| rdfs:comment
| - La tafofòbia (del grec τάφος, tafos, 'tomba') és una fòbia o una por malaltissa a ser enterrat viu, és a dir, a ser declarat mort abans d'hora i enterrat en una tomba. Aquesta fòbia provocà durant els segles XVIII i XIX la creació de taüts de seguretat, que incloïen mecanismes per avisar de l'error. (ca)
- رهاب الدفن حياً أو رهاب الوأد (بالإنجليزية: Taphophobia)، هو رهاب من أن يُدفن الشخص في القبر وهو ما يزال على قيد الحياة، نتيجةً لخطأ أو لاعتقاد الآخرين بأنه فارق الحياة. والمصطلح الإنجليزي مُشتق من اليونانية حيث أن taphos تعني قبر وphobos يعني خوف. (ar)
- Taphephobie, auch Taphophobie (von altgriechisch τάφος táphos, deutsch ‚Begräbnis, Grab‘, und φόβος phóbos, deutsch ‚Furcht‘) bezeichnet die Angst, als Scheintoter lebendig begraben zu werden. (de)
- La tafofobia (dal greco taphos, sepolcro) è una fobia con possibili correlati psicopatologici, derivante dalla paura di essere sepolti vivi, quale risultato dell'errata constatazione della propria morte. Questa paura sembra essere abbastanza rara e appare più che altro come una forma estrema di claustrofobia. Oltretutto si è notato che il picco di tafofobia lo si ritrova in persone anziane che nella loro giovinezza sono rimaste profondamente colpite dalla lettura di racconti ispirati a questo fenomeno. Per questi motivi la tafofobia sembra non rivestire eccessiva rilevanza clinica. (it)
- 生き埋め恐怖症（いきうめきょうふしょう、英語: taphophobia）とは、生き埋めになることを恐れる恐怖症の一種。 死恐怖症（Thanatophobia）、墓石恐怖症（Placophobia）、墓地恐怖症（Coimetrophobia）、閉所恐怖症（Claustrophobia）などとも関連があるとされる。 (ja)
- A tafofobia ou tafefobia (em inglês, taphophobia) é uma fobia que se caracteriza pelo medo de ser enterrado vivo. (pt)
- Tafefobia – lęk przed pogrzebaniem żywcem, obawy te były szczególnie silne na przełomie XVII i XVIII oraz w pierwszej połowie XIX w. Strach przed pogrzebaniem za życia potęgowały mrożące krew w żyłach doniesienia o ekshumacjach i przypadkach przedwczesnych pogrzebów, a także popularna w ówczesnym czasie literatura grozy. Osoby cierpiące na tafefobię pozostawiały w testamentach dyspozycję o tym, jak należy postępować z ich ciałem po śmierci, aby mieć zupełną pewność, że nie żyją. (pl)
- Tafefobie (z řeckého τάφος – táfos – „hrob“ a φόβος – fóvos – „strach“) je abnormální, psychopatologický strach z pohřbení zaživa, strach z umístění do hrobu, zatímco je člověk ještě živý v důsledku nesprávného prohlášení za mrtvého. signalizační zvonek k rakvi Literatura našla živnou půdu při zkoumání přirozeného strachu z pohřbení zaživa. Jeden z hororů Edgara Allana Poea, Předčasný pohřeb, je o osobě trpící tafefobií. Další Poeovy příběhy o předčasném pohřbu jsou Zánik domu Usherů, Sud vína amontilladského a v menší míře Černý kocour. „Bezpečnostní rakev“ se zvonkem (cs)
- La tafofobia es el miedo irracional y persistente a ser enterrado vivo, como consecuencia de haber sido diagnosticado muerto erróneamente. El término tafofobia proviene del griego (τάφος táfos ‘tumba’), y se podría traducir como "temor a las tumbas". Esta fobia también se conoce con el nombre de tafefobia (de ταφή, con el mismo significado) y tafiofobia. (es)
- Taphophobia (from Greek τάφος - taphos, "grave, tomb" and φόβος - phobos, "fear") is an abnormal (psychopathological) fear of being buried alive as a result of being incorrectly pronounced dead. Before the era of modern medicine, the fear was not entirely irrational. Throughout history, there have been numerous cases of people being buried alive by accident. In 1905, the English reformer William Tebb collected accounts of premature burial. He found 219 cases of near live burial, 149 actual live burials, 10 cases of live dissection and 2 cases of awakening while being embalmed. (en)
