| dbpprop:abstract
|
- Pope Alexander III (c. 1100/1105 – August 30, 1181), born Rolando (or Orlando) of Siena, was Pope from 1159 to 1181. He is noted in history for laying the foundation stone for the Notre Dame de Paris.
- Papst Alexander III. amtierte vom 7. September 1159 bis zu seinem Tod als Oberhaupt der Römisch-Katholischen Kirche. Fast zwanzig Jahre rang er mit dem deutschen Kaiser Friedrich Barbarossa und dem englischen König Heinrich II. um die weltliche Vormachtstellung des Papsttums. Er gilt als einer der wichtigsten Päpste des Hochmittelalters. In seiner Amtszeit fand 1179 das dritte Laterankonzil statt. In der älteren Forschung wurde Alexander III. in der Regel mit dem Dekretisten „Magister Rolandus“ von Bologna identifiziert, jedoch wurde diese Ansicht durch John Noonan (1977) und Rudolf Weigand (1980) in Frage gestellt.
- Alexandre III (de nom de bateig Rollando Bandinelli) va ser escollit Papa el 1159, càrrec que exerciria fins la seva mort el 1181. Després de concloure els seus estudis de Dret Canònic a la Universitat de Bolonya, es va dedicar a l'ensenyament d'aquesta matèria primer a Bolonya i després en Pisa. Va escriure la "Stroma" o "Summa Magistri Rolandi", un dels primers comentaris sobre el Decret de Graciano. L'octubre de 1150, el Papa Eugeni III el nomena cardenal-diaca de San Cosme i Damián; després és nomenat cardenal-legat de San Marc. Probablement és en aquest període quan escriu les seves "Sentències", basades en l'"Introdutio ad theologiam" de Pere Abelard. En 1153 és nomenat canceller de l'Església, erigint-se com a dirigent dels cardenals que s'oposaven a l'Emperador Frederic I, escollit en 1152, i que pretenia estendre el seu imperi per tot Itàlia. Així començava pugnar-la pel dominium mundi. El 7 de setembre de 1159, Alexandre III va ser elegit successor del Papa Adrià IV, i va ser acceptat sense reserves pels reis de França, Anglaterra, Espanya, Sicília i Portugal, tanmateix, una minoria de cardenals progermànics van elegir el cardenal Ottaviano de Monticelli que va ser conegut com l'antipapa Víctor IV. Aquest últim com els seus successors Pasqual III i Calixt III va obtenir el suport de l'Emperador Federic i dels estats controlats per aquest. En 1160 Victor IV va ser reconegut com Papa en el sínode de Pavía. Alexandre III es va veure obligat a exiliar-se i va fugir a França, romanent en Sens fins al 23 de novembre de 1165 data en la qual va tornar a Roma però, tot seguit, va haver de tornar a fugir pressionat per l'Emperador que, arribat a Roma en 1166, es va fer coronar per l'antipapa Pasqual III. A partir de 1167 Alexandre III es va refugiar, successivament, a Gaeta, Benevent, Anagni i Venècia. Va tornar a Itàlia recolzat per la Lliga Veronesa i, aprofitant les dificultats a què havia de fer front l'emperador, va organitzar la Lliga Llombarda que va augmentar el seu poder en unir-se a la Lliga Veronesa i combatre l'Emperador que es trobava embardissat en una sèrie de campanyes pel nord d'Itàlia. En la batalla de Legnano, el 1176, Frederic va ser derrotat i es va obligar a firmar la pau de Venècia, el 1177. L'Emperador va haver de reconèixer Alexandre III com a papa legítim i tornar a la Santa Seu els territoris ocupats; en conseqüència, el papa va aixecar l'excomunió que pesava sobre ell des de 1160. El 12 de març de 1178, Alexandre III va tornar de nou a Roma. El març del 1179, Alexandre III convoca el Concili de Lletrá III, concili que va ser reconegut per l'Església com l'onzè Concili Ecumènic. Alexandre va aconseguir que fossin acceptades algunes de les seves proposicions entre les quals, per evitar els possibles cismes, es va establir que l'elecció del Papa fos votada per la majoria dels dos terços dels