одиннадцатого столетия Византия заметила снижение опасности на Востоке, и охрана границы была снижена; вследствие этого упущения турки-сельджуки смогли укрепиться в Малой Азии. Но при Мануиле I Комнине (правил в 1143—1180 годы), была реорганизована фемная система, по которой акриты в обмен на земельные участки и освобождение от налоговых выплат становились на защиту своих земель. Императору удалось возвратить Византии западную часть Малой Азии. Эта система существовала в Никейской империи для охраны анатолийской границы, особенно рядом с рекой Большой Мендерес, от вторжений турецких кочевников. Но верность акритов династии Ласкарисов вызвало в 1262 году восстание против узурпатора императорского трона — Михаила VIII Палеолога. После подавления восстания льготы акритов были отменены, а сами они вошли в состав регулярной армии. В XIII—XV веках Византия уступает туркам в регионе, что в конечном счёте привело к тому, что акриты как вид войск окончательно прекратили своё существование. (ru)
  • 东罗马帝国边防军(希臘語:ἀκρίται,Akritai)是公元九世纪至十一世纪面向穆斯林诸国防卫该帝国东部边境的军队。他们的事迹在后人的点缀下衍生出了拜占庭(及希腊)民族史诗及其他防人歌体裁的文学作品。 边防军“Aκρίται”一词来源于希腊语Akron/Akra,意即“边境”。防人一词的官方用法泛指居住在东部边境的军、民及居住在那些地区的穆斯林。在防人歌的文学影响下,人们常将帝国边防军当作驻扎在边境的军队。事实上,边防军是职业军人与本地军区民兵及非常规军的混编部队。 边防军中不乏雇佣自亚美尼亚、保加利亚及帝国本土的士兵。公元十世纪,由于拜占庭帝国重新征服了东部部分领土,边防军的组成也变得民族、宗教多元化了。迪杰尼斯防人歌中的“Di-Genis”意味着“两个民族”。即拜占庭希腊人和撒拉森人。 十世纪拜占庭帝国在东部的征服使帝国边防架构发生了很大改变,小军区组成了五个由大将军领导的大地方军。职业兵大量涌入边境。十一世纪上半叶,拜占庭帝国东部并没有受到严重威胁,帝国朝廷因此对边防军的武备松弛未加留意。最终导致塞尔柱帝国在小亚细亚势如破竹且边防军无法做出相应的回击。 米海尔八世篡夺皇位后,忠于原的边防军于1262年发动了叛乱。叛乱平息后,边防军被收编进常规军内。至此,边防军实质上从历史的舞台上消失了。边防军的解散也成为十四世纪上半叶拜占庭帝国失去其全部亚洲领土(小亚细亚)的罪魁祸首。 (zh)
dbo:wikiPageExternalLink
dbo:wikiPageID
  • 14017786 (xsd:integer)
dbo:wikiPageLength
  • 6259 (xsd:nonNegativeInteger)
dbo:wikiPageRevisionID
  • 1094506907 (xsd:integer)
dbo:wikiPageWikiLink
dbp:wikiPageUsesTemplate
dcterms:subject
gold:hypernym
rdf:type
rdfs:comment
  • Akritai (řecky ἀκρίται, sg. ἀκρίτης, akrites) je termín používaný v byzantské říši v 9.–11. století, jímž se označovaly armádní jednotky a obyvatelstvo střežící východní hranice říše, čelící muslimským státům na Středním východě. Podobná pohraniční stráž, limitanei, byla činná v pozdní římské a raně . Jejich přikrášlené činy byly inspirací pro byzantský národní epos Digenis Akritas a cyklus . Jejich úlohu a taktiku popsal Nikeforos II. v díle . (cs)
  • Los akritai o akritoi (ἀκρίται, en singular: ἀκρίτης, akritis) eran hombres de frontera griegos que guardaban los límites anatolios del Imperio romano de Oriente (durante el período llamado bizantino). A veces se castellaniza el término como «acritas». Esta lucha fronteriza se encuentra narrada, desde el punto de vista literario, en varios poemas épicos llamado ; la más conocida de ellas se llama Digenis Acritas. (es)
  • Akryci – rodzaj nieregularnych, samodzielnych (niewchodzących w struktury armii) wojsk bizantyjskich, działających od IX do XIII wieku, głównie na pogranicznych terenach w Azji Mniejszej i Armenii. Żołnierze ci słynęli z odwagi, szybkości działania, opanowania rzemiosła wojennego. Skutecznie powstrzymywali Arabów, lecz nie zawsze pozostawali lojalni wobec cesarza. (pl)
  • 东罗马帝国边防军(希臘語:ἀκρίται,Akritai)是公元九世纪至十一世纪面向穆斯林诸国防卫该帝国东部边境的军队。他们的事迹在后人的点缀下衍生出了拜占庭(及希腊)民族史诗及其他防人歌体裁的文学作品。 边防军“Aκρίται”一词来源于希腊语Akron/Akra,意即“边境”。防人一词的官方用法泛指居住在东部边境的军、民及居住在那些地区的穆斯林。在防人歌的文学影响下,人们常将帝国边防军当作驻扎在边境的军队。事实上,边防军是职业军人与本地军区民兵及非常规军的混编部队。 边防军中不乏雇佣自亚美尼亚、保加利亚及帝国本土的士兵。公元十世纪,由于拜占庭帝国重新征服了东部部分领土,边防军的组成也变得民族、宗教多元化了。迪杰尼斯防人歌中的“Di-Genis”意味着“两个民族”。即拜占庭希腊人和撒拉森人。 十世纪拜占庭帝国在东部的征服使帝国边防架构发生了很大改变,小军区组成了五个由大将军领导的大地方军。职业兵大量涌入边境。十一世纪上半叶,拜占庭帝国东部并没有受到严重威胁,帝国朝廷因此对边防军的武备松弛未加留意。最终导致塞尔柱帝国在小亚细亚势如破竹且边防军无法做出相应的回击。 米海尔八世篡夺皇位后,忠于原的边防军于1262年发动了叛乱。叛乱平息后,边防军被收编进常规军内。至此,边防军实质上从历史的舞台上消失了。边防军的解散也成为十四世纪上半叶拜占庭帝国失去其全部亚洲领土(小亚细亚)的罪魁祸首。 (zh)
