| dbpprop:abstract
|
- The First Council of Constantinople is believed to have been the Second Ecumenical Council by the Assyrian Church of the East, the Oriental Orthodox, the Eastern Orthodox, the Roman Catholics, the Old Catholics, and a number of other Western Christian groups. This being the first Ecumenical Council held in Constantinople, it was called by Theodosius I in 381 which confirmed the Nicene Creed and dealt with other matters such as Arian controversy. The council took place in the church of Hagia Irene from May to July 381.
- Das Erste Konzil von Konstantinopel (das 2. ökumenische Konzil) wurde von Kaiser Theodosius im Jahre 381 einberufen, um den seit 325 andauernden Streit und die drohende Glaubensspaltung zwischen Trinitariern und Arianern zu lösen. Das so genannte erste Konzil von Konstantinopel, das als das zweite ökumenische Konzil gilt, fand 381 unter der Herrschaft des Kaiser Theodosius I. statt, welcher im Inneren das Christentum faktisch unter brachialer Gewaltherrschaft zur Staatsreligion erhob und Gesetze gegen das Heidentum und insbesondere gegen christliche Häresien erließ. De facto handelte es sich eigentlich um eine Synode der oströmischen Bischöfe; der Papst war nicht geladen und hatte auch keine Legaten entsandt. Dennoch wurde der Aufschwung der Trinitarier und die Durchsetzung der Trinitätslehre unter Kaiser Theodosius I. in ihrer heutigen Machtstellung vorangetrieben und fundamental positioniert, der endgültigen Form des Nicänisch-konstantinopolitanischen Glaubensbekenntnisses. Dort wurde endgültig über den Arianischen Streit entschieden. Des Weiteren wurde die Infragestellung der Gottheit des Heiligen Geistes durch Macedonius I. und die Macedonianer beantwortet, indem man die Gottheit des Heiligen Geistes klar herausstellte. Ihm solle fortan gleiche Verehrung zukommen, wie sie auch dem Vater und dem Sohn zukommen. Es nahmen insgesamt 150 Bischöfe teil. Die Erklärung des Kaisers Theodosius erläuterte, „als wahrer Christ gelte nur, wer in der Religion lebe, die der Apostel Petrus 'den Römern' überliefert habe und zu der sich der damalige Papst Damasus sowie der damalige Bischof von Alexandria, Petros, bekennen würden“; daher gelte, „dass wir also an die eine Gottheit des Vaters und des Sohnes und des Heiligen Geistes bei gleicher Majestät und heiliger Dreifaltigkeit glauben. “ Alle anderen, die diesem von Menschenhand auferlegten göttlichen Dekret nicht Folge leisten wollten, sollten als Häretiker gelten. Kaiser Theodosius führte – um die Auseinandersetzungen um die „Gottheit“ zu beendigen - den Vorsitz während des Konzils zu Konstantinopel im Jahr 381, auf dem beschlossen wurde, dass auch der heilige Geist „wahrer Gott“, d.h. die dritte Person der Gottheit sei. Das so genannte „Athanasische Glaubensbekenntnis“, welches heute „Nicäno-Konstantinopolitanum“ genannt wird, ist zwischen dem Ende des 4. Jh und dem Ende des 6. Jh. schriftlich verfasst worden. Es ist noch heute in der römisch-katholischen und in anderen Kirchen gültig. Darin wird erklärt: „Gottes Sohn ist „wahrer Gott“ und wahrer Mensch. „Er ist leidensunfähig und unsterblich in der Gottheit“, aber in der Menschheit ... ist er gestorben und wurde begraben. „Wir glauben auch an den Heiligen Geist, der vollkommener und „wahrer Gott“ ist. Wer aber selig werden will, muss dies von der heiligsten Dreifaltigkeit glauben“. („Der Glaube der Kirche in den Urkunden der Lehrverkündigung“, Neuner/Roos) Bereits vor dem Konzil wurde am 27. Februar 380 in Thessaloniki das Dreikaiseredikt „Cunctos populos“ von den römischen Kaisern Theodosius I. , Gratian und Valentinian II. verabschiedet. Es beendete die nominelle Religionsfreiheit des 4. Jahrhunderts. Das Edikt richtete sich formell an die Bevölkerung Konstantinopels, wurde aber an das gesamte Reichsvolk gerichtet. Inhaltlich wird der (römisch-alexandrinische) Glaube an die Dreieinigkeit Gottes zur verbindlichen Staatsreligion, was davon abweicht, zur Häresie mit den entsprechenden Konsequenzen erklärt, die vorerst zu Verbannungen und Kirchenschließungen führten. Die erste Todesstrafe wurde 385 in Trier verhängt. Gleichwohl wurde das Edikt nie aufgehoben, sondern bildete eine Rechtsgrundlage für das im 13. Jahrhundert ins Leben gerufene Amt der Inquisition, die Todesurteile aussprach und gegen das