cardenals. Aquest sínode inicia l'apogeu del poder d'Alexandre III que, a més d'obligar Frederic a reconèixer-lo com a Papa, va humiliar Enric II d'Anglaterra en prendre partit, en el seu enfrontament, per Tomàs Becket, Arquebisbe de Canterbury; i en el seu exili, va gaudir de la protecció i el favor de Lluís VII de França. No obstant això, poc temps després de clausurar-se el sínode, la noblesa romana va obligar a Alexandre III a deixar la ciutat a la qual no tornaria mai. El 29 de setembre del 1179 alguns nobles van intentar pujar al soli a l'antipapa Innocenci III com a successor d'Alexandre III, amb el qual la bicefàlia de l'Església va continuar. Utilitzant assenyadament el control de les finances, Alexandre III va recobrar el poder. El 1181 va excomunicar Guillem I d'Escòcia i va aixecar la prohibició que pesava sobre el regne d'Escòcia. Alexandre III va concedir i va confirmar el privilegi de l'any jubilar de Santiago de Compostel·la de forma que, si el 25 de juliol (festa de l'Apòstol Sant Jaume) cau diumenge es podran guanyar a l'església de Compostela les mateixes indulgències que es guanyen en Roma els anys jubileus, que allà solen coincidir cada 25 anys. Es tracta de la butlla de concessió més antiga que conserva la religió catòlica, la "Regis aeterni", datada en 1179. En la butlla es confirma un privilegi anterior concedit pel Papa Calixt II. Alexandre III va dur a terme una sèrie de reformes en l'interior de l'Església i va enfortir l'autoritat pontifícia. Va morir el 3 d'agost de 1181 a Civitá Castellana.
- Alexandr III. , vlastním jménem Orlando (Roland) Bandinelli byl papežem v letech 1159-1181. Alexandr III. se narodil v Sieně kolem roku 1105. Byl slavným doktorem práv v Boloni a poté kanovníkem v Pise. V roce 1150 byl kardinálem-jáhnem, rok poté kardinálem-knězem a v roce 1153 se stal kancléřem. Byl nejbližším poradcem papeže Hadriána IV. a ztotožňoval se s jeho proticísařskou politikou, což jej dostalo do sporu s Fridrichem I. Barbarossou. Po smrti Hadriána IV. , zvolili někteří kardinálové urychleně za papeže kardinála Ottaviana. Velká většina však, v ten samý den, 7. září 1159, zvolila Orlanda. Protože bylo dohodnuto, že volba musí být jednohlasná, došlo po jeho zvolení k násilnostem a Orlando se uchýlil do vatikánské pevnosti při chrámě sv. Petra. Až 20. září 1159 jej biskup z Ostie vysvětil jako papeže Alexandra III. v Ninfe. Ottaviano byl vysvěcen 4. října 1159 v císařském opatství Farfa jako Viktor IV.. Tento rozkol císaři vyhovoval. Svolal v únoru 1160 sněm do Pavie. Byl to sněm hlavně německých a italských biskupů, na kterém schválili Viktora IV. a exkomunikovali Alexandra III. Papež Alexandr III. však ještě předtím exkomunikoval Viktora IV. a 24. března 1160 dal císaře Fridricha I. do klatby. Spor se zdánlivě vyřešil, když se v říjnu 1160 v Toulouse sešli biskupové a klášterní rady všech západních zemí, včetně Španělska. Zúčastnili se i anglický král Jindřich II. Plantagenet a francouzský král Ludvík VII.. Toto společenství vyhlásilo jako jediného papeže Alexandra III. Spor však nebyl vyřešený definitivně, protože po smrti vzdoropapeže Viktora IV byl zvolený další vzdoropapež Paschal III. a po něm Kalixtus III.. Spor mezi papežem a císařem pokračoval, proto papež Alexandr III. v dubnu 1162 přemístil své sídlo do Francie. Navzdory tomu, že se v listopadu 1165 vrátil do Říma, nedokázal zabránit, aby v létě roku 1167 obsadil město Fridrich I. a vzdoropapež Paschal III. ho korunoval. Papežovo trpělivé vyjednávání přineslo svůj výsledek, když Fridrich I. Benátským mírem 24. července 1177 uznal Alexandra III. za právoplatného papeže, ale za cenu, že z něho odvolá klatbu. Alexandr III. podporoval kanterburského arcibiskupa Tomáše Becketa ve