- Тафофо́бия (от др.-греч. τάφος — гроб, могила и φόβος — страх) — боязнь похорон и похоронных принадлежностей, а также страх погребения заживо; одна из базовых фобий человеческой психики. В медико-психиатрической литературе традиционно включается в ряд других названий, указывающих на схожие психические расстройства — клаустрофобия (боязнь закрытого пространства), никтофобия (боязнь темноты) и др. (ru)
|
| has abstract
| - La tafofòbia (del grec τάφος, tafos, 'tomba') és una fòbia o una por malaltissa a ser enterrat viu, és a dir, a ser declarat mort abans d'hora i enterrat en una tomba. Aquesta fòbia provocà durant els segles XVIII i XIX la creació de taüts de seguretat, que incloïen mecanismes per avisar de l'error. (ca)
- Tafefobie (z řeckého τάφος – táfos – „hrob“ a φόβος – fóvos – „strach“) je abnormální, psychopatologický strach z pohřbení zaživa, strach z umístění do hrobu, zatímco je člověk ještě živý v důsledku nesprávného prohlášení za mrtvého. Před příchodem moderní medicíny tento strach nebyl zcela iracionální. V historii byly četné případy lidí, kteří byli pohřbeni náhodou zaživa. V roce 1905 anglický reformátor William Tebb shromáždil případy předčasného pohřbu. Zjistil 219 případů pohřbení na hranici života a smrti, 149 skutečných pohřbů za živa, 10 případů pitvy za živa a 2 případy probuzení při balzamování. V průběhu 18. století došlo k vývoji resuscitační techniky dýchání z úst do úst a primitivních defibrilačních postupů, užívaných pro oživení osob považovaných za mrtvé. Při Royal Humane Society byla založena Společnost pro oživování osob domněle utopených.. Přesto ještě v roce 1772 vévoda Fridrich Meklenburský zavedl povinný třídenní odklad pohřbení ode dne úmrtí, aby se zabránilo možnému pohřbení zaživa. V roce 1896 americký ředitel pohřebního ústavu T. M. Montgomery hlásil, že „téměř 2 % z těch, kteří byli exhumováni, byli pohřbeni pravděpodobně v bezvědomí“, ačkoli folklorista Paul Barber uvedl, že výskyt pohřbení zaživa byl nadhodnocen a že normální účinky rozkladu jsou mylně považovány za známky života. signalizační zvonek k rakvi Tehdy[kdy?] se vysyktovalo mnoho městských legend o lidech, kteří byli omylem pohřbeni zaživa. Legendy zahrnovaly případy, kdy se někdo dostane do stavu soporu nebo do kómatu, probudí se o řadu let později a zemře strašnou smrtí. Jiné legendy hovoří o otevřených rakví, v nichž se našly mrtvoly s dlouhým vousem nebo mrtvoly s rukama nad hlavou a dlaněmi směřující vzhůru. Za zmínku stojí zejména legenda o předčasném pohřbu , manželky Literatura našla živnou půdu při zkoumání přirozeného strachu z pohřbení zaživa. Jeden z hororů Edgara Allana Poea, Předčasný pohřeb, je o osobě trpící tafefobií. Další Poeovy příběhy o předčasném pohřbu jsou Zánik domu Usherů, Sud vína amontilladského a v menší míře Černý kocour. „Bezpečnostní rakev“ se zvonkem Strach z pohřbení zaživa byl zpracován do té míry, že ti, kteří si to mohli dovolit, si zajistili všechny druhy opatření pro výstavbu „bezpečnostní rakve“, kterými se tomuto chtěli vyhnout (např. skleněné poklice pro pozorování, lana k signalizačním zvonkům či dýchací potrubí pro přežití do doby záchrany). Tyto rakve byly vyráběny od poloviny 19. století až do roku 1934. Tafefobií trpěly některé známé osobnosti, jako např. Nikolaj Gogol, Alfred Nobel a jeho otec, Immanuel Nobel, který dokonce vynalezl jednu z prvních „bezpečnostních rakví“, anglický romanopisec Wilkie Collins či německý filozof Arthur Schopenhauer. Jeho pohřeb pět dní po smrtí provázel pach rozkládajícího se těla. Svým způsobem legendou se stala Hannah Beswicková z anglického Manchesteru. V souladu s její poslední vůlí bylo její tělo roku 1758 balzamováno a stalo se dokonce jako „manchesterská mumie“ muzejním exponátem v Manchester Natural History Society. Teprve v roce 1868, po uznání Hannah Beswickové „neodvolatelně a nezpochybnitelně mrtvou“, bylo její tělo nakonec pohřbeno. Městská legenda říká, že rčení „ukládat se zvonkem“ a „mrtvý zvoník“ jsou obě odvozena od konceptu, kdy je lano připojené k zvonku mimo rakve, který by mohl varovat lidi, že nedávno pohřbená osoba není dosud zesnulá. Tyto teorie byly prokázány jako hoax. (cs)