Wort Gottes aus der Heiligen Schrift auftrat. Im Dekret, das Kaiser Theodosius nach dem Konzil von 381 erließ, verkündete er: „So glauben wir, gemäß der Lehre der Apostel und des Evangeliums, an die alleinige Göttlichkeit des Vaters, des Sohnes und des Heiligen Geistes unter Annahme gleicher Hoheit und liebevoller Dreieinigkeit. Alle, die diesem Glauben anhängen, sollen nach unserem Befehle den Namen allgemeine Christen tragen. “ Alle Außenseiter, die dem trinitarischen Bekenntnis nicht zustimmten, wurden vom Kaiser als Ketzer bezeichnet. Im selben Dekret kündigte er ihnen drakonische Maßnahmen an: „Die Übrigen, wahnwitzig und geistesgestört wie sie sind, sollen die Schmach ihres häretischen Glaubens tragen. Ihre Versammlungsorte sollen nicht Kirchen heißen. Sie sollen vor allem die gottliche Strafe, dann aber auch die Strafe unserer Ungnade erleiden, die wir nach Gottes Willen ihnen erweisen wollen. " (Kirchengeschichte 1955) Diese Synode/dieses Konzil verdeutlicht einmal mehr, welche immense Bedeutung der nachträglichen Rezeption durch andere Konzilien bzw. den allgemeinen Glaubenssinn der Kirche zukommt, wurde es doch in Chalcedon rezipiert und somit offiziell in die Reihe ökumenischer Konzilien aufgenommen. Zuerst hatte Meletius von Antiochien den Vorsitz, nach seinem Tod Gregor von Nazianz, damals Patriarch von Konstantinopel. Häresien, die in Kanon I ausdrücklich verurteilt wurden sind: Eunomianer, Arianer, Macedonianer, Sabellianer, Marcellianer, Photinianer und Apollinarier. Dem ersten Konzil von Konstantinopel wird auch das nicäno-konstantinopolitanische Glaubensbekenntnis zugeschrieben.
- El Primer Concili de Constantinoble celebrat l'any 381 va confirmar el credo aprovat al Concili de Nicea I i es va centrar en l'anàlisi de la natura de l'Esperit Sant, per justificar la doctrina de la Santíssima Trinitat. Aquest concili va augmentar el poder de la seu, Constantinoble, enfront Roma i la va proclamar de facto capital del cristianisme oriental. Es van declarar heretgies les idees del priscil·lianisme i dels corrents sorgits de l'arrianisme, com les defensades per Macedoni de Tràcia o Apol·linar de Laodicea.
- 1. konstantinopolský koncil, který většina církví uznává jako druhý ekumenický koncil, svolal císař Theodosius I. , aby podpořil Nicejské vyznání a vypořádal se po půlstoletí rozporů s ariánskou kontroverzí. Koncil krom toho Nicejské vyznání doplnil o další věroučné výroky týkající se božství Ducha svatého. Roku 380 se císařové Gratianus a Theodosius I. rozhodli svolat koncil, který by se postavil stále silnému ariánství a který by také rozhodl v případu konstantinopolského biskupa Maxima Kynika. Koncil se sešel v květnu následujícího roku a zúčastnilo se ho 150 biskupů, všichni z východní části říše. Koncilu postupně předsedali Timotheos I. z Alexandrie, Melétios z Antiochie, Grégorios z Nazianzu a Nektarios. Koncil zvolil Grégoria (Řehoře) Naziánského konstantinopolským patriarchou, ten však několik měsíců nato rezignoval a uvolnil toto místo Nektariovi. Maximos byl odsouzen a Melétios z Antiochie ustanovil za biskupa Konstantinopole Grégoria z Nazianzu. Po Melétiově náhlém úmrtí předsedal Grégorios koncilu až do příjezdu Acholia, který měl předložit požadavky papeže. Ten požadoval, aby byl Maximos poslán do exilu a aby koncil zakázal přesunu biskupů z jednoho místa na druhé. Když však dorazil na koncil Timotheos z Alexandrie, označil ustanovení Grégoria konstantinopolským biskupem za neplatné. Grégorios rezignoval na svůj úřad a za konstantinopolského biskupa byl zvolen Nektarios, dosud katechumen. Koncil schválil čtyři disciplinární kánony. První z nich je namířen proti ariánství a různým ariánským sektám. Druhý omezuje moc biskupů na území jejich diecéze. Třetí kánon ustanovuje konstantinopolský biskupský stolec na druhé místo co do cti a důstojnosti. Poslední z těchto kánonů odsuzuje Maxima a jeho následovníky. Tři z těchto kánonů měly oslabit pozici Alexandrie. Pátý a šestý kánon přijala synoda, který se sešla v Konstantinopoli roku 382. Sedmý kánon je vytržen z listu, který konstantinopolská církev poslala Martyriovi z Antiochie.
- El Primer Concilio de Constantinopla se celebró entre mayo y julio de 381, está considerado el II Concilio Ecuménico por las Iglesias Católica, Ortodoxa, Anglicana y Luterana.