sporu s anglickým králem Jindřichem II. Po Becketově zavraždění uvalil papež na krále všechny možné sankce. Od 5. března do 19. března 1179 vedl papež 3. lateránský koncil (11. ekumenický), který ukončil papežský rozkol, ačkoliv v září tohoto roku nastoupil čtvrtý vzdoropapež Inocenc III. , kterého se však Alexander velmi lehko zbavil. Mezi nejvýznamnější dekrety, které papež Alexandr III. vydal, patří ty, které podporují univerzity, vyzývají katedrály, aby financovaly školy a dekret stanovující potřebu dvoutřetinové většiny kardinálů při volbě papeže. Alexandr III. byl prvním velkým papežem-právníkem a mnohá jeho rozhodnutí se dostala i do pozdějších sbírek církevního práva. Roku 1171 potvrdil založení portugalského rytířského řádu Křídla sv. Michala. Krátce po lateránském koncilu přinutila Alexandra III. lidová vzpoura opustit Řím a poslední dva roky svého života strávil v rozličných městech v tehdejším papežském státě. Když 30. srpna 1181 zemřel, nacházel se v Civita Castellana, 55 km severně od Říma. Jeho tělo bylo přeneseno do Říma a pochováno v Lateránské bazilice. Podle církevního historika J. N. D. Kellyho je občané zhanobili.
- Alejandro III (Rolando Bandinelli). Elegido Papa en 1159, escoge el nombre de Alejandro III. En las Profecías de San Malaquías se lo nombra como "Ex ansere custode" Tras concluir sus estudios de Derecho Canónico en la Universidad de Bolonia, se dedicó a la enseñanza de esta materia primero en Bolonia y después en Pisa. Escribió la "Stroma" o "Summa Magistri Rolandi", uno de los primeros comentarios sobre el Decreto de Graciano. En octubre de 1150, el Papa Eugenio III le nombra cardenal-diácono de San Cosme y Damián; después es nombrado cardenal-legado de San Marcos. Probablemente es en este período cuando escribe sus "Sentencias", basadas en la "Introductio ad theologiam" de Pedro Abelardo. En 1153 es nombrado canciller de la Iglesia, erigiéndose como dirigente de los cardenales que se oponían al Emperador Federico Barbarroja, elegido en 1152, y que pretendía extender su imperio por toda Italia. Así comenzaba la pugna por el dominium mundi. El 7 de septiembre de 1159, Rolando fue elegido sucesor del Papa Adriano IV, y fue aceptado sin reservas por los reyes de Francia, Inglaterra, España, Sicilia y Portugal, sin embargo, una minoría de cardenales pro-germánicos eligieron al cardenal Ottaviano de Monticelli que fue conocido como el antipapa Víctor IV. Éste último, (como sus sucesores Pascual III y Calixto III obtuvo el apoyo del Emperador Barbarroja y de los estados controlados por éste. En 1160 Víctor IV fue reconocido como Papa en el sínodo de Pavía. Alejandro III se vio obligado a exiliarse y huyó a Francia, permaneciendo en Sens hasta el 23 de noviembre de 1165 fecha en la que regresó a Roma pero, de inmediato, tuvo que volver a huir presionado por el Emperador que, llegado a Roma en 1166, se hizo coronar por el antipapa Pascual III. A partir de 1167 Alejandro III se refugió, sucesivamente, en Gaeta, Benevento, Anagni y Venecia. Volvió a Italia apoyado por la Liga Veronesa y, aprovechando las dificultades a las que tenía que hacer frente el emperador, organizó la Liga Lombarda que acrecentó su poder al unirse a la Liga Veronesa y combatir al Emperador que se hallaba enzarzado en una serie de campañas por el norte de Italia. En la batalla de Legnano, en 1176, Barbarroja fue derrotado y obligado a firmar la paz de Venecia, en 1177. El Emperador tuvo que reconocer a Alejandro III como papa legítimo y devolver a la Santa Sede los territorios ocupados; en consecuencia, el papa levantó la excomunión que pesaba sobre él desde 1160. El 12 de marzo de 1178, Alejandro III regresó de nuevo a Roma. En marzo de 1179, Alejandro III convoca