| dbpprop:abstract
|
- The lithosphere (from the Greek λίθος for "rocky" + σφαῖρα for "sphere") is the rigid outermost shell of a rocky planet.
- Die Lithosphäre [litoˈsfɛːrə] (feste Gesteinshülle, von griechisch λίθος líthos „Stein“ und σφαίρα sphära „Kugel“) umfasst die Erdkruste und den lithosphärischen Mantel. Nach dem rheologischen Modell der Erde befindet sich unterhalb der Lithosphäre die Asthenosphäre. Das Gestein der Lithosphäre weist ein annähernd elastisches Verhalten auf. Der Übergang zur Asthenosphäre ist dadurch gekennzeichnet, dass das Material die Elastizität verliert und sich schließlich vergleichbar einer Flüssigkeit verhält. Dies kann mit Hilfe von seismologischen Messungen untersucht werden. Die Grenzfläche innerhalb der Lithosphäre zwischen der Kruste und dem darunter liegenden Mantel wird als Mohorovičić-Diskontinuität bezeichnet. Unterhalb eines mittelozeanischen Rückens zeigt die Moho auch den Übergang zur Asthenosphäre an, da dort der lithosphärische Mantel fehlt.
- Litosféra je pevný obal Země tvořený zemskou kůrou a nejsvrchnějšími vrstvami zemského pláště. Její tloušťka se pohybuje obvykle v rozpětí 70-100 km, extrémní hodnoty představují zhruba 2 km, kterých dosahuje na oceánské kůře, a 150 km, kterých dosahuje pod masívy horstev. Skládá se ze 7 velkých desek a 12 menších. Litosféra nepředstavuje kompaktní obal, je rozčleněna na mohutné bloky - litosférické desky, které „plavou“ na plastické vrstvě zemského pláště. Rozlišujeme litosférické desky oceánské a pevninské, které se navzájem k sobě neustále pohybují a tak přeměňují tvář planety Země. Jejich pohyb je vůči sobě těžké popisovat a tak se jejich pohyb vztahuje vzhledem k osám Země anebo k horkým skvrnám (hot spots). To že se litosférické desky pohybují, můžeme pozorovat pomocí geodetických měření magnetických anomálií tzv. paleomagnetismus opsaných kružnic kolem transformích zlomů Litosférické desky se k sobě buď: přibližují – dvě litosférické desky se pohybují proti sobě, což má za následek jejich srážku. Jedná se o pohyb konvergentní. Můžou nastat následující možnosti, jedna deska se začne podsouvat pod druhou (subdukce – typická pro oceánsko-kontinentální rozhraní; obdukce – oceánská deska se začne nasouvat na pevninskou desku) anebo se dvě desky zapříčí a nastane horotvorný proces. Příkladem je se zasunující Indická deska pod Euroasijskou, což vyúsťuje ve vznik Himalájí. oddalují – jedná se o pohyb diskordantní, typický je pro středooceánské hřbety, kde vzniká nová oceánská kůra. Příkladem je Středoatlantský hřbet. transformní rozhraní – jedná se o pohyb dvou desek vedle sebe. Ani jedna se nezasouvá pod druhou, jenom o sebe třou rozhraním, což má za následek uvolňovaní obrovských hodnot energie v podobě zemětřesení. Příkladem je zlom San Andreas v Kalifornii v USA. trojný bod – místo, kde se setkávají tři tektonické desky. Myšlenku deskové tektoniky jako první vyslovil německý geolog A. Wegener ve 20. letech 20. století, když si povšiml zvláštní podobnosti mezi pobřežím Jižní Ameriky a Afriky. Myšlenka se ale naplno ujala až s dalšími vědeckými objevy v 60. letech 20. století, kdy se práce ujali geologové Wilson, La Pichon a Hess. Teorie deskové tektoniky vysvětluje: pohyb litosférických desek přenos energie a tepla mezi vnitřním a vnějším obalem látkovou a chemickou bilancí zemské kůry a zemského pláště Aby teorie mohla být uvedena v praxi, musí předpokládat čtyři podmínky: existence inhomogenit a nespojitostí v zemské kůře přítomnost plastické vrstvy tzv. astenosféry při těchto pochodech se rozměry Země ani nezmenšují ani nezvětšují stálou teplotu zemského povrchu
- La litosfera o litósfera (del griego λίθος, "piedra" y σφαίρα, "esfera") es la capa superficial de la Tierra sólida, caracterizada por su rigidez. Está formada por la corteza terrestre y por la zona contigua, la más externa, del manto residual, y «flota» sobre la astenosfera, una capa «blanda» que forma parte del manto superior. Es la zona donde se produce, en interacción con la astenosfera, la tectónica de placas. La litosfera está fragmentada en una serie de placas tectónicas o litosféricas, en cuyos bordes se concentran los fenómenos geológicos endógenos, como el magmatismo, la sismicidad o la orogénesis. Las placas pueden ser oceánicas o mixtas, cubiertas en parte por corteza de tipo continental.