- Konstantinopolin ensimmäinen kirkolliskokous pidettiin Konstantinopolissa, nykyisessä Istanbulissa Turkin alueella vuonna 381. Se oli toinen ekumeeninen kirkolliskokous eli yleinen, koko "yhdeksi, pyhäksi, yleiseksi ja apostoliseksi" tunnustetun seurakunnan piispojen kirkolliskokous. Tämän kirkolliskokouksen kutsui koolle keisari Theodosius I useista syistä: kirkon hyväksymän patriarkan saamiseksi Konstantinopoliin, Nikean ekumeenisen kirkolliskokouksen uskon vahvistamiseksi, puoliareiolaisten palaamiseksi kirkon yhteyteen ja Konstantinopolin piispan Makedonioksen esittämien opillisten näkemysten vuoksi. Alun perin kyseessä oli itäisten paikalliskirkkojen oma kokous, joskin vähemmistö historioitsijoista uskoo, että paavi Pyhä Damasus I oli kokouksen koollekutsumisen takana. Koolla oli 150 piispaa kirkon itäisistä osista ja 36 puoliareiolaista ja makedoniolaista piispaa. Puheenjohtajana toimi ensin Antiokian piispa Meletios ja hänen kuolemansa jälkeen peräkkäiset Konstantinopolin patriarkat pyhä Gregorios Nazianzilainen ja Nektarios. Keisari oli läsnä avajaisissa. Kun kirkolliskokous päätöksineen hyväksyttiin jälkeenpäin myös lännessä, se sai ekumeenisen kirkolliskokouksen aseman. Ensimmäisenä kirkolliskokous vahvisti Gregorius Nazianzilaisen Konstantinopolin piispaksi. Kokouksen toimintakertomus on kadonnut lähes kokonaisuudessaan, joten sen tapahtumat tunnetaan pääosin kirkkohistorioitsijoiden Sokratees Skholastikoksen, Sozomenoksen ja Theodoretoksen muistiinpanoista. On perusteltua uskoa, että kokous muotoili kuvauksen kolminaisuusopista ja tuomitsi apollonarianismin harhaoppina. Tämä kuvaus on kadonnut lukuun ottamatta kokouksen ensimmäistä kanonia ja sen kuuluisaa Nikealais-konstantinopolilaista uskontunnustusta. Jäljempänä mainittua pidetään yleisesti Nikean kirkolliskokouksen uskontunnustuksena, jota on laajennettu erityisesti Pyhää Henkeä käsittelevässä osassa. On kuitenkin mahdollista, että se on pyhän Kyrillos Jerusalemilaisen käsialaa.
- En 380 l'empereur Théodose I convoqua un concile à Constantinople qui dura jusqu'en juillet 381. Il s'agit du deuxième concile œcuménique de l'histoire du christianisme. Cent cinquante évêques, tous orientaux, y prirent part. Il fut présidé successivement par Mélèce, patriarche d'Antioche et, à sa mort, par Grégoire de Nazianze, qui donna sa démission de président et d'évêque de Constantinople tant l'assemblée se montra indisciplinée. Le concile de Constantinople poursuivait la réflexion dogmatique de Nicée en proclamant la divinité du Saint-Esprit. Son credo est désigné sous le nom de symbole de Nicée-Constantinople parce qu'il reprend et retouche légèrement le symbole de foi proclamé par les pères de Nicée. Le canon 3 déclare que "l'évêque de Constantinople tient le premier rang après l'évêque Rome parce que Constantinople est la nouvelle Rome", ce qui donna l'impulsion à la doctrine de la pentarchie.
- Az első konstantinápolyi zsinat a kereszténység második egyetemes zsinata. Nagy Konstantin császár nem sokkal a niceai zsinat után az ariánusokhoz hajló Nikomédiai Euszebiosz és követői hatása alá került. Nagy Szent Atanázt száműzte, és ha Arius 336-ban meg nem hal, visszafogadta volna az egyházba. A 342-ben, Szerdikában tartott birodalmi zsinaton a keleti és a nyugati résztvevők külön tartották üléseiket. A nyugatiak védelmükbe vették Atanázt, és megújították a niceai hitvallást. A keletiek azonban elítélték Atanázt és az őt befogadó I. Gyula pápát is, és a niceaitól eltérő hitvallást fogalmaztak meg, majd rávették az ariánusbarát II. Constantius császárt egy újabb birodalmi zsinat összehívására, amely 359-ben Riminiben a nyugati, Szeleukiában a keleti püspökök részvételével össze is ült. Egység nem született: Riminiben kb. 400 püspök megújította a niceai hitvallást, amit Szeleukiában ismét nem fogadtak el. Ekkor a császár száműzetés terhe mellett megparancsolta, hogy minden püspök írja alá az ariánus hitvallást. Julianus Apostata császár föloldotta a száműzetést, mert az így támadt belső ellentéttel akarta fölmorzsolni a kereszténységet. Az arianizmus azonban lassan veszített népszerűségéből, ugyanakkor fölmerült a makedonianizmus Szentlélek elleni eretneksége. Theodosius császár ezért zsinatot hívott össze, ez lett az első konstantinápolyi zsinat. A "150 atya" zsinata elsősorban a Szentlélek istenségét mondta ki a makedoniánusok (pneumatomachusok) ellen. Az első kánon minden "arianizáló" ellen irányul, mint például Apollinarisz, Szabelliosz, Ankürai Markellosz, Szirmiumi Photinosz, Eunomiosz és Eudoxiosz követői ellen. Hitvallása a nicea-konstantinápolyi hitvallás. A zsinaton csak keleti püspökök vettek részt, ugyanis a nyugatiak már korábban, tavasszal Riminiben tartottak zsinatot. I. Damasus pápa sem küldött képviselőket. Bár a 382-i konstantinápolyi helyi zsinat egy Damasus pápához intézett levelében már egyetemesnek mondja a zsinatot, egyetemes jellegét általánosan csak sokkal később fogadták el. A zsinat 3. kánonja, amely pátriárkátusi előjogokat igényelt Konstantinápoly számára, a nyugati egyházban és Alexandriában megbotránkozást váltott ki, és a pápák ezt a kánont meg se erősítették; a zsinatot csak implicite fogadták el, mégpedig csak a tanítói megnyilatkozások tekintetében. Egyetemesnek a khalkedoni zsinaton ismerték el, illetve nyugaton azáltal, hogy Vigilius pápa a második konstantinápolyi zsinatot jóváhagyta.
