| dbpprop:abstract
|
- Johan Banér was a Swedish Field Marshal in the Thirty Years' War. Johan Banér was born at Djursholm Castle in Uppland. As a four year old he was forced to witness how his father, the Privy Councillour Gustaf Banér, and uncle, Sten Axelsson Banér (also a Privy Councillour), were executed at the Linköping Bloodbath in 1600. They were accused of high treason by King Charles IX because of their support of King Sigismund. And though it was the father of King Gustavus Adolphus who had Banér's father executed the two men developed a strong friendship from an early age, mostly because Gustavus Adolphus reinstated the Banér family soon after his coronation. Entering the Swedish Army in 1615 when he participated in the Swedish siege of Pskov during the Ingrian War, Banér proved himself to be an exceptionally brave young man. He served with distinction in the wars with Russia and Poland, and had reached the rank of Colonel by the age of 25. In 1630, Gustavus Adolphus landed in Germany and as one of the king's chief subordinates, Banér served in the campaign of north Germany, and at the first Battle of Breitenfeld he led the right wing of Swedish cavalry. He was present at the taking of Augsburg and also Munich, and rendered conspicuous service at the Lech and at Donauwörth. At the unsuccessful assault on Albrecht von Wallenstein's camp at the Alte Veste, Banér received a wound, and soon afterwards, when Gustavus marched towards Lützen, was left in command in the west, where he was opposed to the imperial general Johann von Aldringen. Two years later, as Swedish field marshal, Banér, with 16,000 men, entered Bohemia and, combining with the Saxon army, marched on Prague. But the complete defeat of Bernard of Saxe-Weimar in the first Battle of Nördlingen stopped his victorious advance. After this event the peace of Prague placed the Swedish army in a very precarious position, but the victories won by the united forces of Banér, Carl Gustaf Wrangel and Lennart Torstenson at Kyritz and Wittstock, restored the paramount influence of Sweden in central Germany. However,the three combined armies were considerably inferior in force to those they defeated, and in 1637 Banér was completely unable to make headway against the enemy. Rescuing with great difficulty the beleaguered garrison of Torgau, he retreated beyond the Oder into Pomerania. In 1639, however, he again overran northern Germany, defeated the Saxons at Chemnitz and invaded Bohemia itself. The winter of 1640–1641 Banér spent in the west. His last achievement was an audacious coup de main on the Danube. Breaking camp in mid-winter (a very rare event in the 17th century) he united with the French under the Comte de Guébriant and surprised Regensburg, where the Diet was sitting. Only the break-up of the ice prevented the capture of the place. Banér thereupon had to retreat to Halberstadt. Here, on 10 May 1641, he died, after designating Torstenson as his successor. He was much beloved by his men, who bore his body with them on the field of Wolfenbüttel. Banér was regarded as the best of Gustavus's generals, and tempting offers (which he refused) were made him by the emperor to induce him to enter his service. His son received the dignity of count. Johan Banér lies buried at the Riddarholmen Church in Stockholm.
- Johan Banér, auch Jan Banér, Johan Banner, Johan Banier, Johan Bannier war ein schwedischer Feldmarschall im Dreißigjährigen Krieg. Er war Oberbefehlshaber der schwedischen Truppen im Heiligen Römischen Reich.