- Litosfääri eli kivikehä koostuu Maan kuoresta ja vaipan ylimmästä osasta. Litosfäärin paksuus on noin 100 km, josta kuoren osuus on mantereiden kohdalla 30–70 km ja merenpohjan alla keskimäärin vain 8 km. Kiinteän kuoren ja vaipan ylimmän osan välissä on maanjäristysaaltoja heijastava ns. Moho-pinta. Litosfäärin alapuolella on astenosfääri, joka käsittää osia ylävaipasta ja vaipan vaihettumiskerroksesta. Eri laskutapojen mukaan astenosfääri ulottuu 400–650 km:n syvyyteen. Maan litosfääri on jakaantunut jäykkiin laattoihin, jotka kelluvat ja liikkuvat astenosfäärissä eli ylävaipassa olevan sulan kiviaineksen päällä. Nämä manner- eli litosfäärilaatat liikkuvat joko toisiinsa törmäten, erkaantuen toistaan tai toisiaan sivuten. Laattojen reuna-alueilla ovat maanjäristykset ja tulivuoret yleisiä. Mannerlaatan kuorikerros on kevyempää graniitin tyyppistä kiveä, kun taas merilaatan kuorikerros on raskaampaa basaltin tyyppistä kiveä. Kiinteän kuoren alainen litosfääri on jäykkää ja lohkeilevaa kiveä. Maapallon litosfääri on jakautunut noin kahteenkymmeneen litosfäärilaattaan. Suurimmat niistä ovat: Euraasian laatta, Afrikan laatta, Pohjois-Amerikan laatta, Etelä-Amerikan laatta, Tyynenmeren laatta, Antarktiksen laatta ja Intian laatta. Muita laattoja ovat: Kookossaarten laatta, Karibian laatta, Arabian laatta, Nazcan laatta ja Filippiinien laatta. Laattojen liike aiheutuu osaksi astenosfäärissä tapahtuvista konvektiovirtauksista, joissa kuumaa sulaa kiviainesta nousee ylös litosfääriä kohti. Litosfäärin saavutettuaan virtaus kääntyy sen suuntaiseksi ja jäähdyttyään virtauksen suunta kääntyy kohti vaipan alakerroksia jossa se kuumenee jälleen ja nousee uudelleen kohti litosfääriä. Konvektiovirtaukset eivät kuitenkaan selitä täydellisesti mannerlaattojen liikkeitä. Nykyisin on vallalla käsitys, että merelliset litosfäärilaatat liikkuvat pääasiassa kahden voiman vaikutuksesta: keskiselänteillä tapahtuvan työnnön ja subduktiovyöhykkeillä tapahtuvan vedon vaikutuksesta. Subduktoituva kiviaines sulaa ja nousee kohti litosfääriä aiheuttaen intrusiivista ja ekstrusiivista magmatismia.