- Il primo concilio di Costantinopoli è il secondo dei sette concili ecumenici della Chiesa antica, convocato da Teodosio I, imperatore d’Oriente e tenutosi appunto a Costantinopoli nel 381. I 150 vescovi presenti pronunciarono la condanna di varie eresie (in particolare contro Macedonio di Costantinopoli che negava la divinità dello Spirito Santo), riaffermarono le decisioni del primo concilio ecumenico, quello di Nicea del 325, affermarono che lo Spirito Santo è consustanziale e coeterno con il Padre e il Figlio con cui forma la Trinità e riconobbero al vescovo di Costantinopoli il posto d’onore dopo quello di Roma. Venne inoltre definito il simbolo niceno-costantinopolitano che oggi viene largamente utilizzato nella liturgia cristiana. In una missiva Gregorio Nazianzeno (che in qualità di vescovo di Costantinopoli presiedette il concilio dopo la morte di Melezio che ne aveva guidato la prima parte) scrivendo a Procopio ebbe a dire al riguardo: Le discussioni conciliari furono quanto mai accese e lo stesso Gregorio fu accusato di occupare illegittimamente, in quanto vescovo di Sasima, la sede di Costantinopoli, a proposito ebbe a dire: infine, confessandosi incapace di mediare tra le opposte fazioni, abbandonò il concilio nel giugno del 381 e al suo posto il concilio proclamò Nettario
- 第1コンスタンティノポリス公会議（だい1 - こうかいぎ）は、381年にコンスタンティノポリス（現トルコ、イスタンブル）で行われた二回目のキリスト教の公会議。（正教会の一員たる日本ハリストス正教会では第二全地公会ともいう。）
- Het Concilie van Constantinopel I was het tweede oecumenische concilie van de christelijke kerken binnen het toenmalige Romeinse Rijk. Het werd in 381 bijeengeroepen door de Oost-Romeinse / Byzantijnse keizer Theodosius I, die zich het jaar tevoren had laten dopen. Het doel van Theodosius was om door middel van dit tweede concilie de eenheid van de christenen te versterken. Aangezien het Arianisme door het eerste oecumenische concilie in 325 in Nicea al als ketterij was veroordeeld, hoefde dit onderwerp niet op de agenda van het tweede concilie te staan. Theodosius gebruikte gewoon zijn keizerlijke macht om de nog zeer grote invloedrijke groep aanhangers van het Arianisme zoveel mogelijk uit te schakelen. Het Concilie van Constantinopel verhief de zetel van de bisschop van Constantinopel (sedert 330 hoofdstad van het Oost-Romeinse rijk) tot patriarchaat. Maar dat was een organisatorische en politieke kwestie. Op theologisch terrein nam dit concilie het besluit om de geloofsbelijdenis die in 325 in Nicea was vastgesteld te bevestigen. Daarbij werd een besluit genomen dat de tweede van de fundamentele doctrines van de christelijke kerken voor altijd vastlegde: de leer van de triniteit. Het geloof in de Heilige Geest als gelijkwaardige goddelijke derde persoon van de in essentie éne God werd in de - in 325 in Nicea vastgestelde - geloofsbelijdenis opgenomen. De Heillige Geest komt - volgens de aangevulde tekst - voort uit God de Vader en wordt samen met Christus de Zoon als (één van de personen van) God aanbeden en geëerd. Het resultaat van dit concilie was de Geloofsbelijdenis van Nicea-Constantinopel. Deze geldt voor alle Christelijke kerken tot op de dag van vandaag. Zie ook: Oecumenisch patriarchaat van Constantinopel
- Første konsil i Konstantinopel, var det andre økumeniske kirkemøtet og ble avholdt i 381. Keiser Theodosius I sammenkalte til møtet for at kirkene skulle anta Den nikenske trosbekjennelse og for å ta opp spørsmål i forbindelse med arianismen. Det deltok 150 biskoper på møtet, men ingen fra den vestlige delen av kirken. Patriarkene Timoteus av Alexandria, Meletius av Antiokia, biskopene Gregor av Nazianz og Nectarius av Konstantinopel delte på å lede møtet. Gregor av Nazianz var opprinnelig utpekt til patriark av Konstantinopel, men måtte trekke seg etter få måneder, og Nectarius ble utnevnt som etterfølger. Konsilet bekreftet Den nikenske trosbekjennelse som sann og en riktig beskrivelse av den hellige skrift. Konsilet utarbeidet også en trosbekjennelse som inkluderte teksten fra Nikea, men utvidet omtalen av Den hellige ånd og en del andre endringer.