- Johan Gustafsson Banér, též Banier, Banner a Bannier někdy ve starší literatuře i Jan byl švédský vojevůdce ve třicetileté válce. Banér vstoupil roku 1615 do švédské armády. Roku 1621 byl u Rigytěžce zraněn, povýšen na plukovníka a roku 1626 jmenován v Rizevelitelem. Roku 1629 se účastnil jednání s Polskem a roku 1630 se stal generálem pěchoty, krátce poté táhl s Gustavem Adolfemdo Německa. V bitvě u Breitenfeldu poprvé velel švédské jízdě, jako velitel pravého křídla švédské sestavy úspěšně odrazil útok císařské jízdy, vyznamenal se při dobývání Augsburku a Mnichova, v bitvách u Donauwörthu a na řece Lechu. V bitvě u Alte Veste v létě 1632 byl raněn do ruky. Při ústupu švédů k Lutzenu byl pověřen velením švédských oddílů v týlu a dokázal donutit císařského velitele Aldringena k ústupu z Bavorska. Společně se saskou armádou pak vtáhl do Čech, ale celé tažení zastavila porážka Bernarda Výmarského v bitvě u Nördlingen 6. září 1634. Po uzavření pražského míru zůstal se švédskou armádou ve velmi nejistých pozicích, ale švédská vítězství u Kiritzu a Wittstocku obnovila švédskou kampaň v Německu. V roce 1637 ustoupil s armádou do Torgau a za Odru do Pomořan. V roce 1639 porazil nepřítele u Chemnitz a vtáhl znovu do Čech. Přestože vydal tiskem plamenné provolání o svobodě, kterou přináší českému lidu, Praha se mu (poprvé za celou válku) postavila na odpor. Pro nedostatek pěchoty a těžkého dělostřelectva zanechal obléhání, usídlil se v severovýchodních Čechách a místo osvobozování zahájil jejich systematické plenění. Na jaře1640-1641 opustil dokonale vyjedené Čechy a vrátil se do Německa. V květnu 1640 se u Erfurthu setkal s vojsky svých nových spojenců. Byli to především Francouzi, dále francouzskými penězi zaplacení bernardovci (osiřelí vojáci zemřelého vévody Bernarda Výmarského), armáda vévody Jiřího Lüneburského a armáda lantkraběnky Amálie Alžběty Hesenské. S Banérovými Švédy to bylo 32 000 vojáků, kteří okamžitě vytáhli proti císařské armádě. Nu, tak docela okamžitě ne, protože zatímco Baner chtěl znovu napadnout císařovy české a rakouské dědičné země, Francouzi se nechtěli vzdalovat od svých rýnských hranic, Hesenští chtěli vojsko rozdělit a společně s Francouzi táhnout do Nizozemska na Španěly, Lüneburští chtěli udržet vojsko pohromadě, aby snad někoho nenapadlo zabrousit pro kus žvance do nedalekého Lüneburgu, a bernardovci chtěli hlavně dostat co nejvíc peněz za co nejmenší námahu. Situace jako stvořená pro cholerického alkoholika s nemocnými játry, jímž pětačtyřicetiletý Banér v té době byl. Po celé léto manévrovaly nakonec obě nepřátelské armády křížem krážem po vyjedeném, zpustošeném a stokrát vydrancovaném území Vestfálska a Frank. V zimě provedl Banér drzý nájezd k Řeznu, kde zasedal říšský sněm. Pouze tání ledu na Dunaji zachránilo město před kapitulací. Banérovi jezdci při té příležitosti málem zajali císaře Ferdinanda III. , který se zúčastnil sněmu a mezi dvěma rokováními si chtěl zalovit v okolních lesích. Protože se náhodou opozdil, do rukou švédských harcovníků padla pouze jeho nosítka a několik lovčích. Po nezdařeném nájezdu na Řezno zamířil Baner zpátky do Čech. V té chvíli se od jeho armády oddělili Francouzi, jejich odchodu okamžitě využila císařská armáda a Banér jen o vlásek unikl obklíčení. Po dramatickém ústupu, umožněném opakovaným obětováním svého zadního voje, se přes české pohraniční hory dostal i s jakž takž zachovalou armádou do Saska. Nepříteli unikl, svému nezdravému způsobu života nikoli. 10. května 1641 zemřel v Halberstadtu na pokročilou cirhózu jater a jeho nástupcem v čele armády byl ustanoven Lennart Torstenson.
- Johan Banér, Gustav Banérin poika, oli Ruotsin armeijan marsalkka ja johti maan armeijaa kolmikymmenvuotisen sodan aikana vuosina 1634–41. Banér tuli Ruotsin armeijan palvelukseen 1615 ja taisteli Kustaa II Aadolfin alaisuudessa Venäjällä, Puolassa, Liivinmaalla ja Saksassa. 1634 hänestä tuli marsalkka, ja vuosina 1634–41 hän johti Ruotsin armeijaa kolmikymmenvuotisessa sodassa. Ruotsin armeija murskattiin Nördlingenin taistelussa 1634, mutta Banér käänsi sodan suunnan voittamalla Wittstockin taistelun 1636. Hän johti Ruotsin armeijan peräytymistä 1637 takaisin Pommeriin ja voitti saksilaiset Chemnitzin taistelussa 1639.
