| dbo:abstract
|
- Slabá a silná slovesa se rozlišují v germánských jazycích s výjimkou afrikánštiny. Tyto dvě skupiny sloves se od sebe liší způsobem časování. Slabá slovesa v minulém čase (préteritu) a příčestí minulém/trpném mají (nebo v minulosti měla) tzv. dentální sufix, tj. -t-, -d- nebo -ð-. Příklady: anglicky walk – walked – walked (chodit)německy sagen – sagte – gesagt (říci)faersky tala – talaði – talað (hovořit)švédsky tala – talade – talat (hovořit) Silná slovesa (v angličtině obvykle uváděná společně s (pravými) nepravidelnými slovesy pod souhrnným názvem nepravidelná slovesa) dentální sufixy nemají, vyznačují se změnou kmenové samohlásky, tzv. střídou. Příklady: anglicky sing – sang – sung (zpívat)německy singen – sang – gesungen (zpívat)faersky syngja – sang – sungin (zpívat)švédsky sjunga – sjöng – sjungen (zpívat) Silných sloves je v jazycích omezený počet, nicméně se jedná o slovesa často používaná. V afrikánštině se silná slovesa nevyskytují. V americké angličtině se u některých nepravidelných sloves dává přednost pravidelné verzi; v britské naopak nepravidelné verzi těchto sloves. Pojmy „slabé sloveso“ (schwaches Verb) a „silné sloveso“ (starkes Verb) vytvořil v 19. století německý lingvista Jacob Grimm. (cs)
- Die starken Verben (Abkürzung stV u. ä.) bilden eine eigene Gruppe in allen germanischen Sprachen, die sich von den schwachen Verben durch ihre Beugung unterscheidet. Ein starkes Verb zeichnet sich in erster Linie durch einen Ablaut, d. h. Wechsel des Stammvokals zwischen Präsens, Präteritum und Partizip Perfekt, aus. Der Begriff starkes Verb wurde von dem deutschen Sprachforscher Jacob Grimm um 1819 in die Sprachwissenschaft eingeführt. Starke Verben werden in der deutschen Grammatik oft den unregelmäßigen Verben zugeordnet; dabei ist es umstritten, ob diese unregelmäßig sind, denn das System der starken Verben war – genauso wie das der schwachen – ursprünglich völlig regelmäßig, aber die Zahl der Ausnahmen und die Spaltung der sieben Klassen in Untergruppen führt dazu, dass man der Einfachheit halber im Sprachunterricht alle starken Verben als unregelmäßig betrachtet.(Siehe auch: Regelmäßiges Verb)
(de)
- In the Germanic languages, a strong verb is a verb that marks its past tense by means of changes to the stem vowel (ablaut). The majority of the remaining verbs form the past tense by means of a dental suffix (e.g. -ed in English), and are known as weak verbs. In modern English, strong verbs include sing (present I sing, past I sang, past participle I have sung) and drive (present I drive, past I drove, past participle I have driven), as opposed to weak verbs such as open (present I open, past I opened, past participle I have opened). Not all verbs with a change in the stem vowel are strong verbs, however; they may also be irregular weak verbs such as bring, brought, brought or keep, kept, kept. The key distinction is that most strong verbs have their origin in the earliest sound system of Proto-Indo-European, whereas weak verbs use a dental ending (in English usually -ed or -t) that developed later with the branching off of Proto-Germanic. As in English, in all Germanic languages, weak verbs outnumber strong verbs. The "strong" vs. "weak" terminology was coined by the German philologist Jacob Grimm in the 1800s, and the terms "strong verb" and "weak verb" are direct translations of the original German terms starkes Verb and schwaches Verb. (en)
- Sterk werkwoord is de grammaticale benaming voor een bepaalde werkwoordsklasse in met name Indo-Europese talen, die als typisch kenmerk heeft dat de verleden tijd en het voltooid deelwoord worden gevormd door middel van ablaut in de stam. (nl)
- Starka verb är verb i germanska språk som böjs genom vokalväxling i verbstammen. Till exempel bryta–bröt–brutit, finna–fann–funnit, break–broke–broken eller brechen–brach–gebrochen. Vokalväxling var ett mycket vanligt sätt att böja både verb och substantiv på i urindoeuropeiska och är det fortfarande i de afroasiatiska språken, som enligt den nostratiska teorin är besläktade med varandra. Urindoeuropeiska hade inga tempus, utan verben böjdes beroende på om handlingen var pågående, avslutad eller upprepad:
* Pågående handling (presens): bʰerō, jag bär.
* Fullbordad handling (perfekt): bʰébʰora, jag har burit.