  • Die Akriten (griech. Akritai) waren die Bewohner des byzantinisch-muslimischen Grenzgebiets (9.–13. Jahrhundert), die, zusammen mit den Themenarmeen, einen wichtigen Bestandteil der byzantinischen Grenzverteidigung darstellten. Eine wichtige Quelle stellt unter anderem das Epos Digenis Akritas dar, welches das Leben im Grenzgebiet, einschließlich der ständigen Grenzkämpfe und des Ehrenkodex der Akriten (aber auch den ihrer muslimischen Gegner), beschreibt. (de)
  • The Akritai (Greek: ἀκρίται, singular: Akritēs, ἀκρίτης) is a term used in the Byzantine Empire in the 9th–11th centuries to denote the frontier soldiers guarding the Empire's eastern border, facing the Muslim states of the Middle East. Their exploits, embellished, inspired the Byzantine "national epic" of Digenes Akritas and the cycle of the Acritic songs. Today, Greeks continue to call the inhabitants of Greece who live near the borders as "Akrites", as a remnant of the past. (en)
  • Ακρίτες αποκαλούνταν από τους Βυζαντινούς οι φύλακες των συνόρων, που την εποχή εκείνη τα ονόμαζαν «άκρες». Οι ακρίτες αντικατέστησαν τους milites limitaneos (στρατός που φύλαγε τα σύνορα) των αυτοκρατορικών χρόνων της Ρώμης, τους οποίους οι Ρωμαίοι αυτοκράτορες είχαν εγκαταστήσει μονίμως για να προφυλάξουν τη χώρα από αιφνιδιασμούς και επιδρομές των βαρβάρων. Σήμερα οι Έλληνες συνεχίζουν να αποκαλούν «ακρίτες» τους κατοίκους της Ελλάδας που ζουν κοντά στα σύνορα, ως κατάλοιπο του παρελθόντος. (el)
  • Les akrites ou akritoi ou akritai (au singulier : akritēs) étaient chargés de protéger les frontières anatoliennes de l'Empire byzantin. Leur nom est formé à partir du terme grec akra signifiant « frontière ». Les akrites étaient des Grecs vivant dans les provinces proches des frontières orientales de l'empire. Leur statut, soldats-paysans ou entretenus par des loyers qui leur étaient versés, est encore sujet de discussion entre les historiens. Si cette dernière hypothèse est la bonne, ils seraient alors assez proches des seigneurs féodaux occidentaux. (fr)
  • Gli acriti (lingua greca ἀκρίται, akrìtai; sing. akrìtēs, ἀκρίτης) erano soldati scelti dell'esercito bizantino, principalmente reparti di cavalleria leggera, posti a guardia delle frontiere anatoliche orientali dell'Impero bizantino. Il loro ruolo non era limitato alla mera sorveglianza territoriale, ma prevedeva altresì la messa in atto di scorrerie e incursioni nei territori islamici confinanti. (it)
  • Ácritas (em grego: ἀκρίται; romaniz.: Akritai; singular: em grego: ἀκρίτης; romaniz.: akritēs) é um termo usado no Império Bizantino para denotar as unidades do exércitos que guarneciam a fronteira imperial oriental, enfrentando os estados muçulmanos do Oriente Médio; por extensão pode ser aplicado para denotar os habitantes imperiais que habitaram as proximidades da fronteira. Suas façanhas, embelezadas, inspiraram o "épico nacional" bizantino Digenis Acritas e o ciclo de . (pt)
  • Акриты (греч. ακρίτες) — особое сословие в Византийской империи, представлявшее собою организованные общины свободных крестьян-воинов, поселения которых располагались в окраинных районах Малой Азии. Их деяния вдохновили население Византии на создание поэмы «Дигенис Акрит» и цикла Акритских песен. (ru)
rdfs:label
  • Akritai (cs)
  • Akriten (de)
  • Ακρίτες (el)
  • Akritai (en)
  • Akritai (es)
  • Acriti bizantini (it)
  • Akrites (fr)
  • Akryci (pl)
  • Ácritas (pt)
  • Акриты (ru)
  • 边防军 (拜占庭帝国) (zh)
owl:sameAs
prov:wasDerivedFrom
foaf:isPrimaryTopicOf
is dbo:wikiPageRedirects of
is dbo:wikiPageWikiLink of
is foaf:primaryTopic of
Powered by OpenLink Virtuoso    This material is Open Knowledge     W3C Semantic Web Technology     This material is Open Knowledge    Valid XHTML + RDFa
This content was extracted from Wikipedia and is licensed under the Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported License