| dbo:abstract
|
- Zpytování svědomí je duchovní praktika, rozšířená v křesťanství, zejména v katolicismu. Spočívá v systematickém zkoumání a hodnocení správnosti vlastního života, hledání svých hříchů a cesty k jejich nápravě. Jako osnova se k tomu většinou používá Desatero či sedm hlavních hříchů, často také jakési specializované dotazníky, tzv. zpovědní zrcadla, vytvořené jako pomůcka církevními představiteli - těch existuje velké množství, vycházejí knižně, časopisecky či na internetu, většinou s ohledem na předpokládanou životní situaci kajícníka (jsou např. zpovědní zrcadla pro děti, pro dospělé, pro manžele, pro kněze). Katechismus katolické církve (bod 1454) doporučuje pro tento účel také vhodné novozákonní texty, zvláště Kázání na hoře. Zpovědní zrcadla bývají často kritizována, protože jejich použití vede k přílišnému soustředění na konkrétní skutky a opomíjení celkové morální situace kajícníka. Sv. Ignác z Loyoly navrhuje spíše chronologické zkoumání a postupné hodnocení jednotlivých slov, myšlenek a skutků, které kajícník vykonal za určité časové období, spojené s rozjímáním o povaze hříchu jako takového, i v jeho metodě zpytování svědomí se však Desatero, u řeholníků navíc texty jejich řeholí, používají jako námět k rozjímání o hříchu.. Zpytování svědomí v katolicismu může předcházet např. modlitba k Duchu svatému o vedení při zpytování svědomí, po zpytování následuje vyjádření lítosti nad vlastní hříšností a předsevzetí dále nehřešit. V katolicismu je zpytování svědomí především přípravou a první fází svátosti smíření, ale má význam i samo o sobě. Katolický křesťan by měl zpytování svědomí provádět pravidelně, pokud možno každý večer (v denní modlitbě církve je při individuálním slavení součástí kompletáře, při společném slavení se ovšem nahrazuje za úkon kajícnosti). Doporučuje se také v pravoslaví a v některých formách protestantismu (zde se však vesměs nepoužívají zpovědní zrcadla). Praxe zpytování svědomí, zvláště před svatým přijímáním, má biblický základ a byla zřejmě rozšířena již v prvotní církvi (viz např. 1Kor 11, 28 (Kral, ČEP)). Katolická církev tuto praxi mnohokrát doporučila, jejím velkým propagátorem byl sv. Ignác z Loyoly, který je pokládal za nejdůležitější duchovní cvičení vůbec a navrhl také jeho specifickou formu. Podobný úkon, nazývaný muḥāsabah, doporučují také muslimští teologové, zvláště a . Zde se vlastně jedná o rozjímání o posledním soudu spojené s hledáním způsobů, jak zlepšit svůj život. V mimonáboženském kontextu podobné pravidelné a systematické zkoumání vlastního života za účelem jeho zlepšení pěstovali například stoičtí filosofové a konfucianismus („Pravil Mistr Ceng: Každého dne se zkoumám trojím směrem: zda jsem byl vždy, jednaje za druhé, věrný jejich zájmům; zda jsem plnil vždy své slovo ve styku se svými přáteli; zda jsem neopomenul opakovat učení, které mi bylo předáno?“ - Konfucius, Rozpravy I,3, překlad Jaroslav Průšek). (cs)
- Die Gewissenserforschung stellt eine fromme Übung dar, bei der die Führung des eigenen Lebens überdacht und reflektiert wird. In der römisch-katholischen Kirche hat die Gewissenserforschung ihren Platz allabendlich in der Komplet, bei öfterer Gewissenserforschung auch in der Mitte des Tages, vor dem Empfang der Sakramente, insbesondere vor der heiligen Kommunion und dem Empfang des Bußsakramentes, im Rahmen von Exerzitien oder in gemeinschaftlichen Bußgottesdiensten. Nr. 1454 des Katechismus der katholischen Kirche führt unter den Akten des Pönitenten an: „Es ist angemessen, sich durch eine Gewissenserforschung im Licht des Wortes Gottes auf den Empfang des Bußsakramentes vorzubereiten. Die passendsten Texte finden sich in den sittlichen Weisungen der Evangelien und der Apostelbriefe: in der Bergpredigt und den Mahnungen der Apostel.“ Der hl. Ignatius von Loyola, der die Gewissenserforschung zweimal am Tage, mittags und abends, empfiehlt, unterscheidet zwischen der allgemeinen Gewissenserforschung und der besonderen, die sich immer nur auf einen bestimmten Fehler und dessen Ausmerzung bezieht. Beide Arten sollen ihm zufolge zur Zeit der Gewissenserforschung miteinander verbunden werden. Für die allgemeine Gewissenserforschung führt er fünf Punkte an:
* Gott, unserem Herrn, Dank sagen für die empfangenen Wohltaten
* Gnade erbitten, die Sünden zu erkennen und von sich zu werfen
* Rechenschaft fordern von seiner Seele, angefangen von der Stunde des Aufstehens bis zur gegenwärtigen Prüfung, Stunde um Stunde, Zeit um Zeit; und zuerst über die Gedanken, dann aber über die Worte, dann über die Werke
* Verzeihung erbitten von Gott, unserem Herrn, für die Verfehlungen
* Besserung sich vornehmen mit seiner Gnade, Vater Unser Hilfestellung bei einer Gewissenserforschung bieten auch sogenannte Gewissensspiegel. Diese sind oft an den zehn Geboten oder an den hauptsächlichen Werken der Barmherzigkeit ausgerichtet. (de)
- Examination of conscience is a review of one's past thoughts, words, actions, and omissions for the purpose of ascertaining their conformity with, or deviation from, the moral law. Among Christians, this is generally a private review; secular intellectuals have, on occasion, published autocritiques for public consumption. In the Catholic Church, penitents who wish to receive the sacrament of penance are encouraged to examine their conscience using the Ten Commandments as a guide, or the Beatitudes, or the virtues and vices. A similar doctrine is taught in Lutheran churches, where penitents who wish to receive Holy Absolution are also asked to use the Ten Commandments as a guide. The process is very similar to the Islamic practice of Muhasaba, or self-reflection. "The excellence of this practice and its fruitfulness for Christian virtue," preached Pope Pius X, "are clearly established by the teaching of the great masters of the spiritual life." St. Ignatius of Loyola considered the examination of conscience as the single most important spiritual exercise. In his Spiritual Exercises he presents different forms of it in the particular and general examination (24-43). Of the general examination he writes; "The first point is to give thanks to God our Lord for the favors received" (43). This point has become a highly developed part of Ignatian spirituality in modern times, and has led to many more positive practices, generally called examen of consciousness. In twice-daily "examens" one might review the ways God has been present through one to others, and to oneself through others, and how one has responded, and to proceed with one's day with gratitude, more aware of the presence of God in one's life. In general, there is a distinction between the particular examen, which aims to change one particular feature or defect in one's behavior, the examen of consciousness, which is a more nuanced reflection, and the general examination of conscience as used before the sacrament of penance.” This last method is called examination of conscience because it is a review of one’s actions from a moral point of view, reflecting upon one’s responsibility and looking at one’s sins and weaknesses in preparation for repentance, in contrast with the examen of consciousness which does not focus on morality even if sins will emerge during the review of the day. (en)
- En la teología católica se llama examen de conciencia a la necesidad de traer a la memoria los pecados cometidos antes de administrar el sacramento de la penitencia. De la obligación de confesar íntegramente los pecados en el sacramento de la penitencia, necesariamente se sigue la necesidad de traer a la memoria con diligencia los pecados cometidos, que es lo que se llama hacer examen de conciencia. Así lo declaró el Concilio Tridentino (sesión 14, capítulo V) "Deben los penitentes exponer todos los pecados mortales de los que tenga conciencia, después de un diligente examen de sí mismos". Y más tarde lo prescribió el Código de derecho canónico (canon 901) : "El que después del Bautismo ha cometido pecados mortales que por las llaves de la Iglesia no han sido aún directamente perdonados, debe confesar todos aquellos de los cuales tuviere conciencia después de un diligente examen de sí mismo y explicar en la confesión las circunstancias que cambian la especie del pecado". El examen de conciencia como forma de introspección era ya una práctica generalizada en el seno de las distintas escuelas religiosas y filosóficas de la Antigüedad, como por ejemplo en el confucianismo y el taoísmo, el budismo, las corrientes espirituales del antiguo Egipto y de Grecia, o en el antiguo Israel a medida que la concepción del alma fue evolucionando hacia un sentido de la responsabilidad individual. En la Antigua Grecia, diversas corrientes de pensamiento (entre ellas el epicureísmo —en cuya escuela revestía también importancia la confesión y corrección fraterna de las faltas—, el estoicismo y, cerca de la era cristiana, el neopitagorismo) promovieron el autoexamen con el fin de que sus seguidores fueran conscientes de su estado moral: antes de su ingreso a una escuela filosófica, el adepto debía tomar conciencia de sus carencias (alienación, dispersión, desdicha), y más adelante el examen de conciencia servía para comprobar los progresos que se iban llevando a cabo en el avance hacia el conocimiento y la virtud. (es)
- Pemeriksaan batin adalah suatu tinjauan ke belakang di dalam diri seseorang terhadap pikiran, kata-kata, tindakan, dan kelalaian yang mungkin telah dilakukannya dengan tujuan untuk memastikan kesesuaiannya, atau penyimpangannya, dari hukum moral. Di antara kalangan Kristen, hal ini pada umumnya merupakan suatu tinjauan pribadi; para intelektual sekuler terkadang mengeluarkan otokritik untuk konsumsi masyarakat. Dalam Gereja Katolik, para peniten yang hendak menerima Sakramen Tobat dihimbau untuk memeriksa hati nurani mereka dengan panduan Sepuluh Perintah Allah, atau , ataupun daftar kebajikan dan dosa pokok. Suatu doktrin serupa diajarkan dalam gereja-gereja Lutheran, di mana para peniten yang ingin menerima juga diminta untuk menggunakan Sepuluh Perintah Allah sebagai suatu panduan. Proses ini sangat mirip dengan praktik , atau refleksi diri, dalam Islam. Paus St. Pius X mengatakan, "Keunggulan praktik ini dan buahnya terhadap kebajikan Kristiani ditetapkan dengan jelas melalui ajaran para guru agung kehidupan spiritual." St. Ignatius dari Loyola menganggap pemeriksaan batin sebagai latihan rohani yang paling penting. St. Ignatius memasukkan Pemeriksaan ini dalam Latihan Rohani dan ia menyajikannya dalam berbagai bentuk yang berbeda (pemeriksaan umum dan khusus, lihat [24-43] dalam buku Latihan Rohani, dengan nomor marginal yang lazim). Sejak itu metode ini dikenal dengan berbagai nama di dalam praktik dan literatur rohani: kadang-kadang disebut "Eksamen Kesadaran" atau "Pemeriksaan Harian atas Kesadaran" Diarsipkan 2016-09-06 di Wayback Machine.. Pada umumnya, terdapat perbedaan antara "Eksamen Khusus", yang mana bertujuan untuk mengubah salah satu ciri atau 'cacat' dalam perilaku seseorang dan "Pemeriksaan Harian atas Kesadaran", yang mana merupakan suatu tinjauan seluruh hari yang dilakukan dengan doa dan berlanjut dengan "Pemeriksaan Umum atas Kesadaran". Metode terakhir ini disebut pemeriksaan "batin" atau "hati nurani" karena merupakan suatu tinjauan atas tindakan-tindakan seseorang dari sudut pandang moral, suatu renungan atas tanggung jawab seseorang serta memandang kelemahan dan dosa seseorang dalam rangka mempersiapkan diri untuk pertobatan; sementara pemeriksaan "kesadaran" tidak berfokus pada moralitas kendati kesadaran atas dosa akan muncul selama tinjauan harian. (in)
- L'esame di coscienza è per la Chiesa cattolica e la Chiesa ortodossa, la pratica spirituale, propedeutica al sacramento della penitenza, con cui il credente richiama alla memoria i propri peccati con la volontà di non commetterli più e cercando così di migliorare la propria vita. Per estensione, l'esame di coscienza è anche un'intima riflessione su se stessi, sul proprio operato. In questa seconda accezione l'esame di coscienza è presente in molte diverse culture laiche e religiose. (it)
- L'examen de conscience est un exercice spirituel, religieux ou non, par lequel une personne examine, en conscience, dans quelle mesure elle a fait ou promu le bien et résisté – ou succombé – au mal dans les démarches, attitudes et pensées de sa vie quotidienne, le tout en vue d’améliorer la qualité morale ou religieuse de sa vie. Les examens de conscience sont des questions tournant autour des dix commandements. Cette pratique a des précurseurs dans les traditions pythagoricienne et stoïque de la Grèce antique. Elle est reprise dans la tradition chrétienne depuis les temps les plus anciens. Cependant, si l’examen de conscience est fait dans une perspective religieuse, particulièrement dans le christianisme, succomber au mal est considéré comme une offense à l’amour de Dieu et est donc un péché qui demande que l’on sollicite Son pardon. Le pardon divin peut être obtenu par le sacrement de réconciliation. Cette pratique a clairement influencé l'examen critique de ses propres préjugés qu'entreprend René Descartes dans le Discours de la méthode, même si celui-ci ne poursuit pas en premier terme le bien moral, mais la vérité. C'est aussi un antécédent de l'autocritique publique, que certains hommes et courants politiques (notamment dans le marxisme) ont cru devoir faire. (fr)
