| dbo:abstract
|
- Časoměrný verš (časomíra, řecky chronón taxis) je verš založený na střídání dlouhých a krátkých slabik podle určitého schématu. Časoměrný verš vychází z předpokladu, že doba trvání dlouhé slabiky se přibližně rovná době trvání dvou krátkých slabik (jedna doba, tedy délka jedné dlouhé či dvou krátkých slabik, se nazývá móra), pročež v určitých situacích dvě krátké slabiky mohou nahradit jednu dlouhou a naopak. V časoměrném verši se po vzoru latinské gramatiky za dlouhé slabiky považují i takové, u nichž po samohlásce následuje skupina souhlásek (například slabika ně ve slově někdy je tak dlouhá), a to i přes hranice slov a veršů (slabika kem ve spojení okem mým). Taková délka se nazývá délkou polohovou či délkou poziční (latinsky positione longa). Rovněž slabiky, které obsahují dvojhlásky, se pokládají automaticky za dlouhé. Slabiky, po nichž následuje spojení muta cum liquida (kombinace okluzivy a likvidy, např. li ve spojení kamkoli kráčíš, po němž následuje skupina kr) se pokládají za obojetné. Časoměrný verš se dá užít téměř výhradně v jazycích, u nichž se rozlišuje délka samohlásek, je tedy nevyužitelný například v polštině, která délku samohlásek nerozlišuje. Velkou výhodou při uplatnění časomíry je také melodický přízvuk, přesněji řečeno přízvuk jiný než dynamický, který zvukovou kvalitu verše narušuje. Časoměrný verš patrně vznikl ve staré řečtině, která je pro užití časoměrného verše téměř ideální, pod vlivem staré řečtiny byl užíván i v latině a pod jejím vlivem se (zejména v období renesance) užíval téměř ve všech evropských jazycích včetně češtiny, byť tyto jazyky se pro časoměrný verš příliš nehodily - především proto, že systém pozičních délek je poměrně složitý a při přednesu je obtížné veršovou formu sledovat, a bez pozičních délek je zase prakticky nemožné časoměrný verš vytvořit. V češtině se však časomíra používala až do 19. století (užívali ji Jan Kollár či Svatopluk Čech), později byla postupně nahrazena sylabotónickým veršem, který je pro češtinu vhodnější. Časoměrná prozódie se užívala a užívá také v arabském básnictví. Při překladech časoměrného verše do češtiny se v moderní době (přibližně od počátku 20. století) zpravidla postupuje tak, že se všechny dlouhé slabiky originálu nahradí za české přízvučné slabiky, z časoměrného verše originálu se tak stane český verš sylabotónický. Po velkou část 19. století se ale z antických jazyků překládalo českou variantou časomíry. Poměrně častý je také postup, při němž je časoměrný verš nahrazen zcela jinou veršovou formou. (cs)
- Die Quantität bezeichnet in der Verslehre bei Dichtungsformen, die dem quantitierenden Versprinzip folgen, die Unterscheidung zwischen langen Silben (auch Längen) und kurzen Silben (auch Kürzen) in der metrischen Gestalt des Gedichts. Die lateinische und die altgriechische Metrik unterteilt lange Silben weiter in naturlang und positionslang. Silben heißen naturlang (griechisch συλλαβή φύσει μακρά syllabē physei makrā'; lateinisch syllaba natura longa), wenn der Silbenkern entweder ein Diphthong oder ein Langvokal ist. Naturlange Silben behandelt die Prosodik als zweimorig. Kürzen gelten dagegen als einmorig, das heißt, dass zwei aufeinanderfolgende kurze Silben (Doppelkürze) gleich lang wie eine lange Silbe sind. Positionslänge (griechisch συλλαβή θέσει μακρά syllabē thesei makrā; lateinisch syllaba positione longa) einer Silbe liegt vor, wenn ein Kurzvokal den Silbenkern bildet und diesem mindestens zwei Konsonanten folgen. Auch diese werden prosodisch als zweimorig angesehen, solange einem Verschlusslaut (Muta) kein Fließlaut (Liquida) folgt. Letztere gelten gewöhnlich als kurz, werden jedoch gelegentlich auch an der Stelle einer langen Silbe eingesetzt.Der deutsche Ausdruck „Positionslänge“ leitet sich vom Lateinischen her und bezeichnet eine Silbe, die nicht „natürlicherweise“, sondern durch „Setzung“ (d. h. durch Konvention, lateinisch „positione“, griechisch „θέσει“) als lang angesehen wird. „Position“ bezieht sich also, etymologisch gesehen, nicht auf die Stellung des Vokals vor zwei Konsonanten. Als Beispiel eine kurze Erläuterung zu den Stammvokalen der folgenden beiden lateinischen Wörter:
* contentum „zufrieden“ („ten“ ist lang, da auf den Vokal 2 Konsonanten folgen, die nicht Muta plus Liquida sind, sondern Nasal „n“ plus Muta „t“); die Stammsilbe ist positionslang;
* émigro „ich wandere aus“ („mig“ ist kurz, da eine Muta, nämlich „g“, und eine Liquida, „r“, auf den Vokal folgen.); die Stammsilbe ist nicht positionslang. Eine Silbe, die je nach Kontext lang oder kurz sein kann, wird als syllaba anceps (lateinisch anceps „zweideutig“, „unentschieden“; deutsch auch anzeps) bezeichnet. Zu unterscheiden ist in der antiken Metrik die hier beschriebene Länge und Kürze als Eigenschaft einer (konkreten) Silbe von den Längen und Kürzen, die als Verselemente im metrischen Schema von Versfuß und Versmaß erscheinen.So kann ein langes Verselement (im Schema als — notiert) etwa im Versfuß Spondäus (——) im konkreten Vers durch zwei kurze Silben realisiert sein.In der Nachbildung antiker Formen in modernen Sprachen, insbesondere im Deutschen, entspricht jedoch dem elementum longum bzw. dem elementum breve stets genau eine Silbe. (de)
- En linguistique, la quantité syllabique ou poids syllabique est l'attribution aux syllabes de durées différentes, susceptibles de créer des motifs particuliers en s'assemblant, selon le nombre et/ou la durée des segments dans la rime syllabique. Elle est liée à la quantité vocalique et à l'entourage consonantique. Une syllabe « lourde » ou « longue » a son noyau syllabique ou sa rime qui peuvent être décomposés en éléments phonétiques plus fins. Le fait pour un noyau d'être composé signifie généralement que la syllabe contient une voyelle longue (voir quantité vocalique) ou une diphtongue. Ce type de syllabe est représenté par l'abréviation CVV (pour « consonne-voyelle-voyelle » bien que cela n'implique pas nécessairement que l'écriture de cette syllabe respecte cette combinaison). Une syllabe contenant une rime composée est dite « fermée » et contient donc une coda syllabique (une ou plusieurs consonnes à la fin de la syllabe). Ce type de syllabe est représenté par l'abréviation CVC. Dans certaines langues, les deux syllabes CVV et CVC sont lourdes, et une syllabe possédant une voyelle brève comme noyau et pas de coda (une syllabe CV) est dite « légère » ou « brève ». Dans d'autres langues, seules les syllabes CVV sont lourdes alors que les syllabes CVC et CV sont légères. Enfin, quelques langues distinguent un troisième type de syllabe, de type CVVC (possédant à la fois un noyau composé et une coda) et/ou CVCC (possédant une coda dotée de deux consonnes ou plus), appelé syllabe « extra-lourde » ou « extra-longue ». En français, on retrouve principalement les trois schémas suivants :
* assemblage consonne + voyelle longue ou diphtongue ou triphtongue (CVV) : syllabe ouverte longue (exemple : [toa]) ;
* assemblage consonne + voyelle brève (CV) : syllabe ouverte brève (exemple : [to]) ;
* assemblage consonne + voyelle brève + coda syllabique (consonne finale) (CVC) : syllabe fermée (exemple : [tok]). Dans la théorie morique, on analyse les syllabes légères comme constituées d'une seule more, les syllabes lourdes de deux, et les extra-lourdes de trois. Phénomène essentiellement prosodique, la quantité syllabique joue un rôle plus ou moins important selon la langue considérée. Elle peut notamment être à la base de la localisation de l'accent tonique. Elle donne son nom à la versification quantitative qu'emploient en métrique antique, notamment, le grec ancien et le latin, via la notion de pied. (fr)
