dbo:abstract
|
- Salonní hudba je lehká, zábavní forma klasické hudby, provozovaná vyššími a středními společenskými vrstvami 19. a počátku 20. století v prostředí domácností a salonů. Později přibyly kavárny a podobné veřejné prostory, v nichž se zhruba od poslední čtvrtiny 19. století objevoval salonní orchestr, menší těleso, hrající „k tanci a poslechu“ lehkou vážnou hudbu, v raném 20. století i jazz a swing. Název „salonní“ se objevil poprvé ve Francii roku 1830, i když salonní koncerty existovaly již dříve, například slavné schubertiady Franze Schuberta ve Vídni. S rozšířením gramofonu a rádia v prvních dekádách 20. století popularita rychle upadala a salonní hudba byla nahrazena jinými formami populární hudby. Salonní hudba navázala na komorní hudbu období klasicismu. Používala obvykle hudební romantické stylové prostředky s důrazem na snadnou srozumitelnost, citovost a virtuositu. Rozšířila se však z vybrané šlechtické společnosti i do měšťanského prostředí s jeho amatérskými hudebníky a méně vybraným hudebním vkusem. To vedlo ke komercionalizaci, tedy masovému prodeji notových materiálů, a tím k potřebě zjednodušení hudební myšlenky a zkrácení formy. Alba salonní hudby, která se v té době šířila tiskem ve velkých nákladech, tak sestávala z mnoha krátkých, melodicky výrazných skladeb o délce obvykle několika málo minut, tedy již podobně dlouhých jako skladby dnešní populární hudby. Za méně peněz pak bylo možno pořídit volné listy s jednotlivými skladbami. Vůbec nejčastějším nástrojem salonní hudby byl klavír, který se počátkem 19. století masově rozšířil po západním světě. Hudba původně psaná pro profesionály a pro orchestry bývala zjednodušována pro různé stupně hráčské dovednosti amatérů a upravována pro sólový klavír (tzv. klavírní výtahy oper a symfonií), případně doprovázený zpěvem, anebo pro jiné komorní obsazení. Jindy skladatelé psali svou hudbu již přímo s ohledem na komorní koncertování v prostředí měšťanského salonu. Vedle již zmíněných operních transkripcí se v salonní hudbě často objevovaly písně, stylizované tance, romantické žánrové scény, evokující událost nebo náladu. Technická náročnost sahala od jednoduchých či zjednodušených skladeb přístupných začátečníkům až po vysoce virtuosní kusy, zdůrazňující mimořádnou zručnost interpreta, jakými se proslavil Ferenc Liszt. Salonní skladby některých autorů, jako byli Franz Schubert, Fryderyk Chopin, Charles Gounod nebo Bedřich Smetana, se dodnes uvádějí na koncertních pódiích, ale většina této hudby se již hrává zřídka. K pozapomenutým, ale kdysi často tištěným skladbám patří například Poldiniho Tančící panenka, Bądarzewské Dívčina modlitba, Rosasův valčík Nad vlnami, Chaminadeové Šátkový tanec nebo Bohmovy písně, jejichž výnos prý nakladateli poskytl kapitál potřebný k vydávání Brahmsových děl. (cs)
- Salonmuziko estas nocio por facile komprenebla, ofte virtuozega aŭ sentimentala muziko. Krom la literatura salono ekzistis ankaŭ muzika salono, kiu ekde la komenco de la 19-a jarcento pligraviĝis. En la „salono“ troviĝis privata, plejparte grandburĝa societo, kiu sekvis la muzikajn prezentadojn – diference al koncerto – pli supraĵe. Iamaniere salonmuziko estas la burĝa daŭrigo de la ĉambromuziko de la nobelaro en la 17-a kaj 18-a jarcentoj. Salonmuziko kiel ĝenro konsistas plejparte el aranĝaĵoj de operaj kaj operetaj arioj samkiel de societaj dancoj. Krome ĝi konsistas el „poeziaj“ instrumentaĵoj, kiuj rakontu historion aŭ kreu certan etoson. Franz Schubert skribis muzikon por la burĝaj salonoj de la Vienaj salonoj, kiun ankoraŭ nuntempe oni akceptas kiel koncertmuzikon. Kun la kreska komerciigo de la dommuziko meze de la 19-a jarcento ekestis ĝenro de salonmuziko, kiun oni ne plu prenis serioze kaj kiun kritikistoj kiel Robert Schumann aŭ Adolf Bernhard Marx atakis kaj nomis kiĉon. Prototipoj de salonpeco estas la Gebet einer Jungfrau (preĝo de virgulino, 1856) de Tekla Bądarzewska, iam ege ŝatata de la pianolernantinoj, aŭ de Méditation sur le 1er prélude de Bach (Ave Maria, 1852). Krom la muzikaj diletantoj, kiuj sindediĉis al la salonaĵoj, estis ankaŭ profesiuloj, kiuj ludis precipe akrobatan salonmuzikon: La komponisto Jacques Offenbach ekz. komencis sian karieron en la Parizaj salonoj kiel virtuozo de la vviolonĉelo; Franz Liszt brilis kiel pianovirtuozo en la salonoj. Ekde la fino de la 19-a jarcento la salonmuziko fariĝis pli kaj pli etburĝa kaj publika kaj estis aŭdebla en multnombraj kafeoj kaj hotelhaloj. Krom la dancbandoj ekestis salonorkestroj kun aparta instrumentaro. La piano tenis sian dominan rangon. Per la evoluo de radio kaj gramofono la salonmuziko pli kaj pli malaperis kaj cedis lokon al pli novaj variantoj de la distra muziko. Ekde 1980 la historia salonmuziko estas revalorigata kaj reludata de multaj ensembloj kiel ekz. la Bremer Kaffeehaus-Orchester, la Salonorchester Köln kaj I Salonisti. Muzikistoj kiel la Palast Orchester, André Rieu aŭ Richard Clayderman prezentas modernajn variantojn de salonmuziko. (eo)