- Sobór w Konstantynopolu I Sobór ten rozwiązać miał przede wszystkim problem teologiczny herezji pneumatomachów, polegającej na uznawaniu Ducha świętego za istotę stworzoną. W wyniku dyskusji dotyczącej Jego natury do artykułu Credo Nicejskiego: Wierzymy w Ducha Świętego, ojcowie soborowi dodali słowa: Pana i Ożywiciela, który od Ojca pochodzi, który z Ojcem i Synem wspólnie odbiera uwielbienie i chwałę, który mówił przez proroków. W ten sposób powstał ogłoszony na soborze Symbol (Credo), które nosi nazwę nicejsko-konstantynopolitańskiego i od VI wieku jest recytowane przez wiernych podczas nabożeństwa. Kanony soboru dotyczyły także kwestii jurysdykcyjnych: ustalono że biskup (patriarcha) Konstantynopola, a nie Aleksandrii ma posiadać prymat honorowy następujący po prymacie biskupa Rzymu.
- No Primeiro Concílio de Constantinopla, que se realizou em 381, foi debatida a natureza de Cristo e o arianismo. Desde o início da Igreja Cristã, grandes controvérsias surgiram em torno da pessoa de Jesus Cristo. No Oriente dois grandes centros teológicos se opuseram nesta questão: Alexandria e Antioquia. Em Alexandria, a Bíblia era vista sob os holofotes da filosofia, e posta acima dela como um conjunto de alegorias das quais era possível retirar verdades eternas e imutáveis; quanto a Jesus, o destaque era dado à sua função de portador destas verdades e não à sua pessoa "por isso os teólogos Alexandrinos davam ênfase especial à divindade de Jesus Cristo". Já em Antioquia a situação era oposta. Por causa de sua proximidade com a Palestina e a inevitável relação com o Jesus histórico, os antiocanos sempre tenderam a avaliar as escrituras em seu contexto mais literal. "Desta perspectiva, ao falar da pessoa de Jesus Cristo, o importante não era sua função como mestre de verdades eternas, ou como revelação do Pai inefável, mas sua realidade histórica, sua humanidade, que era como a nossa. " A controvérsia no entanto, não estava em aceitar ou não a divindade ou a humanidade de Jesus, porque desde o começo a Igreja teve de enfrentar heresias a este respeito, como os docetistas que negavam que Jesus tivesse vindo em carne, ou como os seguidores de Luciano de Samósata que afirma ser Jesus unicamente homem. Por isso a essa altura a igreja já tinha seus limites bem determinados e qualquer que negasse uma das naturezas de Cristo seria declarado herege sem debate algum. Estes hereges eram condenados e mortos em fogueiras, provando ou não sua heresia. A polémica não girou em torno do ser Cristo humano e divino, mas sim em como isto se deu. Ainda durante a discussão ariana, levantou-se o bispo Apolinário de Laodicéia, que, para refutar o argumento ariano de que não seria possível a união do verdadeiro Deus com a humanidade em Jesus Cristo, expôs sua doutrina, segundo a qual a alma racional de Jesus era o próprio Verbo Divino. Nesta época acreditava-se que todo o ser humano era formado por um corpo, uma alma animal (que era a essência de vida), e uma alma racional, e esta seria a base da personalidade e intelecto do indivíduo. Para Apolinário, Jesus possui um corpo e uma alma animal puramente humana, mas sua mente e personalidade eram apenas divinas. Embora esta ideia não parecesse má à primeira vista, e até se encaixasse dentro da proposta dos teólogos de Alexandria, logo os antiocanos perceberam que ela punha por terra toda a essência da encarnação de Cristo, pois afinal um ser que, ao invés da alma racional, possuísse o próprio verbo divino, não poderia ser plenamente humano, já que é lá que se encontram os desejos e sentimentos humanos. A controvérsia durou mais alguns anos até 381, quando o argumento antiocano se sobressaiu e a forma extrema da cristologia Alexandrina foi condenada.