el Concilio de Letrán III, concilio que fue reconocido por la Iglesia como el undécimo Concilio Ecuménico. Alejandro consiguió que fueran aceptadas algunas de sus proposiciones entre las que, para evitar los posibles cismas, se estableció que la elección del Papa fuera votada por la mayoría de los dos tercios de los cardenales. Este sínodo inicia el apogeo del poder de Alejandro III que, además de obligar a Barbarroja a reconocerle como Papa, humilló a Enrique II de Inglaterra al tomar partido, en su enfrentamiento, por Tomás Becket, Arzobispo de Canterbury; confirmó el derecho de Alfonso I de Portugal a la corona y, en su exilio, gozó de la protección y el favor de Luis VII de Francia. No obstante, poco tiempo después de clausurarse el sínodo, la nobleza romana obligó a Alejandro III a dejar la ciudad a la que no volvería jamás. El 29 de septiembre de 1179 algunos nobles intentaron subir al solio al antipapa Inocencio III como sucesor de Alejandro III, con lo cual la bicefalia de la Iglesia continuó. Utilizando juiciosamente el control de las finanzas, Alejandro III recobró el poder. En 1181 excomulgó a Guillermo I de Escocia y levantó la prohibición que pesaba sobre el reino de Escocia. Alejandro III concedió y confirmó el privilegio del año jubilar de Santiago de Compostela de forma que, si el 25 de julio cae en domingo se podrán ganar en la Iglesia de Compostela las mismas indulgencias que se ganan en Roma los años jubilares, que allí suelen coincidir cada 25 años. Se trata de la bula de concesión más antigua que conserva la religión católica, la "Regis aeterni", fechada en 1179. En ella se confirma un privilegio anterior concedido por el Papa Calixto II . Alejandro III llevó a cabo una serie de reformas en el interior de la Iglesia y fortaleció la autoridad pontificia. Canonizó a Tomás Becket, Bernardo de Claraval y a Eduardo el Confesor . Murió el 3 de agosto de 1181 en Civita Castellana.
- Paavi Aleksanteri III oli paavina 7. syyskuuta 1159 – 30. elokuuta 1181. Hänen oikea nimensä oli Orlando Bandinelli ja hän syntyi Sienassa. Aluksi hän toimi opettajana Bolognan yliopistossa, jossa hän opetti kaanonista lakia ja kirjoitti Stroman tai Summa Magistri Rolandin, joka oli ensimmäisiä kommentteja Gratianuksen teokseen Decretum. Lokakuussa 1150 paavi Autuas Eugenius III nosti hänet kardinaaliksi ja apupapiksi. Myöhemmin hän nousi papiksi. Näihin aikoihin hän kirjoitti teoksensa Sentences, joka perustui Pierre Abélardin kirjaan Introductio ad theologicam. Vuonna 1153 hänestä tuli paavin kansleri ja hän johti keisari Fredrik I Barbarossaa vastustavia kardinaaleja. 7. syyskuuta 1159 hänet valittiin paavi Hadrianus IV:n seuraajaksi. Kardinaalien vähemmistö valitsi paaviksi kuitenkin pappi Octavianuksen, joka otti nimen Victor IV. Pyhä saksalais-roomalainen keisarikunta tuki vastapaavia ja hänen seuraajiaan Paschalis III:ta (1164–1168) ja Calixtus III:ta (1168–1178). Hävittyään Legnanon taistelun Barbarossa tunnusti vuonna 1177 Venetsian rauhassa Aleksanterin paaviksi. 12. maaliskuuta 1178 Aleksanteri palasi Roomaan, josta hän oli ollut paossa kahdesti. 1162–23.11.1165 hän oli paossa Ranskassa ja 1167–1168 Italiassa Gaetan, Beneventon, Anagnin ja Venetsian kaupungeissa. Barbarossan päihittämisen lisäksi Aleksanteri nöyryytti Englannin kuningas Henrik II:ta ja vahvisti Alfonso I:n oikeuden Portugalin kruunuun. Ollessaan paossa Ranskassa hän oli kuningas Ludvig VII:n suojeluksessa. Maaliskuussa 1179 Aleksanteri järjesti kolmannen lateraalikonsiilin (Yhdestoista ekumeeninen kirkolliskokous). Sen päätöksiin lukeutuu monia paavin ehdotuksia kirkon tilanteen parantamiseksi. Yksi päätöksistä on nykyäänkin voimassa oleva sääntö, jonka mukaan paavin valintaan tarvitaan