- رهاب الدفن حياً أو رهاب الوأد (بالإنجليزية: Taphophobia)، هو رهاب من أن يُدفن الشخص في القبر وهو ما يزال على قيد الحياة، نتيجةً لخطأ أو لاعتقاد الآخرين بأنه فارق الحياة. والمصطلح الإنجليزي مُشتق من اليونانية حيث أن taphos تعني قبر وphobos يعني خوف. (ar)
- Taphephobie, auch Taphophobie (von altgriechisch τάφος táphos, deutsch ‚Begräbnis, Grab‘, und φόβος phóbos, deutsch ‚Furcht‘) bezeichnet die Angst, als Scheintoter lebendig begraben zu werden. (de)
- La tafofobia es el miedo irracional y persistente a ser enterrado vivo, como consecuencia de haber sido diagnosticado muerto erróneamente. El término tafofobia proviene del griego (τάφος táfos ‘tumba’), y se podría traducir como "temor a las tumbas". Esta fobia también se conoce con el nombre de tafefobia (de ταφή, con el mismo significado) y tafiofobia. Antes de la llegada de la medicina moderna este miedo no era completamente irracional. A lo largo de la historia ha habido numerosos casos de personas que han sido accidentalmente enterradas vivas. En el siglo XVIII hubo un desarrollo de las técnicas de desfibrilación y respiración artificial que permitían “revivir” a personas aparentemente muertas, la formó parte de la Society for the Recovery of Persons Apparently Dead. En 1896 un director de una funeraria americana, T.M. Montgomery, demostró que «aproximadamente el 2% de los cadáveres exhumados sin duda eran víctimas de una animación suspendida». Hay muchas leyendas urbanas acerca de personas que han sido accidentalmente enterradas vivas. Usualmente las leyendas hablan sobre alguien que permanece durante años en un estado de coma y cuando despierta se encuentra enterrado vivo. Otras leyendas afirman que se han abierto ataúdes en los que han encontrado cadáveres con una larga barba o con las manos alzadas y las palmas hacia arriba (intentando escapar). Se dice que Lee Ann Hill, Carter, la fallecida esposa de , fue enterrada prematuramente. En su lecho de muerte, George Washington obligó a sus allegados que se comprometieran a no enterrarlo hasta pasados tres días. También Frédéric Chopin tenía pánico a hipotéticamente poder resucitar en su tumba. En los últimos días de su vida, escribió con mano temblorosa: «Si esta tos acaba asfixiándome os suplico abráis mi cuerpo para que no sea enterrado vivo». Aunque su cuerpo permanece en París, se obedeció la última voluntad del músico, extrayendo su corazón y depositándolo en la Iglesia de la Santa Cruz de Varsovia. La literatura ha encontrado un terreno fértil para explorar el miedo natural de ser enterrado vivo. Una de las historias de terror de Edgar Allan Poe, El entierro prematuro, narra la historia de una persona que sufre de tafofobia. Otras historias de Poe sobre el entierro prematuro son La caída de la casa Usher y El tonel de amontillado. El miedo a ser enterrado vivo ha llevado a algunas personas a tener la necesidad de ser enterrado en un “ataúd de seguridad". Estos ataúdes se caracterizan por presentar tapas de vidrio que permiten la observación del difunto, una cuerda que conecta con una campana para alertar a los presentes de su movimiento y tubos de respiración para sobrevivir hasta su rescate, incluso sistemas de alarma. (es)