- Johan Banér, ou encore Jean Gustavson Baner, vulgairement appelé Banier, fut un commandant en chef suédois pendant la guerre de Trente Ans. Il était né au château de Djursholm. Enrôlé dans l'armée suédoise, il se distingua pendant les guerres menées en Russie et en Pologne et avait déjà atteint un rang hiérarchique élevé lorsque Gustave-Adolphe débarqua en terre allemande en 1630. L'un des principaux subordonnés directs du roi, il participa à toute la campagne dans le nord de l'Allemagne ainsi qu'à la première bataille de Breitenfeld en 1631 ou il commandait l'aile droite de la cavalerie suédoise. Il était présent lors de la prise d'Augsbourg et de Munich et rendit de signalés services à la bataille de Rain am Lech et à Donauwörth. Au cours de l'attaque ratée du campement de Wallenstein à Alte Veste, Banér fut blessé; peu de temps après, alors que Gustave-Adolphe avançait vers Lützen, il fut envoyé vers l'ouest ou il affronta le général impérial Aldringer. Deux ans plus tard, nommé maréchal, il pénétra dans la Bohême à la tête de 1-000 hommes et, en liaison avec les forces saxones, se dirigea vers Prague. Mais l'écrasement des troupes de Bernard de Saxe-Weimar à la bataille de Nördlingen en 1634, par les armées impériale et espagnole, l'empêcha de poursuivre une campagne victorieuse. À la suite de ces événements, la signature de la Paix de Prague plaça l'armée suédoise dans une position difficile dont elle put sortir grâce aux victoires remportées par les forces réunies de Banér, Carl Gustaf Wrangel et Lennart Torstenson, à Kyritz puis à Wittstock : la Suède put restaurer son influence politique et militaire en Allemagne centrale. Cependant, même réunies, les trois armées étaient en nette infériorité numérique par rapport à l'adversaire qu'elles venaient de défaire. Après avoir évacué dans de grandes difficultés les positions retranchées qu'elles occupaient à Torgau, elles durent se retirer au-delà de l'Oder, dans la Poméranie suédoise. Toutefois, en 1639 il sillonna à nouveau l'Allemagne septentrionale, vainquit les saxons à la bataille de Chemnitz et envahit la Bohême. Il passa ses quartiers d'hiver en 1640-1641 à l'ouest de l'Allemagne. Son dernier succès consista en un audacieux coup-de-main sur le Danube. Levant le camp au milieu de l'hiver - ce qui était exceptionnel à cette époque - il rejoignit les troupes françaises de Guébriant et surprit la défense de Ratisbonne où était réunie la Diète d'Empire. Seule une débâcle soudaine des glaces sur le fleuve empêcha la prise de la ville. Très dépité, Banér dut faire retraite vers Halberstadt. C'est là, le 10 mai 1641, qu'il mourut non sans avoir désigné Lennart Torstenson comme son successeur. Il fut très regretté de ses soldats qui emmenèrent sa dépouille vers la camp de Wolfenbüttel. Banér avait été considéré comme le meilleur des généraux de Gustave-Adolphe et même l'empereur lui avait fait des offres alléchantes pour l'engager à son service - ce qu'il refusa. Son fils fut élevé à la dignité de comte.
- Johan Banér, feldmaresciallo svedese, fu un importante comandante militare durante la Guerra dei trent'anni. Johan Banér nacque nel castello di Djursholm, vicino a Stoccolma. Suo padre e suo zio furono giustiziati nel 1600 dal re di Svezia Carlo IX, a causa del loro supporto dato al detronizzato Sigismondo III Vasa; nonostante questo, Banér divenne profondamente amico del figlio di Carlo, Gustavo Adolfo, principalmente grazie al fatto che Gustavo, una volta salito al trono, riabilitò la sua famiglia. Johan entrò nell'esercito svedese nel 1615, all'età di 19 anni, e durante l'assedio della città russa di Pskov rivelò una notevole dose di coraggio; continuò a distinguersi per le sue azioni durante i conflitti con la Russia e la Polonia, e fu promosso colonnello all'età di 25 anni, nel 1621. Quando, nel 1630, Gustavo Adolfo sbarcò in Pomerania per intervernire in Germania (vedi la fase svedese della Guerra dei trent'anni), Banér lo seguì come uno dei suoi principali ufficiali, e guidò l'ala destra della cavalleria svedese nella vittoriosa battaglia di Breitenfeld del 1631. Partecipò inoltre alla conquista delle città di Augusta e di Monaco, ed ebbe un importante ruolo nella battaglia di Rain. Durante il sanguinoso assalto portato dagli svedesi all'accampamento del