kaksi kolmasosaa äänistä. Kolmas lateraanikonsiili oli Aleksanterin vallan lakipiste. Kuitenkin pian kirkolliskokouksen jälkeen Rooman tasavalta pakotti Aleksanterin pakenemaan kaupungista lopullisesti, ja 29. syyskuuta 1179 eräät aateliset valitsivat vastapaavi Innocentius III:n. Käyttämällä rahaa viisaasti Aleksanterin onnistui kuitenkin saamaan Innocentius valtaansa niin, että tämä syrjäytettiin tammikuussa 1180. Vuonna 1181 hän julisti Skotlannin kuninkaan Vilhelm I:n pannaan ja Skotlannin interdiktiin. Aleksanteri III kuoli Civita Castellanassa 30. elokuuta 1181.
- Élu pape sous le nom d'Alexandre III en 1159, « Ex ansere custode » dans la prophétie de Saint Malachie, Orlando Bandinelli est né vers 1105 à Sienne et décédé le 30 août 1181 à Civita Castellana. Après des études de droit canonique à l'université de Bologne, il enseigne cette matière d'abord à Bologne, puis à Pise. Il compose la Stroma ou Summa Magistri Rolandi, l'un des premiers commentaires du Décret de Gratien. En octobre 1150, le pape Eugène III le nomme cardinal, diacre de saints Côme et Damien; ensuite il devient cardinal-prêtre de Saint Marc. C'est probablement à cette période qu'il compose ses Sentences, basées sur l'Introductio ad theologiam de Pierre Abélard. En 1153, il devient chancelier de l'Église, et est le meneur des cardinaux opposés à l'empereur Frédéric Barberousse, élu Roi des Romains en 1152, qui veut étendre son pouvoir sur l'Italie. Le 7 septembre 1159, il est élu comme successeur du pape Adrien IV; cependant, une minorité de cardinaux pro-germaniques, élit le cardinal prêtre Octavien, qui prend le nom de Victor IV. Ce dernier, comme ses successeurs Pascal III (1164-1168) et Calixte III (1168-1178), reçoit le soutien de l'empereur. Celui-ci réunit alors un concile à Pavie, qui reconnait Victor IV comme seul pape légitime, mais les grands États catholiques (France, Angleterre, Sicile, et royaumes ibériques) reconnaissent, eux, Alexandre III . En 1160, il excommunie Barberousse. C'est la guerre. Alexandre III doit se réfugier à Sens en France de 1162 jusqu'au 23 novembre 1165. À cette date, il retourne à Rome, mais il doit à nouveau fuir sous la pression de l'empereur venu en 1166 à Rome se faire couronner par l'antipape Pascal III. Il se réfugie à partir de 1167, à Gaète, Bénévent, Anagni et Venise et trouve des appuis dans le nord de l'Italie. Les cités lombardes s’unissent et forment la Ligue lombarde, qui inflige à Barberousse une sévère défaite à Legnano. L'empereur cède et reconnait Alexandre III comme pape au traité de Venise en 1177. Le 12 mars 1178 Alexandre III rentre à nouveau à Rome, chassant l'antipape Calixte III, qui abdique quelques mois plus tard. En mars 1179, il réunit le III concile du Latran, reconnu par l'Église romaine comme le onzième concile œcuménique; il réussit à faire adopter plusieurs de ses propositions pour améliorer l'état de l'Église, dont la règle, encore en vigueur, de la majorité des deux tiers pour l'élection d'un nouveau pape. Ce synode marque l'apogée du pouvoir d'Alexandre III. En plus d'avoir fait céder Barberousse, il a humilié Henri II d'Angleterre dans sa confrontation avec Thomas Becket, archevêque de Cantorbéry, il a confirmé le droit d'Alphonse I du Portugal à la couronne, et, fugitif, il a joui de la faveur et de la protection de Louis VII de France. Néanmoins peu de temps après la fin du synode, la république romaine le force à quitter la ville où il ne reviendra jamais. Le 29 septembre 1179, quelques nobles mettent en place l'antipape Innocent III. Utilisant judicieusement le pouvoir de la finance, Alexandre III revient au pouvoir. En 1181, il excommunie Guillaume I d'Écosse et jette l'interdit sur le royaume d'Écosse.
- Fájl:B-Alexander III1. jpg III. Sándor portréja III. Sándor uralkodói néven lépett fel a történelem 170. pápája. Sándor vitathatatlanul a 12. század legkiemelkedőbb és az egyháztörténelem egyik legjelentősebb pápaegyénisége. III. Sándor számos „rekordot” tart: az I. Adorján és VI. Pius közötti ezer esztendő során ő viselte a leghosszabb ideig a pápai hivatalt (22 év). Dekretáliái jelentősebben járultak hozzá a kánonjog fejlődéséhez, mint bármely más pápáé. Az ő pontifikátusa alatt lépett fel a legtöbb ellenpápa (szám szerint négy). Végül, de nem utolsósorban ő vívta a leghosszabb, legintenzívebb és talán legtöbb áldozatot követelő harcot a világi hatalommal. Legkiemelkedőbb kortársainak nagy részével közvetlen kapcsolatot ápolt.
- Fu in suo onore che, nel 1168, la città piemontese assunse l'attuale nome di Alessandria, edificata tra la Bormida ed il Tanaro, fondata in funzione anti-imperiale, per tenere a freno il marchese di Monferrato e Pavia, alleati del Barbarossa.
- Alexander III was paus van 1159 tot 1181.
- Alexander 3. var pave 1159-1181. Hans opprinnelige navn var Rolando Bandinelli, han ble født i Siena i Italia. Han ble i 1150 utnevnt til kardinal og like etter kansler. Han var den bitreste fiende til Huset Hohenstaufen, keiser Frederik Barbarossa. Da han i anledning av erkebiskop Eskils fengsling møtte på riksdagen i Besançon 1157, medbrakte han et pavebrev som antydet at keiserdømmet var et len av pavestolen, og muntlig skjerpet han denne påstanden. En av Frederiks stormenn fór da mot ham med dradd sverd. Keiseren reddet ham, men bad ham omgående om å reise hjem. Ved pavevalget 1159 fikk Roland flest stemmer og kalte seg Alexander 3. , men keiservennlige kardinaler valgte kardinal Octavianus, og fikk ham iført paveskrud. Alexander bannlyste Viktor IV, som motparten kalte seg. Frederik stevnet dem begge til et møte i Pavia. Alexander uteble og ble bannlyst, og Viktors valg ble stadfestet. Alexanders svar var å bannlyse keiseren, men hans stilling i Italia ble stadig dårligere, og våren 1162 dro han til Frankrike. Selv her begynte prestestanden å falle fra; men den tyske keisers maktutfoldelser bevirket et omslag, og Frankrike sammen med England, Sicilia og Spania stod nå på Alexanders side. Mest oppholdt han seg i Sens, hvor hans tilhengere flokket seg om ham, blant dem biskopen i Århus, Eskil, og tross hans landflyktighet vokste hans makt sterkt; således gikk Valdemar I av Danmark og de danske bisper over på hans parti. Viktor døde 1164, og det ble valgt en ny motpave, Paschalis III 1165. Alexander vendte allikevel tilbake til Roma, men ble året etter igjen fordrevet av keiseren. Den tyske hær ble imidlertid ødelagt av pest, og de lombardiske byene reiste seg og sluttet forbund med Alexander. Paschalis døde i, og den tredje motpaven, Calixtus III, fikk aldri mye makt. Da keiseren deretter led det skjebnesvangre nederlaget overfor lombarderne ved Legnano i 1176, måtte han ved et høytidelig møte med paven i Venezia 1177 ydmyke seg og trekke sin støtte til Calixtus. Alexander frafalt på sin side kravene om lenshøyhet over keiserriket og lovet å gi tilbake fratatt land, men seieren var umiskjennelig hans. Imidlertid hadde han i England vunnet en enda større seier; han hadde ivrig støttet erkebiskop Thomas Becket i kampen for de kirkelige