- Sinodul al II-lea ecumenic de la Constantinopol - sau Primul conciliu de la Constantinopol - a fost convocat de către împăraţii Garţian şi Theodosius I pentru a se lua măsuri împotriva arienilor şi pentru a se judeca cazul episcopului Constantinopolului, Maximus Cynic. Lucrările, la care au luat parte 150 de episcopi, au fost conduse de Melentie al Antiohiei, de Grigore de Nazians al Constantinopolului şi de Nectarie. Lucrările sinodului au fost materializate în lucrarea doctrinară "tomos kai anathematismos engraphos" (raport şi anateme), din care însă nu a rămas nici un exemplar. Din acest motiv, datele prezentate aici se bazează pe scrisoarea sinodală elaborată în anul 382 la Constantinopol, care expune pe scurt doctrinele elaborate (cosubstanţialitatea şi coeternitatea celor Trei Persoane ale lui Dumnezeu şi umanitatea Fiului întrupat). În timpul acestui Sinod s-a completat Crezul de la Niceea. Deşi acest lucru nu reiese din scrisoare, el este atestat de către Sinosul III ecumenic de la Calcedon. În versiunea elaborată la acest sinod ecumenic se pune accent pe concepţia Trinitară, afirmându-se că Duhul Sfânt este Dumnezeu la fel cum şi Tatăl şi Fiul sunt: "Şi întru Duhul Sfânt, Domnul de viaţă făcătorul, Care din Tatăl purcede, Cel ce împreună cu Tatăl şi cu Fiul este închinat şi slăvit, Care a grăit prin Proroci". Canoanele elaborate s-au referit la : Reafirmarea validităţii Crezului de la Niceea şi la anatemizarea lui Arie şi a sectelor sale (canonul 1); Limitarea autorităţii episcopilor la teritoriile de care răspund (canonul 2); Privilegiile episcopului Constantinopolului sunt ridicate până la a le urma pe cele ale episcopului Romei (canonul 3); Maximus nu poate fi episcop şi nu poate hirotonisi clerici (canonul 4); Se arată similitudinea de credinţă cu cei din Vest privind mărturisirea Unui singur Dumnezeu Treimic format din Tatăl, din Fiul şi din Duhul Sfânt (canonul 5); Definirea unei proceduri corecte de tratare a acuzaţiilor aduse episcopilor, astfel încât să se menţină reputaţia clerului şi liniştea bisericii. Procedura delimitează acuzaţiile de natură eclezială de cele de altă natură şi admite ca acuzele să poată fi formulate în faţa bisericii doar pe motive ce ţin de biserică şi doar de către de persoane care nu sunt eretici, nu au fost excomunicate şi nu sunt ele însele sub acuzaţie, doar pe bază de probe, numai în faţa unui sinod şi numai dacă declară scris că sunt gata să primească pedepse echivalente dacă se va dovedi că au prezentat false acuzaţii (canonul 6); Descrierea procedurilor de primire a ereticilor în rândurile bisericii şi a condiţiilor în care ele se aplică, funcţie de sectele din care au provenit (canonul 7). Probleme specifice acelei perioade (schisma lui Melentie, situaţia clericilor catari, etc.).
- Файл:Council of Constantinople 381 BnF MS Gr510 fol355. jpg Второй Вселенский собор (миниатюра IX века к сочинениям Григория Богослова) Второй Вселенский Собор, I Константинопольский — вселенский собор Церкви; созван в 381 году императором Феодосием I (379—395) в Константинополе. Как на Востоке, так и на Западе признаётся Вселенским. Утвердил догмат о исхождении Святого Духа от Отца, о равенстве и единосущии Бога Духа Святого с прочими лицами Святой Троицы — Богом Отцом и Богом Сыном; дополнил и утвердил Символ веры в редакции, получившей название Никео-Константинопольской (Никео-Цареградской). Кроме того, установил (правило 3-е) статус епископа Константинопольского, как епископа Нового Рима, вторым по чести по Римском епископе, обойдя епископа Александрийского, до того считавшегося первым на Востоке и носившего титул «папа». В результате образовалась так называемая пентархия — пятёрка главных епископских кафедр христианского мира: Рим, Константинополь, Александрия, Антиохия и Иерусалим. Собор открылся в мае 381 года в константинопольском храме святой Ирины и закончил работу в июле 381. Император Феодосий I присутствовал на его открытии, но в соборных заседаниях ни его представители, ни он сам участия не принимал. Память Отцов II Вселенского Собора празднуется церковью 22 мая/4 июня.
- Första konciliet i Konstantinopel, var det andra ekumeniska kyrkomötet, och ägde rum 381. Kejsar Theodosius I sammankallade i syfte att kyrkorna skulle antaga nicenska trosbekännelsen och för att ta itu med frågeställningar som uppstått med anledning av arianismen. Vid mötet närvarade 150 biskopar, dock ingen från den västliga kristendomen.
- Birinci İstanbul Konsili, Doğu ve Batı Ortodoksları, Roma Katolikleri ile bir çok diğer batı hristiyanlarının 2. ekümenik konsülü olarak kabul edilir. I. Theodosius tarafından İstanbul'da 381 yılında toplanmıştır. İznik Konseyi tarafından kurulan inanç sisteminin onaylanması ve Arian anlaşmazlığı ile ilgilenmiştir. Aya İrini Kilisesi'nde 381 yılının Mayıs ile Temmuz ayları arasında toplanmıştır. Arian anlaşmazlığı Bir rahip olan Arius'un görüşlerinden kaynaklanmaktadır. Arius, 310 yıllarında İskenderiye'nin İlçesi Banealis'te göreve başlamıştır. Ona göre, sonsuzdan beri var olan Tanrı Bir ve Tek'tir, İsa ise sonradan Tanrı tarafından yaratılmıştır. Buna kanıt olarak Matta İncili'nde ki 5/9 ve 5/44,45 ayetlerini : "Ne mutlu barışı sağlayanlara! Çünkü onlara Tanrı oğulları denecek. " gösteriyordu. Taraftarları zamanla çoğaldı. Bu sorun, bu konsilin önemli konularından biri olmuştur.