- In linguistics, syllable weight is the concept that syllables pattern together according to the number and/or duration of segments in the rime. In classical Indo-European verse, as developed in Greek, Sanskrit, and Latin, distinctions of syllable weight were fundamental to the meter of the line. (en)
- Lettergreeplengte - ook wel omschreven als lettergreepgewicht - verwijst in de fonologie naar een soort "collectieve waarde" die wordt gevormd door zowel het totale aantal als de duur van de segmenten van een lettergreep, die gezamenlijk de nucleus en de coda van de lettergreep vormen - ofwel het gedeelte van de lettergreep dat soms ook wel rijm wordt genoemd -, versus de anlaut. (nl)
- Stavelsekvantitet, eller stavelselängd, är inom prosodin och metriken längden på en stavelse. I språk där kvantiteten är fonematisk (distinktiv) kan en stavelses längd vara betydelseskiljande. Inom grekisk och latinsk metrik utgör distinktionen mellan korta och långa stavelser grundvalen för versrytmen. (sv)
- 语音学中，音节重量指在音节韵律层面体现出的音段的数量和/或时长的音节模式。在古典印欧语诗歌中，以古希腊语、梵语和拉丁语为首，基于轻重音节之分发展出了诗句的韵律。 (zh)
|
| rdfs:comment
|
- In linguistics, syllable weight is the concept that syllables pattern together according to the number and/or duration of segments in the rime. In classical Indo-European verse, as developed in Greek, Sanskrit, and Latin, distinctions of syllable weight were fundamental to the meter of the line. (en)
- Lettergreeplengte - ook wel omschreven als lettergreepgewicht - verwijst in de fonologie naar een soort "collectieve waarde" die wordt gevormd door zowel het totale aantal als de duur van de segmenten van een lettergreep, die gezamenlijk de nucleus en de coda van de lettergreep vormen - ofwel het gedeelte van de lettergreep dat soms ook wel rijm wordt genoemd -, versus de anlaut. (nl)
- Stavelsekvantitet, eller stavelselängd, är inom prosodin och metriken längden på en stavelse. I språk där kvantiteten är fonematisk (distinktiv) kan en stavelses längd vara betydelseskiljande. Inom grekisk och latinsk metrik utgör distinktionen mellan korta och långa stavelser grundvalen för versrytmen. (sv)
- 语音学中，音节重量指在音节韵律层面体现出的音段的数量和/或时长的音节模式。在古典印欧语诗歌中，以古希腊语、梵语和拉丁语为首，基于轻重音节之分发展出了诗句的韵律。 (zh)
- Časoměrný verš (časomíra, řecky chronón taxis) je verš založený na střídání dlouhých a krátkých slabik podle určitého schématu. Časoměrný verš vychází z předpokladu, že doba trvání dlouhé slabiky se přibližně rovná době trvání dvou krátkých slabik (jedna doba, tedy délka jedné dlouhé či dvou krátkých slabik, se nazývá móra), pročež v určitých situacích dvě krátké slabiky mohou nahradit jednu dlouhou a naopak. (cs)
- Die Quantität bezeichnet in der Verslehre bei Dichtungsformen, die dem quantitierenden Versprinzip folgen, die Unterscheidung zwischen langen Silben (auch Längen) und kurzen Silben (auch Kürzen) in der metrischen Gestalt des Gedichts. Die lateinische und die altgriechische Metrik unterteilt lange Silben weiter in naturlang und positionslang. Als Beispiel eine kurze Erläuterung zu den Stammvokalen der folgenden beiden lateinischen Wörter: (de)
- En linguistique, la quantité syllabique ou poids syllabique est l'attribution aux syllabes de durées différentes, susceptibles de créer des motifs particuliers en s'assemblant, selon le nombre et/ou la durée des segments dans la rime syllabique. Elle est liée à la quantité vocalique et à l'entourage consonantique. Une syllabe contenant une rime composée est dite « fermée » et contient donc une coda syllabique (une ou plusieurs consonnes à la fin de la syllabe). Ce type de syllabe est représenté par l'abréviation CVC. En français, on retrouve principalement les trois schémas suivants : (fr)
|