- La lithosphère (littéralement, la « sphère de pierre ») est l'enveloppe rigide terrestre la plus superficielle. Elle est divisée en un certain nombre de plaques tectoniques également appelées plaques lithosphériques. Les plaques lithosphériques rigides reposent sur l'asthénosphère, plus facilement déformable (constituée de roches ductiles de relativement faible viscosité). La lithosphère est constituée de la croûte et de la partie superficielle du manteau supérieur. La croûte et la partie inférieure de la lithosphère sont séparées par la discontinuité de Mohorovicic (plus communément appelée "MOHO"), discontinuité marquée par une modification de la vitesse de propagation des ondes sismiques. La limite inférieure de la lithosphère (c'est-à-dire la limite entre le manteau supérieur rigide et le manteau supérieur ductile de faible viscosité) se trouve à l'isotherme où l'olivine (minéral largement dominant dans le manteau) atteint son point de fusion : aux alentours de 1 300 °C. Cette profondeur varie de quasiment 20 km au niveau des dorsales océaniques, à plus de 200 km sous les vieux continents. La limite lithosphère-asthénosphère correspond donc à une limite mécanique : ce sont des roches de compositions chimiques voisines, mais de comportement mécanique différent, que l'on trouve à la base de la lithosphère et au sommet de l'asthénosphère. Le passage croûte-manteau, lui, est plus superficiel (il se situe au coeur de la lithosphère), et correspond à un changement de composition chimique et de minéralogie des roches. Le transfert de chaleur dans la lithosphère se fait par conduction thermique à l'opposé du transfert de chaleur par convection dans l'asthénosphère. Le gradient de température est plus élevé dans la lithosphère que dans l'asthénosphère, de l'ordre d'une dizaine de degrés par km. La transformation d'un manteau rigide dans la lithosphère, en un manteau plus déformable (ductile) dans l'asthénosphère, est responsable d'une diminution de la vitesse et d'une atténuation marquée des ondes sismiques P et S au niveau de la « low velocity zone ». Les plaques composant la lithosphère sont animées de mouvements relatifs de divergence, de convergence ou décrochants (de coulissage). Les mouvements de divergence traduisent un éloignement de deux plaques l'une par rapport à l'autre au niveau d'une dorsale. La convergence, un rapprochement des deux plaques. La convergence peut être une subduction, une plaque passe au-dessous d'une autre. Il existe deux cas de subduction, une convergence d'une plaque continentale et océanique, avec formation d'une cordillère ou d'un arc insulaire. Dans le second cas la convergence se fait entre deux plaques océaniques avec création d'un arc insulaire ou d'un arc insulaire double et d'une mer marginale formé par le remplissage d'un bassin arrière-arc. Dans le cas de deux plaques continentales, les deux plaques entrent en collision avec un blocage local de la convergence ce qui donne naissance à une chaîne de collision. La quantité de lithosphère à la surface de la Terre est toujours la même, les mouvements de convergence et de divergence se compensent.
- Hiba a bélyegkép létrehozásakor: Invalid Parameter - white
A Föld öves felépítése A litoszféra a Föld külső, a kéregből és a legfelső köpenyből álló, szilárd, merev kőzetburka, amely a köpeny asztenoszféra nevű, képlékeny részén úszik. A litoszféra szokásos vastagsága 70–150 km: az óceánok alatt vékonyabb, a kontinensek alatt vastagabb. A litoszféra nem egységes héj, hanem több, különböző méretű kőzetlemezből áll. Ezek mozgásának természetével és okaival foglalkozik a lemeztektonika. Az úgynevezett konvekciós cellákban felemelkedik a köpeny anyaga, és a litoszféra alján elterülve szétnyomja egymástól a litoszféralemezeket. Az ezek között felnyíló résben, az óceánközépi hátságok mintegy 75–80 ezer km hosszú, összefüggő vonulatán alakul ki a megszilárdult magmából az új óceáni kéreg, a régi pedig betolódik a kontinensek (vagy más óceáni lemezek) alá: ez a folyamat a szubdukció. Két, széttolódó kontinentális lemez ütközése és a köztük rekedt anyag feltorlódása a kollízió. Két típusú litoszféra létezik: óceáni litoszféralemez, mely az óceáni kőzetlemezekkel kapcsolatos kontinentális litoszféralemez, mely a kontinentális kőzetlemezekkel kapcsolatos Az óceáni litoszféralemez rendszerint 50-100 km vastagságú, de az ócéánközépi hátságok alatt nem vastagabb a földkéregnél. A kontinentális litoszféralemez kb. 150 km vastag, melyből kb. 50 km jelenti a földkérget, míg kb. 100 km a földköpeny felső részét. Az óceáni litoszféralemez rendszerint sűrűbb, mint a kontinentális és máfikus illetve ultramáfikus kőzetek építik fel. A litoszféralemezek a lemeztektonikát mozgásban tartó erők hatására felmorzsolódnak, szemben az asztenoszférával, mely jóval képlékenyebb és plasztikusan deformálódik.
- Il termine litosfera deriva dal greco: λίθος ("pietra, roccia") + σφαίρα ("sfera"), vale a dire "sfera rocciosa".