- I Константинопольський собор — Вселенський собор християнської церкви, скликаний у 381 році імператором Феодосієм І. Собор був представлений 150 єпископами східних церков і проходив у Константинополі. Файл:Council of Constantinople 381 BnF MS Gr510 fol355. jpg Другий Вселенський собор (мініатюра IX століття до творів Григорія Богослова) Собор видав Послання, що згодом було розділено на 7 канонів. Про єресі. Собор засудив ряд єресей: Евноміан, що вчили, що "Святий Дух не є Богом. Він створений з волі Батька через Сина". Аномеїв, що заперечували единосутність осіб Святої Трійці, стверджуючи, що друга й третя особа ні в чому не подібні до першої особи. Аріан (повторно), які вчили, що Син Божий не породжений від Отця, а створений і тільки подібний до Отця. Полуаріан або духоборців (пневматомахів) — послідовників Македонія, єпископа Константинопольського (355-359 р. ), що вчив, що Дух Святий нижчий від Отця й Сина, що він створений і подібний до ангелів. Савеліан — що вчили, що немає іпостасної різниці між Отцем і Сином і Святим Духом, що вони становлять одну Особу. Маркеліан — послідовників єпископа Анкірського Маркелла (половина ІV століття), що заперечував вічну іпостась Сина й учив, що з настанням кінця миру буде й кінець царства Христова й навіть самого його буття. Фотініан - послідовників Фотіна, єпископа Сремського, учня Маркелла, що вважали Ісус Христа простою людиною, в якій з особливою повнотою жило Божество, але він не вічний. Аполлінаріан - послідовників Аполлінарія, єпископа Лаодикійського, що приписував Ісусові Христу людське тіло й людську душу, але не людський дух, замість якого він визнавав у ньому "Логос". Він зливав у ньому божествене й людське, проте заперечував людську волю і, таким чином, по суті, заперечував у Христі Боголюдину. Про автокефальне керування помісними Церквами. Собор увів заборону єпископам одних помісних церков втручатися в справи інших церков. Про статус єпископа Константинопольского. Собор проголосив Константинопольського патріарха другим за честю після Римського. Цей канон був визнаний Римом лише у XIII столітті. Про Максима Кинікійського. Було визнано недійсним посвячення на Константинопольського єпископа Максима. Натомість єпископом обрано Григорія Богослова Про Нікео-Цареградський Символ віри. Було доповнено Нікейський символ віри. Про скарги приватного й церковного характеру. Обмежував можливість для звинувачень єпископів у неправомірних справах. Про форму церковного суду й прийняття єретиків у церковне спілкування. Собор ухвалив форму церковного суду й прийняття єретиків у церковне спілкування після каяття, одних через хрещення, інших через миропомазання, залежно від ваги омани
- 第一次君士坦丁堡公會議，是於公元381年在君士坦丁堡舉行的第二次基督教大公會議。此會議繼續討論聖父（即天父）及聖子（即耶穌）本質的教義。結果，此大公會議修訂了《尼西亞信經》的內容，做並獲得一致通過。進一步奠下三位一體的神学教義。
|
| rdfs:comment
|
- The First Council of Constantinople is believed to have been the Second Ecumenical Council by the Assyrian Church of the East, the Oriental Orthodox, the Eastern Orthodox, the Roman Catholics, the Old Catholics, and a number of other Western Christian groups. This being the first Ecumenical Council held in Constantinople, it was called by Theodosius I in 381 which confirmed the Nicene Creed and dealt with other matters such as Arian controversy.
- Das Erste Konzil von Konstantinopel (das 2. ökumenische Konzil) wurde von Kaiser Theodosius im Jahre 381 einberufen, um den seit 325 andauernden Streit und die drohende Glaubensspaltung zwischen Trinitariern und Arianern zu lösen. Das so genannte erste Konzil von Konstantinopel, das als das zweite ökumenische Konzil gilt, fand 381 unter der Herrschaft des Kaiser Theodosius I.
- El Primer Concili de Constantinoble celebrat l'any 381 va confirmar el credo aprovat al Concili de Nicea I i es va centrar en l'anàlisi de la natura de l'Esperit Sant, per justificar la doctrina de la Santíssima Trinitat. Aquest concili va augmentar el poder de la seu, Constantinoble, enfront Roma i la va proclamar de facto capital del cristianisme oriental.
- 1. konstantinopolský koncil, který většina církví uznává jako druhý ekumenický koncil, svolal císař Theodosius I. , aby podpořil Nicejské vyznání a vypořádal se po půlstoletí rozporů s ariánskou kontroverzí. Koncil krom toho Nicejské vyznání doplnil o další věroučné výroky týkající se božství Ducha svatého. Roku 380 se císařové Gratianus a Theodosius I.
- El Primer Concilio de Constantinopla se celebró entre mayo y julio de 381, está considerado el II Concilio Ecuménico por las Iglesias Católica, Ortodoxa, Anglicana y Luterana.
- Konstantinopolin ensimmäinen kirkolliskokous pidettiin Konstantinopolissa, nykyisessä Istanbulissa Turkin alueella vuonna 381. Se oli toinen ekumeeninen kirkolliskokous eli yleinen, koko "yhdeksi, pyhäksi, yleiseksi ja apostoliseksi" tunnustetun seurakunnan piispojen kirkolliskokous.
- En 380 l'empereur Théodose I convoqua un concile à Constantinople qui dura jusqu'en juillet 381. Il s'agit du deuxième concile œcuménique de l'histoire du christianisme. Cent cinquante évêques, tous orientaux, y prirent part. Il fut présidé successivement par Mélèce, patriarche d'Antioche et, à sa mort, par Grégoire de Nazianze, qui donna sa démission de président et d'évêque de Constantinople tant l'assemblée se montra indisciplinée.