- Exame de consciência é uma revisão de pensamentos, palavras e ações, com a finalidade de verificar a sua conformidade com a lei moral. É um inventário das próprias fraquezas, no intuito de superá-las. Entre os cristãos, essa é geralmente uma revisão privada. Na Igreja Católica fiéis que desejarem receber o sacramento da confissão são encorajados a examinar sua consciência usando os dez mandamentos como um guia. Uma doutrina similar é ensinada pela Igreja Luterana, onde os penitentes que desejarem receber a Santa Absolvição também são convidados a utilizar os dez mandamentos como um guia. O processo é muito similar à prática islâmica de Muhasaba, ou autorreflexão. Santo Inácio de Loyola incluiu o exame de consciência em seus exercícios espirituais e nos exercícios, ele apresenta duas formas diferentes de exames, específico e geral. Desde então, o método de Santo Inácio tornou-se conhecido sob vários nomes na literatura espiritual, e é chamado às vezes “Exame de Conscientização” Em geral, há uma distinção entre o "Exame Particular", que visa mudar uma característica particular ou defeito no próprio comportamento, o “Exame Diário”, que é uma oração de revisão de um dia e, finalmente, o “Exame Geral de Consciência”. Este último método é chamado exame de "consciência" porque é uma revisão de suas ações a partir de um ponto de vista moral, refletindo sobre a própria responsabilidade e olhando para os pecados e as fraquezas em preparação para o arrependimento, em contraste com o exame "diário" que não se concentra sobre a moralidade, mesmo que pecados venham a surgir durante a revisão do dia. (pt)
- Rachunek sumienia – w katolicyzmie, introspektywna analiza aksjologiczna (ocena moralna własnego postępowania, myślenia itd.) mająca miejsce zwłaszcza przed przystąpieniem do sakramentu pojednania; pierwszy z warunków dobrej spowiedzi. Praktykowanie rachunku sumienia mogło być przejęte przez pierwszych chrześcijan od filozofów starożytnych. Było zalecane m.in. przez Senekę, Epikteta, Plutarcha i Galena. Rachunek sumienia odgrywa fundamentalną rolę w rozeznaniu własnej sytuacji pod kątem rozwoju moralnego lub duchowego. W chrześcijaństwie stanowi nieodzowny fundament ciągłego nawracania swojej osoby w kierunku pełnej wiary. Jak podaje Katechizm Kościoła Katolickiego: "Najbardziej do rachunku sumienia nadają się teksty, których należy szukać w Dekalogu i w katechezie moralnej Ewangelii i Listów Apostolskich: w Kazaniu na Górze i pouczeniach apostolskich". (pl)
|
| rdfs:comment
|
- L'esame di coscienza è per la Chiesa cattolica e la Chiesa ortodossa, la pratica spirituale, propedeutica al sacramento della penitenza, con cui il credente richiama alla memoria i propri peccati con la volontà di non commetterli più e cercando così di migliorare la propria vita. Per estensione, l'esame di coscienza è anche un'intima riflessione su se stessi, sul proprio operato. In questa seconda accezione l'esame di coscienza è presente in molte diverse culture laiche e religiose. (it)
- Zpytování svědomí je duchovní praktika, rozšířená v křesťanství, zejména v katolicismu. Spočívá v systematickém zkoumání a hodnocení správnosti vlastního života, hledání svých hříchů a cesty k jejich nápravě. Sv. Ignác z Loyoly navrhuje spíše chronologické zkoumání a postupné hodnocení jednotlivých slov, myšlenek a skutků, které kajícník vykonal za určité časové období, spojené s rozjímáním o povaze hříchu jako takového, i v jeho metodě zpytování svědomí se však Desatero, u řeholníků navíc texty jejich řeholí, používají jako námět k rozjímání o hříchu.. (cs)