- ファイル:Earth cross section-i18. png 1=地殻; 2=マントル; 3a=外核; 3b=内核; 4=リソスフェア; 5=アセノスフェア リソスフェア（lithosphere）は、岩石圏とも呼ばれ、地球の地殻とマントル最上部の固い岩盤を併せた部分の総称である。プレートとほぼ同じ。ただし、もともとプレートテクトニクスにおいて、「プレート」は剛体（いかなる力が加わっても決して変形しない理想的な物体）として定義されているのに対して、「リソスフェア」という言葉は地球表面で弾性体として挙動する部分を指す。 プレート、あるいはリソスフェアは14枚に分かれて地球表面を覆っており、それぞれが互いに相対運動している。相対運動速度は場所によって異なり、年間数mmから10cm程度である。 リソスフェアの下はアセノスフェアという、より高温かつ流動的な層を覆う板である。この流体層の存在によってプレート間の相対運動が可能になっている。アセノスフェアのさらに下にはメソスフェア（下部マントル）、さらには核（コア）がある。 海嶺周辺は温度が高いためリソスフェアは薄い。時間が経ち海嶺から遠ざかるにつれて、より深部の高温部分が冷えて弾性的性質を獲得する。こうして、リソスフェアは時間とともに厚くなる。
- De lithosfeer of steenschaal is het buitenste gedeelte van de vaste Aarde en is ongeveer 80 km dik (Afhankelijk van of het oceanische of continentale lithosfeer betreft). De lithosfeer verschilt van de onderliggende asthenosfeer doordat het gesteente kouder, sterker en rigider is. De aardkorst is een deel van de lithosfeer.
- Litosfære (gresk for "steinete" sfære) er det faste, ytterste laget på en steinete planet. På Jorden inkluderer litosfæren jordskorpen og det øvre laget av mantelen som er forbundet tvers over Mohorovicics diskontinuitetsflate. Under litosfæren ligger astenosfæren som er det svakere, varmere og dypere laget av den øvre mantelen. Skillet mellom litosfæren og astenosfæren kalles moho og samsvarer omtrent til dybden på smeltemperaturen i mantelen. Litosfærens tykkelse øker over tid, noe som er forårsaket av at jordens konveksjonssystem kjøler jordskorpen, og at dette da ledes nedover. Litosfæren er også oppdelt i tektoniske plater, som beveger seg uavhengig av og langs hverandre. Disse bevegelsene av litosfæriske plater kalles platetektonikk.
- Litosfera - inaczej sklerosfera, zewnętrzna, sztywna powłoka Ziemi obejmująca skorupę ziemską i górną część płaszcza ziemskiego. Miąższość litosfery wynosi ok. 70-80 km, a jej temperatura dochodzi do 700°C. Generalnie występują dwa rodzaje skorupy ziemskiej. Litosfera w częściach globu zajętych przez płyty kontynentalne jest nazywana litosferą kontynentalną. Litosfera oceaniczna występuje pod oceanami. Skorupa kontynentalna jest znacznie grubsza niż oceaniczna o 70-80 km, jest zbudowana z wielu różnych i różnowiekowych skał - magmowych, osadowych i metamorficznych i jest o wiele starsza niż oceaniczna. Najstarsze istniejące fragmenty skorupy oceanicznej pochodzą z jury. Na skorupie oceanicznej leżą nieskonsolidowane osady o wieku od jury do czasów obecnych. Grubość skorupy oceanicznej szacuje się na ok. 5-12 km. Litosfera obejmuje obszary wodne: jeziora, rzeki, morza, bagna. Litosfera ma wiele wspólnego z biosferą oraz hydrosferą, a także atmosferą. Termin litosfera jest często błędnie używany jako zamiennik terminu "skorupa ziemska". Pod pojęciem litosfera należy rozumieć górną warstwę Ziemi obejmującą skorupę ziemską i warstwę perydotytową zaliczaną do górnego płaszcza ziemi.