comandante imperiale Albrecht von Wallenstein, presso l'Alte Veste, Banér fu ferito; in seguitò, quando Gustavo si diresse verso Lützen, dove sarebbe stato ferito a morte, Johan fu posto al comando delle forze svedesi operanti in Germania occidentale, contrastate dal generale imperiale Aldringer. Dopo la morte di Gustavo condivise il comando militare delle forze svedesi nell'Impero con Gustav Horn; nel 1634, promosso a feldmaresciallo, procedette in Boemia con un esercito di circa 16.000 uomini, marciando verso Praga con il supporto dell'esercito sassone. Dovette tuttavia abbandonare l'avanzata quando ricevette la notizia della disfatta subita dalle forze combinate di Horn e di Bernardo di Sassonia-Weimar nella battaglia di Nördlingen. In seguito a questa sconfitta, i protestanti tedeschi firmarono la Pace di Praga, lasciando le forze svedesi in una posizione piuttosto precaria; in questa situazione l'abile condotta di Banér, Carl Gustaf Wrangel e Lennart Torstenson risollevò le sorti del conflitto per la Svezia. Tuttavia, nonostante una spettacolare vittoria conseguita da Banér nella battaglia di Wittstock del 1636, la superiorità numerica degli imperiali lo costrinse a ritirarsi ancora un volta, nel 1637, dietro il fiume Oder, nelle proprie posizioni in Pomerania, dopo avere soccorso con difficoltà la guarnigione della fortezza di Torgau. Nel 1639 riuscì nuovamente ad avanzare in Germania, sconfiggendo i sassoni nella battaglia di Chemnitz ed avanzando ancora una volta in Boemia. Nell'inverno del 1640-1641 si diresse ad ovest, dove intraprese un'audace operazione sul Danubio. Operando in pieno inverno (fatto inconsueto secondo le abitudini strategiche dell'epoca), si riunì con le forze francesi del conte di Guébriant e attaccò di sorpresa la città di Ratisbona, dove siedeva la Dieta; solo lo scioglimento del ghiaccio che copriva il Danubio ne impedì la cattura. Banér fu quindi costretto a ritirarsi ad Halberstadt, dove, il 10 maggio 1641, morì, dopo avere nominato successore al comando il generale Torstenson. Fu sepolto dai suoi uomini presso Wolfenbüttel. Banér è giudicato come uno dei migliori dei generali svedesi della guerra; questo fatto è comprovato dalle numerose offerte che gli furono fatte dagli imperiali per passare al loro servizio, offerte che rifiutò sempre. Suo figlio, dopo la sua morte, fu elevato alla dignità di conte.
- Johan Gustav Banér – szwedzki feldmarszałek z czasów wojny trzydziestoletniej.
- Johan Banér foi um Marechal-de-campo sueco na Guerra dos 30 anos. Nasceu no Castelo de Djursholm em Uppland. Aos quatro anos de idade, foi forçado a testemunhar contra seu pai, o Privy Councillour Gustaf Banér, e seu tio, Sten Axelsson Banér (também um Privy Councillour), que foram executados no Massacre de Linköping em 1600. Eles foram acusados de alta traição pelo Rei Carlos IX devido ao apoio deles ao Rei Sigismundo. Apesar de ter sido o pai do Rei Gustavo Adolfo quem executou o pai de Banér, os dois desenvolveram uma forte amizade desde cedo, em parte por que logo após a coroação de Gustavo Adolfo ele se encarregou de reinstalar a familia Banér. Entrou no Exército Sueco em 1615, participando do cerco sueco a cidade de Pskov durante a Guerra Ingriana, Banér provou ser um jovem excepcionalmente corajoso. Ele também serviu com distinção nas guerras contra a Russia e Polônia, e chegou ao posto de Coronel aos 25 anos de idade. Em 1630, Gustavo Adolfo chegou à Alemanha e um de seus principais chefes subordinados, Banér, serviu na campanha do norte da Alemanha. Na primeira Batalha de Breitenfeld ele liderou a ala direita da cavalaria Sueca. Este presente na tomada de Augsburg e de Munique, e teve papel importante em Lech e em Donauwörth. No ataque sem sucesso ao acampamento de Albrecht von Wallenstein na batalha de Alte Veste, Banér se feriu, e logo depois, quando Gustavo marchou sobre Lützen, foi deixado no comando do oeste, onde ele se opôs ao General Imperial Johann von Aldringen. Dois anos depois, Banér, com 16.000 homens, entrou na Bohemia e, junto ao exército saxão marchou sobre Praga. Mas a total derrota de Bernard of Saxe-Weimar na primeira Batalha de Nördlingen parou o avanço. Depois deste evento a Paz de Praga colocou o exército sueco em uma situação precária, mas a vitória dos aliados de Banér, Carl