- Salonmusik ist ein Ausdruck für leicht fassliche, oft besonders virtuose oder sentimentale Musik. Neben dem literarischen Salon gab es auch den musikalischen Salon, der seit Beginn des 19. Jahrhunderts an Bedeutung gewann. Im „Salon“ befand sich eine private, meist großbürgerliche Gesellschaft, die den musikalischen Darbietungen – im Unterschied zum Konzert – eher oberflächlich folgte. In gewisser Weise ist Salonmusik die bürgerliche Fortführung der Kammermusik des Adels im 17./18. Jahrhundert. Die Salonmusik als Genre setzt sich vorwiegend aus Bearbeitungen von Opern- und Operetten-Arien sowie von Gesellschaftstänzen zusammen. Ferner besteht sie aus „poetischen“ Instrumentalstücken, die eine Geschichte erzählen oder eine Atmosphäre schaffen sollen. Franz Schubert schrieb Musik für die biedermeierlichen Salons in Wien, die heute noch als Konzertmusik akzeptiert wird. Mit der zunehmenden Kommerzialisierung der Hausmusik gegen die Mitte des 19. Jahrhunderts entstand ein Genre der Salonmusik, das nicht mehr ernst genommen und von Kritikern wie Robert Schumann oder Adolf Bernhard Marx angegriffen und als Kitsch bezeichnet wurde. Inbegriffe des Salonstücks sind das einst von vielen Klavierschülern geliebte Gebet einer Jungfrau (1856) von Tekla Bądarzewska oder Charles François Gounods Méditation sur le 1er prélude de Bach (1852). Neben den musikalischen Dilettanten, die sich der Salonstücke annahmen, gab es professionelle, vornehmlich artistische Salonmusik: Der Komponist Jacques Offenbach etwa begann seine Karriere in den Pariser Salons als Virtuose auf dem Cello. Franz Liszt glänzte als Klaviervirtuose in den Salons. Seit dem Ende des 19. Jahrhunderts wurde die Salonmusik kleinbürgerlicher und öffentlicher und war in zahlreichen Cafés und Hotelhallen zu hören. Neben den Tanzkapellen entstanden Salonorchester in spezieller Besetzung. Das Klavier behielt seine beherrschende Stellung bei. Mit der Entwicklung von Radio und Grammophon verschwand die Salonmusik zunehmend und machte neueren Varianten der Unterhaltungsmusik Platz. Seit etwa 1980 ist die historische Salonmusik aufgewertet und von zahlreichen Ensembles wie den Hamburger Stadtmusikatzen, dem Bremer Kaffeehaus-Orchester, dem Leipziger Salonorchester Cappuccino, der Salonmusik Saitensprünge, den Salzburger I Salonieri, dem Salonorchester Cölln, dem Salonensemble Lundi Soir und I Salonisti aus Bern wieder gespielt worden. Musiker wie das Palast Orchester, André Rieu oder Richard Clayderman präsentieren moderne Varianten der Salonmusik. (de)
- Salon music was a popular music genre in Europe during the 19th century. It was usually written for solo piano in the romantic style, and often performed by the composer at events known as "Salons". Salon compositions are usually fairly short and often focus on virtuoso pianistic display or emotional expression of a sentimental character. Common subgenres of salon music are the operatic paraphrase or fantasia, in which multiple themes from a popular opera are the basis of the composition, and the musical character-piece, which portrays in music a particular situation or narrative. (en)
- サロン音楽は、音楽のジャンルの一つ。 (ja)
- Salonmuziek is een vorm van muziek die aan het begin van de 20e eeuw in horecagelegenheden gespeeld werd. Meestal speelde in kroeg, koffiehuis of tearoom een pianist, maar in de wat chiquere gelegenheden zag men vaak een "strijkje" dat bestond uit een pianist, enkele strijkers en blazer(s). Er werden vaak dansnummers gespeeld, zoals walsen, foxtrots en tango's. De muzikale leiding was in handen van de eerste violist, die bleef staan en Stehgeiger werd genoemd. (nl)
- A música de salão foi um gênero musical popular na Europa durante o século XIX. Esse tipo de música era geralmente escrita para piano e no estilo romântico, e muitas vezes realizada pelo compositor em eventos conhecidos como salões. Composições de salão são geralmente bastante curtas e muitas vezes se concentram em exibições pianísticas virtuosas ou expressões emocionais ou sentimentais. Subgêneros comuns da música de salão são a paráfrase ou fantasia operística, na qual múltiplos temas de uma ópera popular são a base da composição, e a peça de caráter musical, que retrata na música uma situação ou narrativa particular. (pt)