- A litosfera (do grego "lithos" = pedra) é a camada sólida mais externa do planeta Terra, constituída por rochas e solo. É também denominada como crosta terrestre. É um dos três principais grandes ambientes físicos da Terra, ao lado da hidrosfera e da atmosfera, que, na sua relação enquanto suportes de vida, constituem a biosfera. Composta pelas rochas ígneas, sedimentares e metamórficas, a litosfera cobre toda a superfície da terra, desde o topo do Monte Evereste até as profundezas das Fossas Marianas. Nas regiões continentais é constituída principalmente por rochas graníticas, ricas em alumínio e silício (a crosta continental), também denominada de Sial. Já nas áreas oceânicas predominam as rochas basálticas compostas por minerais ricos em silício e magnésio, denominada de Sima. A estrutura da litosfera vem-se alterando através dos tempos, seja pela ação dos chamados agentes externos (meteorismo, erosão, antropismo), seja pela atuação dos agentes internos: falhas e dobramentos que conduzem à formação de montanhas ou vulcanismos. Resumindo:Litosfera é a camada da Terra localizada na parte externa, é constituída por rochas e solo de níveis variados e composta por grande quantidade de minerais, ficando sobre a astenosfera. manha
- Litosfera (din grecescul lithos=piatră şi sferă) este partea solidă de la exteriorul unei planete. In cazul Terrei, litosfera include scoarţa terestră şi partea superioară a mantalei (mantaua superioară, sau litosfera inferioară). Caracteristica principală care separă litosfera de astenosferă este starea ei de agregare. Litosfera se află intr-o stare solidă, şi deformările la nivelul acesteia se produc mai ales prin rupturi. Astenosfera se află intr-o stare vâscoasă, şi deformările la nivelul astenosferei sunt deformări plastice. Litosfera include crusta (continentală sau oceanică) şi exteriorul mantalei superioare. Grosimea litosferei variază de la câtiva km, in zonele de rift din oceane la 100-150 km sub parţile mai vechi ale bazinelor oceanice, grosimea crescând pană la 250-300 km sub zonele plăcilor continentale. Grosimea medie a litosferei e de cca 100 km. Litosfera pluteşte pe stratul inferior al pământului numit astenosferă. Astenosfera este un strat slab, in stare vâscoasă . Din cauza mişcărilor de convectie din interiorul astenosferei, litosfera este fragmentată in părţi solide, numite plăci tectonice, care se mişcă independent una faţă de cealaltă. Aceste mişcări se numesc mişcări tectonice. Partea exterioară a litosferei cuprinde crusta terestră. Crusta oceanică, numită sima are o grosime de 5-10 km şi este formată in principal din roci bazaltice. Crusta continentală, numită sial are o grosime de 20-70 km şi e formată din roci mai putin dense decat crusta oceanică. Temperatura crustei variază de la temperatura mediului, la suprafaţa acesteia, până la ~900 grade la contactul cu mantaua superioară. Intre crustă şi mantaua superioară se afla o discontinuitate numita discontinuitatea Mohorovicic sau Moho. Aceasta e fost identificată in 1909 de Andrija Mohorovičić, un seismologist din Croatia, care a remarcat cresterea bruscă a vitezei undelor seismice în acest punct. Această discontinuitate se află la limita inferioară a crustei, distanţa de la suprafaţa pămantului variind intre 5 si 75 km. S-au efectuat diverse încercări de a ajunge prin forare la această discontinuitate, şi de a colecta materiale din mantaua superioară, cea mai recentă fiind, in apr. 2005, de 1416m sub Oceanul Atlantic. Partea superioară a mantalei este formată din materie solidă,consistentă. Mantaua diferă substantial fată de crustă prin compoziţie chimică, proprietati mecanice, tipuri de roci şi caracteristici seismice. Crusta este in principal un produs al topirii rocilor din manta. Din cauza topirii, unele elemente chimice incompatibile se separă, materialele mai putin dense ridicandu-se mai la suprafaţă. Rocile din manta au cantităţi mai mari de fier si magneziu, şi mai putin siliciu şi aluminiu decat crusta.
- Литосфе́ра (от греч. λίθος — камень и σφαίρα — шар, сфера) — твёрдая оболочка Земли. Состоит из земной коры и верхней части мантии, до астеносферы, где скорости сейсмических волн понижаются, свидетельствуя об изменении пластичности пород. В строении литосферы выделяют подвижные области (складчатые пояса) и относительно стабильные платформы. Блоки литосферы — литосферные плиты — двигаются по относительно пластичной астеносфере. Изучению и описанию этих движений посвящен раздел геологии о тектонике плит. Литосфера под океанами и континентами значительно различается. Литосфера под континентами состоит из осадочного, гранитного и базальтового слоев общей мощностью до 80 км. Литосфера под океанами претерпела множество этапов частичного плавления в результате образования океанической коры, она сильно обеднена легкоплавкими редкими элементами, в основном состоит из дунитов и гарцбургитов, её толща составляет 5 - 10 км, а гранитный слой полностью отсутствует. Для обозначения внешней оболочки литосферы применялся ныне устаревший термин сиаль, происходящий от названия основных элементов горных пород Si и Al.