- Taphophobia (from Greek τάφος - taphos, "grave, tomb" and φόβος - phobos, "fear") is an abnormal (psychopathological) fear of being buried alive as a result of being incorrectly pronounced dead. Before the era of modern medicine, the fear was not entirely irrational. Throughout history, there have been numerous cases of people being buried alive by accident. In 1905, the English reformer William Tebb collected accounts of premature burial. He found 219 cases of near live burial, 149 actual live burials, 10 cases of live dissection and 2 cases of awakening while being embalmed. The 18th century had seen the development of mouth-to-mouth resuscitation and crude defibrillation techniques to revive persons considered dead, and the Royal Humane Society had been formed as the Society for the Recovery of Persons Apparently Drowned. In 1896, an American funeral director, T. M. Montgomery, reported that "nearly 2% of those exhumed were no doubt victims of suspended animation", although folklorist Paul Barber has argued that the incidence of burial alive has been overestimated, and that the normal effects of decomposition are mistaken for signs of life. There have been many urban legends of people being accidentally buried alive. Legends included elements such as someone entering into the state of sopor or coma, only to wake up years later and die a horrible death. Other legends tell of coffins opened to find a corpse with a long beard or corpses with the hands raised and palms turned upward. Of note is a legend about Anne Hill Carter Lee, the wife of Henry Lee III. According to the story, in 1804 Mrs. Lee took ill and apparently died; she was rescued from the burial vault by a sexton who heard noises coming from her casket. Several notable historical figures are thought to have been afraid of live burial, including Frédéric Chopin (who requested that his heart be cut out to ensure his death), George Washington (who requested that his body be laid out for three days), and Hans Christian Andersen and Alfred Nobel (who both asked to have their arteries cut open). Literature found fertile ground in exploring the natural fear of being buried alive. One of Edgar Allan Poe's horror stories, "The Premature Burial," is about a person suffering from taphophobia. Other Poe stories about premature burial are "The Fall of the House of Usher" and "The Cask of Amontillado"; and, to a lesser extent, "The Black Cat." Fear of being buried alive was elaborated to the extent that those who could afford it would make all sorts of arrangements for the construction of a safety coffin to ensure this would be avoided (e.g., glass lids for observation, ropes to bells for signaling, and breathing pipes for survival until rescued). It is sometimes claimed that the English phrases "saved by the bell" and/or "dead ringer" are in some way related to such safety bells; but such is not the case. Although greater public confidence in the medical profession and its ability to diagnose death accurately has seen a reduction in fear of premature burial after the early 20th century there have been periods of public alarm in recent decades after medical errors in diagnosing death were reported. Taphophobia may remain common in some parts of the world. For example, a study of Pakistani women found severe taphophobia in one third of subjects with mental illness and a mild degree of this fear in half of the controls. Although rare in the developed world, a recent study reported three cases of taphophobia among older people in the west of Ireland. (en)
- La tafofobia (dal greco taphos, sepolcro) è una fobia con possibili correlati psicopatologici, derivante dalla paura di essere sepolti vivi, quale risultato dell'errata constatazione della propria morte. Questa paura sembra essere abbastanza rara e appare più che altro come una forma estrema di claustrofobia. Oltretutto si è notato che il picco di tafofobia lo si ritrova in persone anziane che nella loro giovinezza sono rimaste profondamente colpite dalla lettura di racconti ispirati a questo fenomeno. Per questi motivi la tafofobia sembra non rivestire eccessiva rilevanza clinica. (it)
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)