- Die Gewissenserforschung stellt eine fromme Übung dar, bei der die Führung des eigenen Lebens überdacht und reflektiert wird. In der römisch-katholischen Kirche hat die Gewissenserforschung ihren Platz allabendlich in der Komplet, bei öfterer Gewissenserforschung auch in der Mitte des Tages, vor dem Empfang der Sakramente, insbesondere vor der heiligen Kommunion und dem Empfang des Bußsakramentes, im Rahmen von Exerzitien oder in gemeinschaftlichen Bußgottesdiensten. Nr. 1454 des Katechismus der katholischen Kirche führt unter den Akten des Pönitenten an: (de)
- En la teología católica se llama examen de conciencia a la necesidad de traer a la memoria los pecados cometidos antes de administrar el sacramento de la penitencia. De la obligación de confesar íntegramente los pecados en el sacramento de la penitencia, necesariamente se sigue la necesidad de traer a la memoria con diligencia los pecados cometidos, que es lo que se llama hacer examen de conciencia. Así lo declaró el Concilio Tridentino (sesión 14, capítulo V) "Deben los penitentes exponer todos los pecados mortales de los que tenga conciencia, después de un diligente examen de sí mismos". Y más tarde lo prescribió el Código de derecho canónico (canon 901) : "El que después del Bautismo ha cometido pecados mortales que por las llaves de la Iglesia no han sido aún directamente perdonados, d (es)
- Examination of conscience is a review of one's past thoughts, words, actions, and omissions for the purpose of ascertaining their conformity with, or deviation from, the moral law. Among Christians, this is generally a private review; secular intellectuals have, on occasion, published autocritiques for public consumption. In the Catholic Church, penitents who wish to receive the sacrament of penance are encouraged to examine their conscience using the Ten Commandments as a guide, or the Beatitudes, or the virtues and vices. A similar doctrine is taught in Lutheran churches, where penitents who wish to receive Holy Absolution are also asked to use the Ten Commandments as a guide. The process is very similar to the Islamic practice of Muhasaba, or self-reflection. (en)
- L'examen de conscience est un exercice spirituel, religieux ou non, par lequel une personne examine, en conscience, dans quelle mesure elle a fait ou promu le bien et résisté – ou succombé – au mal dans les démarches, attitudes et pensées de sa vie quotidienne, le tout en vue d’améliorer la qualité morale ou religieuse de sa vie. Les examens de conscience sont des questions tournant autour des dix commandements. (fr)
- Pemeriksaan batin adalah suatu tinjauan ke belakang di dalam diri seseorang terhadap pikiran, kata-kata, tindakan, dan kelalaian yang mungkin telah dilakukannya dengan tujuan untuk memastikan kesesuaiannya, atau penyimpangannya, dari hukum moral. Di antara kalangan Kristen, hal ini pada umumnya merupakan suatu tinjauan pribadi; para intelektual sekuler terkadang mengeluarkan otokritik untuk konsumsi masyarakat. Dalam Gereja Katolik, para peniten yang hendak menerima Sakramen Tobat dihimbau untuk memeriksa hati nurani mereka dengan panduan Sepuluh Perintah Allah, atau , ataupun daftar kebajikan dan dosa pokok. Suatu doktrin serupa diajarkan dalam gereja-gereja Lutheran, di mana para peniten yang ingin menerima juga diminta untuk menggunakan Sepuluh Perintah Allah sebagai suatu panduan. Pro (in)
- Exame de consciência é uma revisão de pensamentos, palavras e ações, com a finalidade de verificar a sua conformidade com a lei moral. É um inventário das próprias fraquezas, no intuito de superá-las. Entre os cristãos, essa é geralmente uma revisão privada. Na Igreja Católica fiéis que desejarem receber o sacramento da confissão são encorajados a examinar sua consciência usando os dez mandamentos como um guia. Uma doutrina similar é ensinada pela Igreja Luterana, onde os penitentes que desejarem receber a Santa Absolvição também são convidados a utilizar os dez mandamentos como um guia. O processo é muito similar à prática islâmica de Muhasaba, ou autorreflexão. (pt)
- Rachunek sumienia – w katolicyzmie, introspektywna analiza aksjologiczna (ocena moralna własnego postępowania, myślenia itd.) mająca miejsce zwłaszcza przed przystąpieniem do sakramentu pojednania; pierwszy z warunków dobrej spowiedzi. Praktykowanie rachunku sumienia mogło być przejęte przez pierwszych chrześcijan od filozofów starożytnych. Było zalecane m.in. przez Senekę, Epikteta, Plutarcha i Galena. (pl)
|