- Litosfären är de yttersta 100 km av själva jorden. I relation till jordens diameter är detta lager väldigt tunt. Materialet i litosfären är hårt, oelastiskt och ganska starkt. Utanför litosfären ligger hydrosfären (vätska, vatten) och atmosfären (gas, luft).
- Літосфе́ра — верхня тверда оболонка земної кулі. До її складу входять земна кора та субстрат (верхня частина мантії Землі). Потужність Л. під океанами становить 5 — 100 км (мінімальна під серединно-океанічними хребтами, максимальна на периферії океанів), під континентами — 25 — 200 км і більше (мінімальна під молодими гірськими спорудами, вулканічними дугами і континентальними рифтовими зонами, максимальна — під щитами древніх платформ). Найбільші значення потужності літосфери спостерігаються в найменш прогрітих і найменші — в найбільш прогрітих областях. Найбільш великі структурні одиниці літосфери — літосферні плити, розміри яких в поперечнику становлять 1 — 10 тис. км. У сучасну епоху літосфера розділена на 7 головних і декілька більш дрібних плит. Межі плит є зонами максимальної тектонічної, сейсмічної і вулканічної активності. Рух літосферних плит і блоків, а також його можливі причини вивчаються геодинамікою. Під континентами і океанами літосфера переходить в астеносферу, твердість і в'язкість речовини якої нижчі, ніж у літосфери. Разом з астеносферою літосфера утворює тектоносферу Землі, в якій відбуваються основні геологічні процеси.
- 岩石圈是地球的表層，薄而堅硬。岩石圈在軟流圈之上，包含部分上部地函和地殼，地殼浮在地函之上，由莫氏不連續面作為分界。根據板塊構造學說，岩石圈并非整体一块，而是由许多板块组成。 岩石圈相對於其下的軟流圈，屬於較剛性、脆性的一部分。在這種情況下，岩體仍然有足夠的強度來累積能量，發生地震。 岩石圈的厚度因地而異。一般而言，大陸地殼的岩石圈厚度大於海洋地殼的岩石圈厚度，但是其具体深度存在争议。
|
| rdfs:comment
|
- The lithosphere (from the Greek λίθος for "rocky" + σφαῖρα for "sphere") is the rigid outermost shell of a rocky planet.
- Die Lithosphäre [litoˈsfɛːrə] (feste Gesteinshülle, von griechisch λίθος líthos „Stein“ und σφαίρα sphära „Kugel“) umfasst die Erdkruste und den lithosphärischen Mantel. Nach dem rheologischen Modell der Erde befindet sich unterhalb der Lithosphäre die Asthenosphäre. Das Gestein der Lithosphäre weist ein annähernd elastisches Verhalten auf.
- Litosféra je pevný obal Země tvořený zemskou kůrou a nejsvrchnějšími vrstvami zemského pláště. Její tloušťka se pohybuje obvykle v rozpětí 70-100 km, extrémní hodnoty představují zhruba 2 km, kterých dosahuje na oceánské kůře, a 150 km, kterých dosahuje pod masívy horstev. Skládá se ze 7 velkých desek a 12 menších.
- La litosfera o litósfera (del griego λίθος, "piedra" y σφαίρα, "esfera") es la capa superficial de la Tierra sólida, caracterizada por su rigidez. Está formada por la corteza terrestre y por la zona contigua, la más externa, del manto residual, y «flota» sobre la astenosfera, una capa «blanda» que forma parte del manto superior. Es la zona donde se produce, en interacción con la astenosfera, la tectónica de placas.
- Litosfääri eli kivikehä koostuu Maan kuoresta ja vaipan ylimmästä osasta. Litosfäärin paksuus on noin 100 km, josta kuoren osuus on mantereiden kohdalla 30–70 km ja merenpohjan alla keskimäärin vain 8 km. Kiinteän kuoren ja vaipan ylimmän osan välissä on maanjäristysaaltoja heijastava ns. Moho-pinta. Litosfäärin alapuolella on astenosfääri, joka käsittää osia ylävaipasta ja vaipan vaihettumiskerroksesta.