Gustaf Wrangel e Lennart Torstensson em Kyritz e em Wittstock, restaurou a influência sueca no centro da Alemanha. Porém, os três exércitos unidos eram considerados inferiores em força em relação aos derrotados, de forma que em 1637 Banér foi completamente incapaz de confrontar o inimigo. Resgatando com grande dificuldade a guarnição de Torgau, ele bateu em retirada de Oder para Pomerânia. Em 1639, entretanto, ele novamente vai ao noroeste da Alemanha, derrota os saxões em Chemnitz e invade a Bohemia por conta propria. O inverno de 1640–1641 Banér passou no oeste. Seu último triunfo foi um audacioso ataque no Danubio. Levantando acampamento no meio do inverno (ato muito incomum no século 17), ele uniu forças com a França sob representação de Comte de Guébriant e surpreendeu Regensburg, onde a Dieta estava. Apenas o gelo impediu a captura do lugar. Banér teve de retirar-se para Halberstadt. Lá, em 10 de maio de 1641, ele morreu, apos designar Torstenson como seu sucessor. Ele era muito estimado por seus homens, que levaram o seu corpo com eles no campo deWolfenbüttel. Banér foi lembrado como um dos melhores generais de Gustavo, e ofertas tentadoras (as quais ele recusou) foram feitas a ele pelo imperador para que Banér se submetesse ao império. Seu filho recebeu dignamente o título de conde. Johan Banér esta enterrado na Igreja de Riddarholmen em Estocolmo.
- Юхан Бане́р — шведский полководец во время Тридцатилетней войны. Юхан Банер родился в Юрсхольме. Его отец и дядя были в числе членов магистрата, казненных по приказу короля Карла IX в 1600 году в Линчёпинге за пособничество королю Сигизмунду I Шведскому. Хотя отец Густава Адольфа и казнил отца Банера, Юхан и Густав с раннего возраста были добрыми друзьями, во многом благодаря тому, что Густав Адольф восстановил род Банера вскоре после своей коронации. Вступив в шведскую армию в 1615 году, уже при осаде шведами Пскова он проявил себя как исключительно отважный молодой человек. Уже к 25 годам он дослужился до чина полковника, удачно проявив себя в войнах с Россией и Польшей. В 1630 году Густав Адольф высадился в Германии, и как один из ближайших помощников короля Банер участвовал в кампании в северной Германии, а в битве при Брейтенфельде он впервые командовал правым флангом шведской конницы. Участвовал Бранер и во взятии Аугсбурга и Мюнхена, сыграл заметную роль в битвах при Донаувёрте и на реке Лехе. В результате неудачного нападения на лагерь Валленштейна Банер был ранен в руку, но при отступлении короля к Лютцену принял командующим над всеми отрядами, находившимися в четырёх областях и, с помощью Густава Горна, принудил генерала Альдрингера уйти из Баварии. Два года спустя шведский фельдмаршал Банер с 16000 человек вошел в Богемию и вместе с саксонской армией направился на Прагу. Но полное поражение Бернарда Веймарского в битве при Нердлингене остановило его победное продвижение. После этих событий был заключён Пражский мир, поставивший шведскую армию в очень опасное положение, однако победа объединённых сил Банера, Карла Густава Врангеля и Леннарта Торстенсона в битве при Виттштоке восстановила влияние Швеции в центральной Германии. Однако даже трём объединенным армиям было не под силу тягаться с более серьёзным противником, и в 1637 году Банер не мог как-либо выступить против врага. Спасаясь из осаждённого гарнизона в Торгау, он отступил за Одер в Померанию. В 1639 году он снова вошёл в северную Германию, разбил саксонцев при Хемнице и закрепился в Богемии. Зимой 1640—1641 годов Банер отправился на запад. Его последним успехом был дерзкий прорыв в середине зимы для объединения с французами под командованием Гебриана и выхода к Регенсбургу, где заседал рейхстаг. Лишь тронувшийся на Дунае лёд не позволил Банеру овладеть городом, и он вынужден был отступить в Хальберштадт. Там 10 мая 1641 года он умер, назначив Торстенсона своим приемником. Лучшего генерала Густава Адольфа любили солдаты, а император не раз предлагал ему поступить к нему на службу, но Банер отказывался. Его сын получил титул графа.
- Johan Gustafsson Banér, även Jan Banér, född 23 juni 1596 på Djursholm, död 10 maj 1641 i Halberstadt, var en svensk fältherre; överste 1620, riksråd och general 1630, fältmarskalk 1634. Han tillhörde den uradliga ätten Banér.
|
![[RDF Data]](/statics/sw-cube.png)