* Upprepad handling (aorist): bʰērm, jag bar och ska bära. I urgermanska började man ange förfluten tid med ett ord som lever kvar i engelska "do" och tyska "tun". Detta ord placerades efter verbet och blev så småningom en ändelse, i svenska "-de", till exempel "pratade", "hade" som anger tempus preteritum. Verb som böjs på detta sätt kallas svaga verb. Med tiden har allt fler starka verb slutat böjas med vokalväxling och blivit svaga, exempelvis "simmade" istället för "sam". I svenskans traditionella grammatiklära är de starka verbens böjningsmönster även känt som "fjärde konjugationen". Starka verb är inte detsamma som oregelbundna verb (exempelvis vilja-ville-velat). (sv)
- W językach germańskich czasowniki mocne charakteryzują się tym, że w swej odmianie (zwłaszcza w czasie przeszłym) zmieniają samogłoskę rdzenia (w odróżnieniu od słabych, które tworzą czas przeszły przez dodanie końcówki, jak angielskie -ed). Zjawisko to nosi nazwę ablautu, a przykładem jego mogą współczesne angielskie czasowniki nieregularne, np. sing - sang - sung. (pl)
- 在日耳曼語言中，強變化動詞是指藉由源自印歐元音變換的母音變化來構造時態的動詞。像英語的「sing-sang-sung」即其一例。英語的「Strong verb」一詞譯自德語的「Starkes Verb」，德語的該詞則是由語言學家雅各布·格林所創，這類動詞與藉由齒音後綴來構造過去時的「」(schwaches Verb)形成對比。 本文主要討論英語、德語和荷蘭語等及過往存在的古英語、古高地德語和古荷蘭語等西日耳曼語言的強變化動詞的形式。對於這些動詞的其他面向，請參見一文。 (zh)
|
| rdfs:comment
|
- Sterk werkwoord is de grammaticale benaming voor een bepaalde werkwoordsklasse in met name Indo-Europese talen, die als typisch kenmerk heeft dat de verleden tijd en het voltooid deelwoord worden gevormd door middel van ablaut in de stam. (nl)
- W językach germańskich czasowniki mocne charakteryzują się tym, że w swej odmianie (zwłaszcza w czasie przeszłym) zmieniają samogłoskę rdzenia (w odróżnieniu od słabych, które tworzą czas przeszły przez dodanie końcówki, jak angielskie -ed). Zjawisko to nosi nazwę ablautu, a przykładem jego mogą współczesne angielskie czasowniki nieregularne, np. sing - sang - sung. (pl)
- 在日耳曼語言中，強變化動詞是指藉由源自印歐元音變換的母音變化來構造時態的動詞。像英語的「sing-sang-sung」即其一例。英語的「Strong verb」一詞譯自德語的「Starkes Verb」，德語的該詞則是由語言學家雅各布·格林所創，這類動詞與藉由齒音後綴來構造過去時的「」(schwaches Verb)形成對比。 本文主要討論英語、德語和荷蘭語等及過往存在的古英語、古高地德語和古荷蘭語等西日耳曼語言的強變化動詞的形式。對於這些動詞的其他面向，請參見一文。 (zh)
- Slabá a silná slovesa se rozlišují v germánských jazycích s výjimkou afrikánštiny. Tyto dvě skupiny sloves se od sebe liší způsobem časování. Slabá slovesa v minulém čase (préteritu) a příčestí minulém/trpném mají (nebo v minulosti měla) tzv. dentální sufix, tj. -t-, -d- nebo -ð-. Příklady: anglicky walk – walked – walked (chodit)německy sagen – sagte – gesagt (říci)faersky tala – talaði – talað (hovořit)švédsky tala – talade – talat (hovořit) Pojmy „slabé sloveso“ (schwaches Verb) a „silné sloveso“ (starkes Verb) vytvořil v 19. století německý lingvista Jacob Grimm. (cs)
- Die starken Verben (Abkürzung stV u. ä.) bilden eine eigene Gruppe in allen germanischen Sprachen, die sich von den schwachen Verben durch ihre Beugung unterscheidet. Ein starkes Verb zeichnet sich in erster Linie durch einen Ablaut, d. h. Wechsel des Stammvokals zwischen Präsens, Präteritum und Partizip Perfekt, aus. Der Begriff starkes Verb wurde von dem deutschen Sprachforscher Jacob Grimm um 1819 in die Sprachwissenschaft eingeführt.(Siehe auch: Regelmäßiges Verb)
(de)
- In the Germanic languages, a strong verb is a verb that marks its past tense by means of changes to the stem vowel (ablaut). The majority of the remaining verbs form the past tense by means of a dental suffix (e.g. -ed in English), and are known as weak verbs. The "strong" vs. "weak" terminology was coined by the German philologist Jacob Grimm in the 1800s, and the terms "strong verb" and "weak verb" are direct translations of the original German terms starkes Verb and schwaches Verb. (en)
- Starka verb är verb i germanska språk som böjs genom vokalväxling i verbstammen. Till exempel bryta–bröt–brutit, finna–fann–funnit, break–broke–broken eller brechen–brach–gebrochen. Vokalväxling var ett mycket vanligt sätt att böja både verb och substantiv på i urindoeuropeiska och är det fortfarande i de afroasiatiska språken, som enligt den nostratiska teorin är besläktade med varandra. Urindoeuropeiska hade inga tempus, utan verben böjdes beroende på om handlingen var pågående, avslutad eller upprepad: Starka verb är inte detsamma som oregelbundna verb (exempelvis vilja-ville-velat). (sv)
|