idéer, og da erkebispen til sist falt som offer for kongens oppfarende sinne, helgenkronet Alexander ham straks, bannlyste kong Henrik II av England og tvang ham til ydmykende bot ved den myrdede erkebiskops grav i 1174. I september 1171 sendte Alexander også en bulle til folk og herskere i Norden med oppfordring om å utvide korstogene helt til Finland. Kristendommen stod fremdeles svakt der, men etter 1190 var korstog til Finland blitt vanlige. Nidkjær for kirkens frihet bannlyste han også kong Vilhelm I av Skottland, fordi han ville påtvinge St. Andrews en biskop av eget valg. Kjetteriet ble strengt fordømt på det tredje alminnelige lateranmøtet 1179, som ble overvært av 300 bisper og regnes som høydepunktet av Alexanders makt. Her fikk han også vedtatt at det paveemne som hadde fått 2/3 av kardinalenes stemmer, var lovlig valgt - en bestemmelse som skulle hindre de ødeleggende paveskismer. På grunn av romernes opprør ble han atter fordrevet fra den hellige stad i sin siste levetid. Han døde i Cività Castellana 30. august 1181.
- Aleksander III, właśc. Roland ze Sieny – papież od 7 września 1159.
- Alexandre III, de seu nome Orlando Bandinelli foi Papa de 1159 até 3 de Agosto de 1181. Nasceu em Siena, ensinou direito canónico na universidade de Bolonha, onde escreveu Summa Magistri Rolandi, comentários sobre Decretum Gratiani. Em Outubro de 1150 foi ordenado deão de S. Cosme e Damião; depois cardeal em S. Marcos. Por esta altura escreveu as suas Sentenças com base na Introductio ad theologiam de Pedro Abelardo. Em 7 de Setembro de 1159 foi eleito para suceder a Adriano IV. Todavia, uma minoria dos cardeais escolheu em sua vez Octaviano, que foi o Antipapa Vítor IV. Este último, bem como os seus sucessores Pascoal III (1164-1168) e Calisto III (1168-1178) tinham o apoio imperial de Barbarossa, mas após a batalha de Legnano o reconhecimento chegou para o Papa Alexandre. Em 12 de Março de 1178 regressou a Roma, da qual fora forçado a partir por duas vezes. Excomungou os albigenses e alterou a forma de eleição pontifícia. Em Março de 1179 convocou o Terceiro Concílio de Latrão. Foi também nesse ano que o Papa confirmou e reconheceu a independência de Portugal e Afonso Henriques como Rei de Portugal e vassalo da Igreja, através da bula Manifestis Probatum. Morreu em Civita Castellana no dia 3 de Agosto de 1181.
- Fişier:B-Alexander III1. jpg Papa Alexandru al III-lea Papa Alexandru al III-lea a fost papă al Romei între 7 septembrie 1159 şi 30 august 1181.
- Александр III —. До посвящения — Орландо (Роланд) Бандинелли. Занял папский престол после смерти Адриана IV. Продолжил борьбу со Священной Римской империей и императором Фридрихом Барбароссой.
- Alexander III, född Orlando Bandinelli cirka 1100 i Siena, Italien, död 30 augusti 1181, var påve från den 7 september 1159 till sin död, 30 augusti 1181.
- Александр ІІІ (Орландо Бандінеллі) - Папа Римський 1159-1181. Прагнув до верховенства папства над світськими государями. У боротьбі з Фрідріхом І Барбароссою підтримував Ломбардскую лігу. Підтримував Генріха ІІ Англійського при його вторгненні в Ірландію, але наклав на нього епітимію (покуту) після убивства Томаса Бекета.
- 教宗亞歷山大三世，或譯歷山三世、亞力山大三世（約1105年—1181年8月30日），原名Orlando Bandinelli，1159年9月7日至1181年8月30日在位。
|
![[RDF Data]](/statics/sw-cube.png)