- La lithosphère (littéralement, la « sphère de pierre ») est l'enveloppe rigide terrestre la plus superficielle. Elle est divisée en un certain nombre de plaques tectoniques également appelées plaques lithosphériques. Les plaques lithosphériques rigides reposent sur l'asthénosphère, plus facilement déformable (constituée de roches ductiles de relativement faible viscosité). La lithosphère est constituée de la croûte et de la partie superficielle du manteau supérieur.
- Hiba a bélyegkép létrehozásakor: Invalid Parameter - white
A Föld öves felépítése A litoszféra a Föld külső, a kéregből és a legfelső köpenyből álló, szilárd, merev kőzetburka, amely a köpeny asztenoszféra nevű, képlékeny részén úszik. A litoszféra szokásos vastagsága 70–150 km: az óceánok alatt vékonyabb, a kontinensek alatt vastagabb. A litoszféra nem egységes héj, hanem több, különböző méretű kőzetlemezből áll.
- Il termine litosfera deriva dal greco: λίθος ("pietra, roccia") + σφαίρα ("sfera"), vale a dire "sfera rocciosa".
- ファイル:Earth cross section-i18.
- De lithosfeer of steenschaal is het buitenste gedeelte van de vaste Aarde en is ongeveer 80 km dik (Afhankelijk van of het oceanische of continentale lithosfeer betreft). De lithosfeer verschilt van de onderliggende asthenosfeer doordat het gesteente kouder, sterker en rigider is. De aardkorst is een deel van de lithosfeer.
- Litosfære (gresk for "steinete" sfære) er det faste, ytterste laget på en steinete planet. På Jorden inkluderer litosfæren jordskorpen og det øvre laget av mantelen som er forbundet tvers over Mohorovicics diskontinuitetsflate. Under litosfæren ligger astenosfæren som er det svakere, varmere og dypere laget av den øvre mantelen. Skillet mellom litosfæren og astenosfæren kalles moho og samsvarer omtrent til dybden på smeltemperaturen i mantelen.
- Litosfera - inaczej sklerosfera, zewnętrzna, sztywna powłoka Ziemi obejmująca skorupę ziemską i górną część płaszcza ziemskiego. Miąższość litosfery wynosi ok. 70-80 km, a jej temperatura dochodzi do 700°C. Generalnie występują dwa rodzaje skorupy ziemskiej. Litosfera w częściach globu zajętych przez płyty kontynentalne jest nazywana litosferą kontynentalną. Litosfera oceaniczna występuje pod oceanami.
- A litosfera (do grego "lithos" = pedra) é a camada sólida mais externa do planeta Terra, constituída por rochas e solo. É também denominada como crosta terrestre. É um dos três principais grandes ambientes físicos da Terra, ao lado da hidrosfera e da atmosfera, que, na sua relação enquanto suportes de vida, constituem a biosfera.
- Litosfera (din grecescul lithos=piatră şi sferă) este partea solidă de la exteriorul unei planete. In cazul Terrei, litosfera include scoarţa terestră şi partea superioară a mantalei (mantaua superioară, sau litosfera inferioară). Caracteristica principală care separă litosfera de astenosferă este starea ei de agregare. Litosfera se află intr-o stare solidă, şi deformările la nivelul acesteia se produc mai ales prin rupturi.
- Литосфе́ра (от греч. λίθος — камень и σφαίρα — шар, сфера) — твёрдая оболочка Земли. Состоит из земной коры и верхней части мантии, до астеносферы, где скорости сейсмических волн понижаются, свидетельствуя об изменении пластичности пород.
- Litosfären är de yttersta 100 km av själva jorden. I relation till jordens diameter är detta lager väldigt tunt. Materialet i litosfären är hårt, oelastiskt och ganska starkt. Utanför litosfären ligger hydrosfären (vätska, vatten) och atmosfären (gas, luft).
- Літосфе́ра — верхня тверда оболонка земної кулі. До її складу входять земна кора та субстрат (верхня частина мантії Землі). Потужність Л.
|
![[RDF Data]](/statics/sw-cube.png)