- Az első konstantinápolyi zsinat a kereszténység második egyetemes zsinata. Nagy Konstantin császár nem sokkal a niceai zsinat után az ariánusokhoz hajló Nikomédiai Euszebiosz és követői hatása alá került. Nagy Szent Atanázt száműzte, és ha Arius 336-ban meg nem hal, visszafogadta volna az egyházba. A 342-ben, Szerdikában tartott birodalmi zsinaton a keleti és a nyugati résztvevők külön tartották üléseiket.
- Il primo concilio di Costantinopoli è il secondo dei sette concili ecumenici della Chiesa antica, convocato da Teodosio I, imperatore d’Oriente e tenutosi appunto a Costantinopoli nel 381.
- 第1コンスタンティノポリス公会議（だい1 - こうかいぎ）は、381年にコンスタンティノポリス（現トルコ、イスタンブル）で行われた二回目のキリスト教の公会議。（正教会の一員たる日本ハリストス正教会では第二全地公会ともいう。）
- Het Concilie van Constantinopel I was het tweede oecumenische concilie van de christelijke kerken binnen het toenmalige Romeinse Rijk. Het werd in 381 bijeengeroepen door de Oost-Romeinse / Byzantijnse keizer Theodosius I, die zich het jaar tevoren had laten dopen. Het doel van Theodosius was om door middel van dit tweede concilie de eenheid van de christenen te versterken.
- Første konsil i Konstantinopel, var det andre økumeniske kirkemøtet og ble avholdt i 381. Keiser Theodosius I sammenkalte til møtet for at kirkene skulle anta Den nikenske trosbekjennelse og for å ta opp spørsmål i forbindelse med arianismen. Det deltok 150 biskoper på møtet, men ingen fra den vestlige delen av kirken. Patriarkene Timoteus av Alexandria, Meletius av Antiokia, biskopene Gregor av Nazianz og Nectarius av Konstantinopel delte på å lede møtet.
- Sobór w Konstantynopolu I Sobór ten rozwiązać miał przede wszystkim problem teologiczny herezji pneumatomachów, polegającej na uznawaniu Ducha świętego za istotę stworzoną. W wyniku dyskusji dotyczącej Jego natury do artykułu Credo Nicejskiego: Wierzymy w Ducha Świętego, ojcowie soborowi dodali słowa: Pana i Ożywiciela, który od Ojca pochodzi, który z Ojcem i Synem wspólnie odbiera uwielbienie i chwałę, który mówił przez proroków.
- No Primeiro Concílio de Constantinopla, que se realizou em 381, foi debatida a natureza de Cristo e o arianismo. Desde o início da Igreja Cristã, grandes controvérsias surgiram em torno da pessoa de Jesus Cristo. No Oriente dois grandes centros teológicos se opuseram nesta questão: Alexandria e Antioquia.
- Sinodul al II-lea ecumenic de la Constantinopol - sau Primul conciliu de la Constantinopol - a fost convocat de către împăraţii Garţian şi Theodosius I pentru a se lua măsuri împotriva arienilor şi pentru a se judeca cazul episcopului Constantinopolului, Maximus Cynic. Lucrările, la care au luat parte 150 de episcopi, au fost conduse de Melentie al Antiohiei, de Grigore de Nazians al Constantinopolului şi de Nectarie.
- Файл:Council of Constantinople 381 BnF MS Gr510 fol355. jpg Второй Вселенский собор (миниатюра IX века к сочинениям Григория Богослова) Второй Вселенский Собор, I Константинопольский — вселенский собор Церкви; созван в 381 году императором Феодосием I (379—395) в Константинополе.
- Första konciliet i Konstantinopel, var det andra ekumeniska kyrkomötet, och ägde rum 381. Kejsar Theodosius I sammankallade i syfte att kyrkorna skulle antaga nicenska trosbekännelsen och för att ta itu med frågeställningar som uppstått med anledning av arianismen. Vid mötet närvarade 150 biskopar, dock ingen från den västliga kristendomen.
- Birinci İstanbul Konsili, Doğu ve Batı Ortodoksları, Roma Katolikleri ile bir çok diğer batı hristiyanlarının 2. ekümenik konsülü olarak kabul edilir. I. Theodosius tarafından İstanbul'da 381 yılında toplanmıştır. İznik Konseyi tarafından kurulan inanç sisteminin onaylanması ve Arian anlaşmazlığı ile ilgilenmiştir. Aya İrini Kilisesi'nde 381 yılının Mayıs ile Temmuz ayları arasında toplanmıştır.
- I Константинопольський собор — Вселенський собор християнської церкви, скликаний у 381 році імператором Феодосієм І. Собор був представлений 150 єпископами східних церков і проходив у Константинополі. Файл:Council of Constantinople 381 BnF MS Gr510 fol355.
- 第一次君士坦丁堡公會議，是於公元381年在君士坦丁堡舉行的第二次基督教大公會議。此會議繼續討論聖父（即天父）及聖子（即耶穌）本質的教義。結果，此大公會議修訂了《尼西亞信經》的內容，做並獲得一致通過。進一步奠下三位一體的神学教義。
|
![[RDF Data]](/statics/sw-cube.png)