- Салонна музика — твори композиторів-епігонів класичного й романтичного напрямків, розраховані на успіх (зазвичай поверховий) у слухачів аристократичних салонів XIX століття. (uk)
- Сало́нная му́зыка — произведения композиторов-эпигонов классического и романтического направлений, рассчитанные на успех (обычно поверхностный) у слушателей аристократичных салонов XIX века. (ru)
|
rdfs:comment
|
- Salon music was a popular music genre in Europe during the 19th century. It was usually written for solo piano in the romantic style, and often performed by the composer at events known as "Salons". Salon compositions are usually fairly short and often focus on virtuoso pianistic display or emotional expression of a sentimental character. Common subgenres of salon music are the operatic paraphrase or fantasia, in which multiple themes from a popular opera are the basis of the composition, and the musical character-piece, which portrays in music a particular situation or narrative. (en)
- サロン音楽は、音楽のジャンルの一つ。 (ja)
- Salonmuziek is een vorm van muziek die aan het begin van de 20e eeuw in horecagelegenheden gespeeld werd. Meestal speelde in kroeg, koffiehuis of tearoom een pianist, maar in de wat chiquere gelegenheden zag men vaak een "strijkje" dat bestond uit een pianist, enkele strijkers en blazer(s). Er werden vaak dansnummers gespeeld, zoals walsen, foxtrots en tango's. De muzikale leiding was in handen van de eerste violist, die bleef staan en Stehgeiger werd genoemd. (nl)
- A música de salão foi um gênero musical popular na Europa durante o século XIX. Esse tipo de música era geralmente escrita para piano e no estilo romântico, e muitas vezes realizada pelo compositor em eventos conhecidos como salões. Composições de salão são geralmente bastante curtas e muitas vezes se concentram em exibições pianísticas virtuosas ou expressões emocionais ou sentimentais. Subgêneros comuns da música de salão são a paráfrase ou fantasia operística, na qual múltiplos temas de uma ópera popular são a base da composição, e a peça de caráter musical, que retrata na música uma situação ou narrativa particular. (pt)
- Салонна музика — твори композиторів-епігонів класичного й романтичного напрямків, розраховані на успіх (зазвичай поверховий) у слухачів аристократичних салонів XIX століття. (uk)
- Сало́нная му́зыка — произведения композиторов-эпигонов классического и романтического направлений, рассчитанные на успех (обычно поверхностный) у слушателей аристократичных салонов XIX века. (ru)
- Salonní hudba je lehká, zábavní forma klasické hudby, provozovaná vyššími a středními společenskými vrstvami 19. a počátku 20. století v prostředí domácností a salonů. Později přibyly kavárny a podobné veřejné prostory, v nichž se zhruba od poslední čtvrtiny 19. století objevoval salonní orchestr, menší těleso, hrající „k tanci a poslechu“ lehkou vážnou hudbu, v raném 20. století i jazz a swing. Název „salonní“ se objevil poprvé ve Francii roku 1830, i když salonní koncerty existovaly již dříve, například slavné schubertiady Franze Schuberta ve Vídni. S rozšířením gramofonu a rádia v prvních dekádách 20. století popularita rychle upadala a salonní hudba byla nahrazena jinými formami populární hudby. (cs)
- Salonmuziko estas nocio por facile komprenebla, ofte virtuozega aŭ sentimentala muziko. Krom la literatura salono ekzistis ankaŭ muzika salono, kiu ekde la komenco de la 19-a jarcento pligraviĝis. En la „salono“ troviĝis privata, plejparte grandburĝa societo, kiu sekvis la muzikajn prezentadojn – diference al koncerto – pli supraĵe. Iamaniere salonmuziko estas la burĝa daŭrigo de la ĉambromuziko de la nobelaro en la 17-a kaj 18-a jarcentoj. (eo)
- Salonmusik ist ein Ausdruck für leicht fassliche, oft besonders virtuose oder sentimentale Musik. Neben dem literarischen Salon gab es auch den musikalischen Salon, der seit Beginn des 19. Jahrhunderts an Bedeutung gewann. Im „Salon“ befand sich eine private, meist großbürgerliche Gesellschaft, die den musikalischen Darbietungen – im Unterschied zum Konzert – eher oberflächlich folgte. In gewisser Weise ist Salonmusik die bürgerliche Fortführung der Kammermusik des Adels im 17./18. Jahrhundert. (de)
|